Mrňous
Poprvé jí řekl Mrňousku hned při seznámení, když se ztěžka usadil do sousedního křesla, stejně červeného a sametového, notně ošoupaného mnoha pažemi, jako to, na kterém seděla Hana.
Chvíli si prohlížel sál, pak upřel pohled na sousedku.
Co je, mrňousku, nudíš se? povzdechl, zkusil pohodlně přehodit nohu přes nohu, ale v úzké uličce koncertního sálu to moc nešlo, špička jeho naleštěné polobotky narazila do opěradla před ním, kotník ho nepříjemně zabolel. Mirek se zakřenil.
Hana dělala, že ho neslyší, upřeně sledovala jeviště, i když se tam nic zajímavého nedělo. Zarovnané stoly v jedné linii, řečnický pult, kolem pobíhající lidi, co se snažili zprovoznit aparaturu vše jak na obvyklé konferenci. A dusno.
Hana se nikdy v plných sálech necítila dobře, ten pocit, když sedíš natlačený mezi divné tváře, nemůžeš se zvednout a odejít.
No jo… průšvih! protáhl Mirek, podrbal se na bradě. A víš, mrňousku, nic nového tady neuslyšíme. Vážně! Četl jsem všechny abstrakty, pracovní povinnosti, chápeš. Nuda.
Hana se na něj otočila a přísně se na něj podívala.
Byl upravený, oblek, kravata, čisté boty, ale pořád na něm něco nepasovalo jako by omylem oblékl postavičku do cizího šatu. Šprýmař, chachar, kecka a smíšek prostě ten typ. Ještě ty vlasy mu stály ježkem, na temeni dva víry, kde se mu kadeře jemně zatočily a působily měkce.
Miroslav, natáhl k Haně obrovskou ruku ještě dřív, než stihla cokoli namítat. Půjdeme na oběd? Jsi taková drobná, hubená, mám chuť tě nakrmit. Jdeme!
Sál už potemněl, na pódium nastupovali ředitelé, zástupci, významní zaměstnanci, celý sál začal tleskat, jenže Mirek se kupředu prodíral i s Hanou, trochu nemotorně znovu někomu šlápl na nohu, omluvil se, narovnal si kravatu, co mu pořád lezla přes sako ven, jako by chtěla těm otravným strýcům a tetkám vypláznout jazyk.
Co to děláte? Nechte mě! snažila se Hana vykroutit, ale nepomohlo to, musela cupitat za Mirkem až do foyer.
Vyšli právě ve chvíli, kdy potlesk sílil a moderátor klepal do mikrofonu a žádal o ticho.
Nechte mě! Musím zpátky, potřebuji dělat poznámky, mám úkol! rozčilovala se Hana, držela si blok u hrudi, vypadla jí propiska, chtěla ji sebrat, ale Mirek byl rychlejší.
Neblázni, Mrňousku! Všechny abstrakty ti pošlu. Hlavně teď pojď na něco dobrého. Vypadáš bledě. A srdce ti buší jako zvon. No vida! Nahmatal jí zápěstí, významně mlaskl. Vzduch, jídlo, žádné konference!
Hana se opravdu necítila dobře, srdce jí bušilo jak o závod.
Nikdo se o ni takhle nikdy nestaral. Pořád jen ona o matku, dceru, muže. Bylo to normální. Občas se sice chtělo, aby ji někdo vzal do náruče, aby mohla být rozmazlovaná jak ve filmu, pít víno, smát se jako v romantických komediích, ale nikdy k tomu nebyla příležitost.
Mirek jí tu možnost dal.
Ani si nevšimla, jak už sedí ve vyhřáté kavárně naproti přes ulici a číšník nosí sklenice čerstvě vymačkané šťávy, žlutě oranžové, svítící jako samotné slunce.
Napij se. A vodu. Tak. Co si objednáme k jídlu? uvažoval Mirek nahlas nad jídelním lístkem.
Byla mu určitě sympatická. Hanka bývala pohledná, štíhlá, drobná, nic navíc, ale pod očima se jí usídlila únava, do tváří prázdnota. Překročila čtyřicet, rodina, bez lásky, rutina proč by měla zářit jako poupě?
Mirkovi však vyhovovala i tahle unavená Mrňouska.
Nic nepotřebuju. Za chvíli se oklepu a vracím se do sálu. Je to už lepší, zašeptala.
No a? Nejdřív lososa se zeleninou, salát, a… Co si dáš k pití, Mrňousku?
Zvedl oči od lístku, nezbedně rozcuchaný, voňavý po kolínské a cigaretách, síla v ramenou, podíval se na Hanu.
Ta zrudla a zamračila se.
Zbláznila se? Neznámý chlap ji táhne na jídlo, říká jí Mrňousku, upravuje jí pramínek vlasů, klidně i na čelo, a ona měkne. Úplně se v ní něco ztrácí.
Na místech, kterých se dotkl, bylo horko a na zádech jí běhal mráz.
Pili bílé víno, Mirek vyprávěl o mládí, jak jezdil přivydělávat na stavby, pak na sever Moravy, tam se nějak prosadil, pak…
Pak, Mrňousku, jsme si s Petrem otevřeli vlastní firmu. Žádná sláva, zedničina, parta, rozjelo se to. Každý chce bydlet pěkně, v teple a my umíme zařídit. Jez, jez! pobízel Hanu ke konzumaci. Na tebe, Mrňousku! Když jsem tě spatřil, hned jsem si řekl, tahle holka potřebuje pořádně nakrmit! Chceš ještě něco?
Zavrtěla hlavou. Změkla. Od vína, dobrého jídla, té péče. Prvně za mnoho let jí někdo chtěl nakrmit, prostě proto, že je holčička, unavená a vyhublá.
Doma to bylo jiné. Hanka vyrůstala jen s matkou. Ta byla věčně v práci, ráno už byla pryč, Hanka snídala sama, večer matka přišla pozdě. Hanka čekala, ohřívala večeři, myla nádobí, zatímco matka se chystala do postele.
Na Silvestra máma, Jana, přišla domů až kolem jedenácté. Dělala v potravinách, poslední hodiny byly nejlepší pro tržbu.
Jana Balabánová dorazila vždy utahaná, bledá. Hanka jí nachystala šaty, pomáhala s účesem, společně pak šly za hosty.
Hosté byli vždy sousedé, kamarádky, vzdálení příbuzní, přijeli náhle, už rozjaření a podnapilí. Sedělo se u stolu, řečnilo, Hanka hlídala, aby máma neusnula hned po první sklence.
Matka pila jedině slivovici, šampaňské jí přišlo zbytečné. Slivovice, to je ono!
Bohužel její tělo bylo vyčerpané, po první sklence odpadla, začala chrápat přímo u stolu. Hanka ji dloubla do boku, matka trhla hlavou, chvíli nevěděla, kde je, pak znovu toužila po sklence, pronesla přípitek, smála se, ale nějak smutně, s bolestí. Těžko by z Hany někdy byla slabá, rozmazlovaná holka. To opravdu ne…
Hana se vdala brzy. Petr byl o deset let starší, rozvážný, vzdělaný, ale chladný a suchý. Jako by si jen pořídil správný díl do svého života šikovnou hospodyňku. Nedal jí víc.
Ale Haně to tehdy snad ani nevadilo. Romantika, vášeň, nějaké zážitky ze začátku, tělo má taky své potřeby. Potom všechno vyšumělo. Byla za to ráda no, hlavně že už nemusela žít s věčně unavenou matkou, beznadějným výhledem na popelnice a v pokoji s oprýskanými tapetami. Teď měla byt, tedy Petrův byt kuchyň, koupelnu, balkon, dvě místnosti, knihovnu a chlapa. Každý Haně záviděl! Ne každá je takhle zajištěná, dokonce i mimo tchyni co víc si přát?
Celý život byla vždy Hanou, nebo Haničkou, maximálně Hanou Novotnou. Petr, matka, kamarádky všichni říkali Hana, Hanička.
A teď najednou Mrňousek. Víno, dobroty, a hlavně někomu záleží, co si Mrňousek myslí, co chce…
Petr s ní sice řešil domácí záležitosti, finance, dovolenou, ale většinou jí prostě oznámil rozhodnutí, promluvil monotónně, argumenty zanikly v průvanu. Petr měl rád čerstvý vzduch, nikdy nesměla zavírat okna, bez ohledu na to, kdo mrzne.
Mirek naproti tomu ihned zajistil, aby seděli v klidné části, bez průvanu.
Pečlivý…
Ptal se, Hanka odpovídala. Ano, je vdaná. Ano, má dceru. Jmenuje se Milena. Milenka studuje filologii, Hana jí zařídila skvělého doučovatele a teď odjíždí na stáž do zahraničí.
Milenku s Petrem neplánovali nijak romanticky. To byla spíš nutnost Petr už měl být otcem, jak mu matka připomínala, a Hana byla mladá, mělo to jít snadno. Ale nešlo to tak jednoduše a museli pracovat. Nakonec byla Hana těhotná. Celých devět měsíců Petr udržoval odstup, nedotýkal se jí, nehovořil s miminkem. Bylo to pro něj cizí, divné, skoro odpudivé.
Až se narodí, budu se o ni starat, mávl Petr. Řekni, kdy máš jít k doktorovi? Hodím tě tam.
Hodil, vyzvedl z porodnice, jak se patří, s hosty, s květinami, s Díky za dceru. Kontroloval, jak Hana přibírá, kolik má mléka, kupoval nejlepší jídlo. V noci vstával k Milence, nosil ji k očkování. Když přišla na kontrolu zdravotní sestra, Petr dbal, zda si umyla ruce, přezkoumal plášť, stiskl v dlaních stetoskop, aby nebyl chladný.
Jsi utahaná? ptala se kamarádka Alenka. Dítě je běh na dlouhou trať! Petr pomáhá?
Hana pokrčila rameny. Pomáhá, ale pořád málo…
Trocha lítosti byla příjemná. Haně bylo dobře v roli utrápené, utahané, bylo jasné, že ji litují, muže občas hanili copak si ji dost považuje.
Ale Mirek ten ji rozmazloval jídlem, Hana zase slabě protestovala.
Tak je to správně, Mrňousku! povzdechl si srdečný Mirek. Jez! Než tě pustím, budeš mít bříško!
Hana popošla smutným pohledem, jedla.
Ten den ji Mirek doprovodil k metru, dál už odmítla jeho společnost, vymluvila se na povinnosti.
Večer jí na email přišly veškeré studijní podklady.
Pro Mrňouska od Mirka! stálo v předmětu.
Hana rychle zavřela notebook, ale Milenka snad zahlédla.
Divný přezdívky, rozčilovala se Hana, oficiální dokumenty a oni píšou blbosti!
Zdálo se, že Miluše ji už nevnímá, otočila se, dala sluchátka na uši, pustila si hudbu…
Hani, Milko, jsem doma! Večeříme! ozvalo se z předsíně.
Petr, unavený z narvaného metra a šouravého autobusu, sundal košili, zůstal v kalhotách, pak si oblékl oprané šortky s palmami, otevřel balkon a dýchal.
Byl cítit potem, kysele.
Já se nebudu tak často sprchovat! Dej mi pokoj, pak mě svědí kůže. Zítra si dám sprchu. Jdeme jíst!
Jedli mlčky, každý si myslel své. Hana na Mirka, na jeho čistotu, eleganci…
Zavolal jí už druhý den do práce.
Ahoj, Mrňousku, jak se máš? Chybíš mi. Snídala jsi? uslyšela jeho hlas, znejistěla, rozhlédla se po kolezích. Měla pocit, že to slyší celý kancl.
Ne… Ne, ještě jsem nestihla. Práce je moc, špitla. Mrňousku. Její rozechvění bylo patrné.
Všechno nech, sejdeme se dole. Jsem u vás v kavárně, žádný luxus, ale něco k snědku se najde. Pojď! Čekám!
Hana zamumlala cosi, omluvila se kolegům, vstoupila do výtahu a rozhlédla se, na které tlačítko vlastně zmáčknout. Hořely jí tváře. Všichni už asi věděli, že Hana Novotná jde na schůzku za milencem.
Ano, tak ho v duchu začala nazývat milovník. Bylo to drzé a vzrušující.
Mirek ten den dorazil v tričku a džínách, opět trochu rozcuchaný a vonící svěžestí.
Pili kávu, Hana cosi vyprávěla z dětství, Mirek poslouchal.
Mrňousku, víš, že jsi krásná? řekl zničehonic. Pojď, koupíme ti něco! Šaty! Mám známé v butiku, pomůžou nám. Chci tě vidět v šatech.
A opravdu ji v nich uviděl. Sice ne hned, až večer, když ji odvezl do obchodního domu Kotva, posadil se na pohovku, zatímco kolem Hany běhaly prodavačky, zmatená Hana byla obskakována ze všech stran.
Bože, jak se na ni díval! Hladovým pohledem, až jí bylo žhavě. Proti tomu byl Petr malý pán.
Nikdy jsem takový pohled neviděla! šeptala pak Hana Alence, své nejbližší kamarádce. Znala jsem to jen z filmů. Pocítila jsem se ženou. Hrozně se mi to líbilo.
A Petr? ptala se později Alena.
On nic neví. A nesmí. Já vlastně taky nevím! Hlavně to nikomu neříkej. A schovej mi ty šaty. Nechci se vyptávat! Jsou drahé! Co teď bude, Bože?
Alena pokrčila rameny. Co má být, to bude.
Nevím, Hano Děláš blbosti. Petr možná není žádný svatoušek, ale pamatuj si, co pro vás dělá. Pracuje, stará se, žádný pijan, dokonce tě vezme na dovolenou, opraví byt, je spolehlivý. Jiný by chlastal na gauči a tahal domů kamarády. Petr je jasnej, Mirek je záhadnej. Víš vůbec, kde na to všechno bere?
Nevím. A je mi to jedno! Ty mi závidíš!
Alenka si povzdechla. Možná opravdu závidí ale ne kvůli Mirkovi.
Hana začala později chodit domů, večeři se odbyla, sama málo jedla, zamyšleně míchala vychladlý čaj.
Mami, pátýkrát tě prosím o chleba! volala Milena, hledala v chlebníku. Došel!
Hana přikývla a šla do pokoje. Snít.
Petr i Milena ji sledovali podezřívavými pohledy.
Snít Hana uměla dlouho, s mokrýma dlaněma od nervozity.
Mirek byl něžný, uměl se líbat, smál se její nemotornosti, rozmazloval ji, pořád jí říkal Mrňousku, krmil ji, dával dárky, které Hana schovávala u Aleny, a sypal jí peníze na účet, někdy dokonce posílal v noci zprávy. Hana utíkala do koupelny, četla, mazala, čekala, zas četla. Pak vypnula mobil, umyla se studenou vodou, šla spát.
Petr se otočil, objal ji těžkou paží, zamumlal něco. Hana mlčky ležela. Škoda, že v jejím životě je Petr Škoda, že tolik let neměla tušení, jaké to je být Mrňouskem milovanou, krásnou, chtěnou. Tolik let pryč…
Teď je tu ale Mirek, a to je její štěstí.
Setkávali se v Mirkově bytě, velkém a světlém, s okny až na zem, bez záclon, a za oknem zářila Praha, domy na Pankráci. Hlavu jí zamotávala chuť šampaňského a vůně jeho kolínské. Prostěradla byla skutečný hedváb, měkká
Svět se rozletěl na stovky jisker, ohňostroj Bylo to kouzelné.
Doma už bylo tísnivě. Hana měla pocit, že každý o ní a Mirkovi ví, Milena kradmo pokukovala, Petr se tvářil přísně.
Vymlouvala se, chodila pozdě, sedávala sama v kuchyni, pila hořkou instantní kávu a snila.
Hano! Kde jsi? Koupil jsem zelí, měla bys ho nakrouhat. Domluvili jsme se, zaslechla Hana Petrova hlas, s obavou se podívala na Mirka, jak plave podél kraje. Tělo jí zalila zima, bazén byl otevřený, inženýrský zázrak.
Na Podolák Hana nikdy nešla, ale dnes ji Mirek přemluvil. Plavali spolu, sledovali, jak se od hladiny odpařuje pára. Klid, málo lidí. Z vyhlídky bylo vidět světla Bruselského pavilonu v Nuslích. Hanu to stejně nezajímalo. Konečně byla nalezená, konečně láska.
Zelí? polekala se, zabalila se do ručníku. Nech to být, přijdu pozdě. Jsme s Alenou v bazénu. Řekli mi, že mám cvičit záda. Máme permanentku. Zelí uděláme zítra. Promiň, Alena mě volá. Čau!
Rychle zavěsila, polkla. Musí varovat kamarádku, kdyžtak by mohl Petr Aleně volat
Vyčkala, až Alena zvedne telefon, šeptala nervózně něco o bazénu, ale Alena jí klidně odpověděla:
Hani, donesla jsem vám kmín. Děláte přece zelí s kmínem. Byla jsem na trhu, koupila, tak jsem si řekla, že skočím. Petr už ohřívá čaj Kamín vám nesu já, zopakovala důrazně.
Hana sklopila hlavu, rozhlédla se po Mirku. Ten, hrající svaly, už stál na skokanském můstku, připraven skákat. Dole na něj pištěly mladé holky, štíhlé, rozesmáté.
Tak co, mrňousci? Raz, dva, tři! zaznělo nad hladinou. Mirek vymrštil tělo do vody, vynořil se, mávl Haně. Haní, pojď za náma! Večer teprve začíná!
Děvčata pohlédla na Haničku. Najednou se zase cítila obyčejná, s povoleným bříškem, povislými stehny. Plavala neohrabaně, jak žabák, plácala rukama. Obličej dostal znovu trpitelský výraz.
Nové mrňousky si už hrály ve vodním pólu, drzounce podplavávaly, snažily se dotknout Mirka.
Smál se, nevadilo mu, že Hanka najednou zmizela. Věděl povinnosti, rodina, zelí… Ať jde!
V předsíni byla tma, v pokoji taky. Světlo svítilo jen v kuchyni.
Petr postavil Haně před ni pánev s volským okem.
Asi máš hlad po tom bazénu? Jez. Dát ti salám? A nalil jí hrnek čaje.
Hana zavrtěla hlavou, vyhýbala se manželovu pohledu, rychle píchala vidličkou do vejce.
Věděl to? A co teď? Proč je tak klidný?
Hele… po dlouhé pauze řekl Petr. Tu Alena ti tady něco přinesla. Chtěla tu být, ale vyhodil jsem ji. Co jí je po naší kuchyni? Tady máš ty tašky… řekla, že jsou tvoje. Ale nejsou, ne? Popletla to, co?
Hana pomalu nadzvedla ubrus, pohlédla na tašky, pokrčila rameny.
No vidíš, taky jsem říkal, že jsou pitomost! zaradoval se Petr. Nalej mi taky, pálí mě v krku. Ne, radši dones koňak. Chci si dát koňak.
Hana vstala, šla ke skříňce a pak ztuhla.
Mrňousku, zaslechla hlas manžela, otočila se, podívala se mu do očí. Říkám, mrňousku zameť ten chleba ze stolu. Milena ho zase rozkrájela. Vem hadr a utři to, dokončil klidně, upřel na Hanu těžký pohled a otočil se.
Pili spolu koňak. Mlčky, s obavami, aby se nestřetly pohledy.
Nakonec se Petr zvedl a odešel.
Alenko, pochop, on prostě odešel! Oblekl se, nechal klíče na stolečku. Alenko! Hanka brečela do telefonu, hleděla na svůj odraz v zrcadle, viděla, jak je její tvář zborcená, jak vypadá teď ten Mrňousek, který ještě před třemi hodinami dováděl s Mirkem v bazénu. Ve vlasech byla stále cítit chlor, záda bolela. Aleno! Jak mohl?! Takhle se zachovají chlapi? Opuštěná s Milenou! Prostě nás nechal!
Změnila výraz, sevřela pěst, bouchla do stolu.
Přesně jako chlap, Hano. Jinej by tě zbil, nepošetil by tě. Petr prostě odešel. Z jeho bytu, to si uvědom. A ty jsi ještě drsná co si dovoluješ? Vždyť máš peníze, Milena je šikovná, Petr žádný alkoholik, šikovnej. Jen je mlčenlivý. Lepší, než kdyby žvanil a tahal kamarády. Tobě chybí krásný život. Ale nežalovala jsi nikdy jeho. Chlapi potřebují slovo uznání! Kdybys mu někdy řekla něco milýho, udělal by pro tebe sto věcí navíc. Ale já ti nepodržím. Dobrou noc.
Hana položila mobil na stůl, schoulila se a tiše brečela…
Milena absolvovala zkoušky, odjela s kamarádkami na chalupu. S matkou nemluvila, nechala vzkaz, ať ji nevyrušuje.
Mirek se objevil za týden. Čekal Hanu u vchodu, vyšel ze tmy.
Ahoj, Mrňousku, zasyčel s obličejem červeným od zimy v límci kožené bundy. Chyběla jsi mi.
Hana mu několikrát volala, chtěla si pobrečet, ale znalý pán nezvedal telefon. Dnes však přišel…
Mirek… co tu děláš?
A hledala jeho auto.
K tobě jdu. Nastal čas splatit dluh, Mrňousku! popadl ji za loket.
Jaký dluh?
Hana se polekala, chtěla se vytrhnout, ale chlap ji držel pevně.
Krmýl jsem tě? Jo. Staral se o tebe? Jasně. Teď potřebuju pomoc já. Půjč peníze, kočičko! Mám trable, a ty máš po mámě byt. Za pět milionů dostanem. Prodáme. I tenhle, kde bydlíš. No tak, pojď!
Mrňousek vyděšeně vyjekla, začala se bránit, ale neměla sílu, musela jít k vchodu, modlila se, aby někoho potkala. Ale ulice zela prázdnotou.
Odemkni, Mrňousku, mrznu! postrčil ji Mirek ke dveřím.
Hanka se rozplakala, zhroutila, vtom Mirek ztratil rovnováhu a spadl.
Nad ním stál Petr, bez čepice, rozcuchaný a naštvaný. Třásl pěstmi.
Vypadni! Slyšíš, vypadni hned! Jinak ti spočítám všechny kosti! zařval Petr, vrhl se na rivala, ale Hanka ho zarazila za ruku.
Mirek poznal, kdo to je, posměšně se zasmál, jakože Petr už teď má parohy, ale rychle zmlkl, když dostal pěstí.
Ztrať se! Nechci tě vidět u Hanky! zařval Petr, sebral ztracenou čepici, otřel si nos a otočil se k Haně. Jdeme domů. Je zima!
O čem celou noc ti dva mluvili, jak trpěli, ví jen luna za oknem a vítr v škvírách. Na stole stály dva nedotčené hrnky s čajem, hodiny odbíjely. Pak svět utichl v šeru, kde byli ti dva manželé, kteří se rozhodli nějak žít dál…
Nikdy už nikdo Hanu nenazval Mrňouskem. A kdyby ano, jen by sebou trhla a odvrátila se.
Mirek už do jejího života nevstoupil. Nebylo mu přáno, její manžel byl příliš vytrvalý.
Když Mirek slyšel Hanu povídat v autobuse o bytu po matce, jak neví, co s ním, jak je osamělá a unavená, pochopil, že by mohl pomoct. Mohl vyřešit její otázky a osamocenost. Kdyby byl mazaný, získal by všechno, za malé úsilí, možná by Hanka odevzdala vše, protože ji, Mirka, přece ochočil. Ale uspěchal to. Tísnily ho dluhy, Petr mu radil zaplatit, tlačilo ho v žebrech. Tak šel na ostro, chtěl od Hany akci. Nepovedlo se. Nevadí! Jsou jiné mrňousky, zanedbané a smutné. Mirek je najde. A pak si všechno vezme.
Z té drahé pražské garsonky s hedvábím a výhledem na Pankrác se musel vystěhovat. Nevadí. On se neztratí. Pokud to Petr nevyřeší jinak…
Deníkový záznam, 15. 11.:
Dnes vím, že být Mrňouskem může být krásné i bolestivé. Láska, péče a pocit důležitosti člověka rozsvítí ale pravé štěstí nevznikne, když zapomínám na to opravdu důležité, co mám doma. Na tom záleží nejvíc.
