Marie Semenová, osmdesátčtyřletá babička, stála na autobusové zastávce před svým domkem a nevěděla, kam dál. Na lavičce vedle ní ležely stará látková brašna i sáček, v nichž se vešly téměř všechny její věci.
Vyhnala jsem Růženu, neochvějně jsem jí řekla: Jdi pryč, babko, a nepřekážej mi s Ilkou», šeptala si v duchu.
Ještě před třemi lety žili v třípokojovém bytě v Praze pěti: Marie, její dcera Libuše, vnuk Ivo s manželkou Natálií a jejich syn, pravnouk Marie Artur.
Všechno se rozbilo, když se na Ilově pracovišti objevila nová účetní Růžena. Přijela z Brna do jejich malého městečka Křtiny. Nikdo neznal její motivaci. Dostala pokoj v domově studenti, nastoupila do práce. Co víc, co si přát? Žít si mohlo. Ale jí nešlo! Začala si hlídat muže a vybrala si Ilova. Manžel? Jak se říká: manželka není zeď.
Jednoho dubnového odpoledne přišel Ivo z práce, sbalil si věci a byl jediný, kdo ho viděl. Na rozloučenou promluvil:
Vzpomínám si, až do čtyřiceti pěti let, když jsem pochopil, co je pravý život a láska!
Natálie mu nic neřekla. Počkávala, až Artur složí přijímací zkoušky, a pak se rozhodla:
Pojedeme do města, Artur bude studovat na univerzitě, a my zůstaneme v domě mých rodičů. Stojí už tři roky zavřený, ale opravíme ho. Když nebudeme stačit, pomůže nám bratr. Já si v škole rychle najdu práci.
Za dva dny bratr přivezl kufříky v Škoda Octavě a odjeli. Artur pevně objal babičku:
Neboj se, babi, budu k tobě často jezdit.
A jezdil. Dvakrát, dokud žila Libuše. Když Libuše zemřela a Ivo s Růženou se nastěhovali do bytu, Artur už se neukazoval.
Život Marie se stal útlakem. Růžena si začala stanovovat vlastní pravidla. Zpočátku se styděla, pozývala Marii ke stolu a krmila ji tím, co sama připravila pro sebe i Ilova. Pak však zakázala Marii vycházet z pokoje:
Mám tě v kuchyni tolik drobků, raději jednou týdně vyčistím tvůj pokoj, než tady tři krát denně setřít podlahu.
Od té chvíle Růžena vařila babičce kaši ovesnou, perlovou nebo vráskovou. Marie ji jedla ráno, v poledne i večer a popíjela prázdným čajem.
Nedávno Růžena oznámila, že za týden přijde její syn. S Ilvem probírali, kam ho zařadit po výběru věznice ne na jakoukoliv pozici.
Ráno Ivo odešel do práce a Růžena Marii přikázala:
Tady máš adresu domova seniorů jeď tam a poděkuj, že tě jen tak nepustila na ulici.
Strčila Marie papírek do ruky a zavřela za ní dveře.
Marie se dostala na zastávku, ale dál nevěděla, kam. Špatně viděla, adresu nečetla. Přistoupil k ní mladý muž.
Synku, přečti mi prosím adresu, řekni, na který autobus mám jet.
Muž se podíval na ní a řekl:
Kam jdete, babi Maruško? Artur je tady, hledá tě. Hned mu zavolám.
Po pěti minutách dorazil Artur. Včera mu volala bývalá sousedka Natálie a řekla, že Růžena chce babičku poslat do internátu. Souseda pracovala jako sestra v domově seniorů, tak Růžena zjistila jeho adresu. Natálie pořízla Arturu, aby co nejdříve přivezl babičku do vesnice.
Artur vzal věci a řekl:
Hned tě, babi, pošlu jako královnu taxíkem do města. Mamka ti už připravila pokoj. A v našem zahradě právě kvetou jabloně krása!
Když se Růžena a Ivo dozvěděli, že Artur babičku vezl do města, radovali se. Radost netrvala dlouho. Když začali procházet papíry, zjistili, že od začátku byla vlastníkem bytu Marie Semenová. Její manžel měl právo doživotního pobytu. Růžena a Ivo museli znovu odstěhovat do domova studentů.
Marie byt prodala a peníze dala pravnoukovi, aby si koupil vlastní bydlení ve městě. Ceny v centru vyšší, takže si pořídil jen jednopokojový byt v novém domě, ale prostorný. Chystá se oženit konečně má střechu nad hlavou pro mladou rodinu.