Na koho to máte? ozvala se teta Marie Novotná, když spolu se svým vnukem Mikulášem vyšla na verandu a zírala na podivného hosta.
Jsem tu pro teta Marii Novotnou! Jsem její pravnučka, vnučka jejího vnuka Alexe staršího syna tety Marie.
Marie Novotná seděla na sluncem zalité lavičce a nasávala první jarní paprsky. Konečně přišla jarní sezóna. Jen Bůh věděl, jak těžkou zimu přežila.
Už žádná další zima! pomyslela si a s úlevou vydechla. Nebála se už kráčet dál. Naopak čekala ten okamžik. Hrášek už měl dostatek, šaty už koupila.
Nic už neudrželo teta Marii na tomto světě.
***
Kdysi měla velkou rodinu manžela Václava, vysokého muže, a čtyři děti tři chlapce a dívku jménem Drahomíra. Žili v souladu, pomáhali si navzájem, jen zřídka se pohádali. Děti jedno po druhém vyrostly a rozprchaly se po různých koutech země.
Nejstarší dva synové nastoupili na vysokou školu a po ní se rozptýlili po městech Praha a Brno hledat práci. Prostřední syn ve škole selhal, ale později založil úspěšný obchod, který ho zanesl až za hranice, kde zůstal. Drahomíra se také nepřipoutala k vesnici, vyletěla do hlavního města a brzy se provdala.
Zpočátku děti často navštěvovaly rodiče. Posílaly dopisy, a s příchodem mobilního telefonu začaly volat. Jedno po druhém přicházeli vnoučata. Marie Novotná občas sbírala starou ošoupanou kufřík a mířila k některému z dětí jako babička na návštěvu.
Postupně i vnoučata vyrostla a z jejich babiččiny péče se vytratila. Volání na Marii se zřídka ozývalo, návštěvy se stíraly. K myšlence přijít na návštěvu už děti neměly čas práce, rodiny, vlastní děti, které rostou.
Zásadní podnět k návratu do rodinného domu přinesla zpráva, že zemřel otcovský otec, Fedor. Zdálo se, že takový silný muž, zdravý a pevný, přežije sto let. Ve skutečnosti to byl jen sen.
Po pohřbu se děti rozptýlily. Zpočátku volala matka, ale pak se volání rozplynulo.
Marie Novotná se snažila volat sama, ale rychle pocítila, že děti už nejsou k ní nahlíženy, a ustoupila. Tak žila dalších deset let. Každý rok ji některé z dětí vzpomnělo a zavolalo; pak se žena usmívala sama sobě a kráčela týden po týdnu.
Jednoho dne, když opět seděla na lavičce a přemítala o svém, uslyšela:
Dobrý den, tetičko Marie! za plotem stál mladý chlapec a usmíval se jako paprsek slunce. Nepamatujete si mě?
Marie přimhouřila oči:
Mikuláši! Co tu děláš?
Ano, tetičko Marie! radostně odpověděl chlapec a vběhl dvořánky.
Mikuláš byl syn sousedů, kteří bez hostiny a jídla neznali konce. Marie ho vždy pamatovala jako věčného hladového kluka. Ze soucitu mu dávala zbytky jídla, starý oděv, a nechávala ho přenocovat, když jeho rodiče pořádali další veselí.
Nedlouho po tom jeho rodiče zemřeli. Mikuláše odvezli pryč a od té chvíle ho Marie neviděla a hluboce mu chybělo.
Kde jsi byl tak dlouho, Mikuláši? zeptala se s úlevou.
Nejprve v dětském domově, pak jsem šel do služby a dál jsem studoval. Teď jsem se vrátil na malou vlast. Chci postavit naše vesnické sídlo!
Co tu postavit? mávla rukou Marie. Všichni už jsou rozptýlení.
Nic! Neztracím se!
A tak začal nový život tety Marie. Mikuláš se ujal práce u největšího farmáře v Lhotě, pana Ivoše. Ve volném čase opravoval tu starou chalupu, kterou mu zanechali rodiče, a nezapomínal Marii pomoct na statku. Marie se radovala, nevolala ho synku, ale spíše můj drahý pomocníku. Tak spolu prožili tři roky.
Jdu, tetičko Marie, jednou Mikuláš řekl, jako by se omlouval Ivoš už je rozzuřený. Chce, aby pracovali, ale peníze neplatí. Jdu hledat práci dál. Nezlob se na mě!
Cože, Mikuláši, žádné urážky! Jedz s Bohem!
Znovu zůstala Marie sama. Občas ji samota přiměla plakat. Čekala na svůj odchod, ale něco ji stále drželo na tomto světě.
***
Dobrý den, tetičko Marie! zas zazněl známý hlas. Marie podívala se na plot a spatřila známou tvář.
Mikuláši! Opravdu ty?
Já, tetičko! vysoký, dobře oblečený mladík vstoupil do dvora. Jsem zpátky! Naživo!
Ó, radost! rozrušila se Marie. Přijdi, přijdi, Mikuláši! Hned uvařím čaj!
Čaj je skvělý! usmál se Mikuláš. Právě jsem se vracel domů. Nepřinesl jsem nic na hostinu!
Po půl hodině poseděli šťastná Marie a ještě šťastnější Mikuláš u stolu, pijíce čaj z krásných starých hrnků a nemohli se odmluvit.
Už jsem připravená odejít, Mikuláši, řekla Marie s kapkou slzy.
Ne, ne! Vážně ne! žertovně mávl prstem chlapec. Přijel jsem, teď budeme spolu, tetičko Marie, žít v závisti všem! Získal jsem peníze, rozjedu vlastní statek! A ty? Tady zůstaneš navždy!
Vtom zasáhl jasný děvčí hlas:
Jsou někdo doma? ozval se vysoký dětský hlas. Marie pohlédla z okna a uviděla mladou dívku v krátkém kabátku a vysokých podpatcích.
Na koho? Marie s Mikulášem vyšla na verandu a dívali se na hosta.
Na Marii Novotnou! Jsem její pravnučka, vnučka Alexe staršího syna tety Marie.
Žena s chlapcem se podívali na sebe.
Volala jsem vám, ale telefon byl vypnutý! Tak jsem se rozhodla přijet na štěstí!
Pojď dál! zvolala trochu zaražená Marie, zatímco Mikuláš přiskočil k dívce a vzal její kufřík.
Marie a Mikuláš sledovali Věru, která spokojeně rozkládala připravené pochoutky a vyprávěla o sobě.
Nemám rád města. Chci žít na vesnici! Rodiče tomu nerozumí. Dědeček Alex mi navrhl přebývat pár měsíců u vás. Říká, že když budu žít na venkově, přestane toužit po městě! Volal vám. A můj otec také. A já. Ale nedostali jsme se k sobě. Promiňte! Nebudu jenom na chléb! Mám peníze! Táta i dědeček poslali pozvání! Zůstanu do zkoušek studuji dál na dálku a pak odjedu!
Bývej, kolik chceš! nakonec řekla Marie. Pro mě je to jen radost!
Měsíc uběhl. Marie seděla na lavičce a sledovala, jak Věra šikovně brázdí zahradu. Vůbec to nevyznělo městsky!
S Mikulášovou pomocí Věra znovu podkopala dlouho zanedbanou zahradu, rozdělila ji na záhony, postavila skleník, nakoupila sazenice od sousedů a radostně vše vysazovala.
Mikuláš také nezůstával nečinný. Za vydělané peníze zahájil výstavbu moderní farmy. Najal dělníky, aby opravili střechu Marie a místo staré kamna nasadili individuální topení.
Marie byla šťastná. Na tváři se jí nikdy neodklonila úsměv. Už zase nebyla sama.
Občas se však stín smutku snížil na její tvář, když si představila, že Věra brzy odcestuje. Už si na pravnučku zvykla. Čas však plyne a Věra míří do města.
Jak to, Věro, zvládnu tu zahradu samotná? vzdychla Marie, balíc do sáčku koláče pro pravnučku na cestu.
Babi, jen nezapomeň vodu do sudu nabrat. Mikuláš zalije! A já přijdu a povídám ti! usmála se Věra.
Vrátíš se? rozkřikla se Marie.
Jistě! Nemůžu odtud odejít! Miluji tě, babi, celým srdcem. A Mikuláš mi i nabídnul podzimní svatbu! Kde bez muže? A on je venkovan!
Za rok Marie sluníčka hladila a houpla kočárek se spícím pravnukem. Věra s Mikulášem byli na farmě. Společnou prací farma rozkvetla a pomáhala rozkvétat celému Lhotskému kraji.
Marie se podívala na spící pravnuka a pomyslela:
Nikdy už neodejdu na druhý svět! Musím pomáhat dětem!
zanechte své myšlenky v komentářích a dejte like, ať nás to povzbuzuje k dalším snům!
