Už nevařím pro všechny! Jen pro sebe a pro Alenu.
To je ještě co? rozčileně se zeptal Petr.
Protože v naší rodině, jak jsem pochopila, každý si stojí sám za sebe. Takže žijte tak, jak chcete!
Mami, kde je můj snídaně? Věra vtrhla do ložnice bez klepnutí. Už se opozďuji do školy!
Jana se snažila vstát, ale hlava se jí roztočila. Termometr ukazoval třicet osm a sedm. Hrdlo jí hořelo, v hrudi se klepalo.
Věro, zvedla jsem se jen s mírnou horečkou Vezmi si něco z lednice.
Však tam nic není! Jen jogurty pro tu menší! dcera stála ve dveřích, ruce složené na prsou. Pořád jen o ní mluvíš!
Z dětského pokoje se ozval pláč. Jitka se probudila. Jana se vynormovala a šlápla k noze, očima se jí před očima točily kruhy.
Jitko, kde je moje košile? Petr vyšel z koupelny. Modrá, s proužky?
V šatě by měla být
Není! Přižehl jsi ji včera?
Jana se opřela o zeď. Včera celý den ležela s horečkou a snažila se starat o mladší dítě.
Ne, nestihla jsem.
Do háje! Mám schůzku! Petr zamával dveřmi a zamířil zpátky do kupé.
Alena křičela stále hlasitěji. Jana si zvedla dítě, přitáhla ho k sobě a dítě se přitulilo, brečíc.
Mami! křikla Věra z kuchyně. Tady vůbec nic není! Ani chleba!
Peníze jsou na stole, kup něco během cesty.
Do krámu se nevypravím! Mám zkoušku! A přece je to tvůj úkol nakrmit rodinu!
Jana tiše zamířila do kuchyně, držela Jitku na rukou. Vytáhla z mrazáku karbanátky a položila pánev na sporák.
A uvař i těstoviny! rozkázala Věra, zatímco se propadla do telefonu.
Když se snídaně pomalu připravovala, Petr vyšel z ložnice v rozmačkané košili.
Musel jsem si ji obléct. Vypadám jako bezdomovák, díky!
Jana mlčela. Slova bolí, a už neměla sílu na vysvětlování.
Světla má dnes narozeniny, oznámila Věra, nabírajíc si těstoviny. Po škole půjdu k ní. Vrátím se pozdě.
Věro, moc se cítím špatně. Nezůstaneš raději doma a pomůžeš se sestrou?
Jasně! Už půl roku na tu oslavu čekám! A vůbec jsem nechtěla sestru! To jsou vaše problémy!
Dcera vzala tašku a vyběhla z bytu, zamířila a zaklepala dveře.
Petr dojímal snídani, převaloval se v telefonu a čte novinky.
Petře, můžeš přijít dřív? Opravdu se necítím dobře.
Nemůžu. Máme firemní večírek po práci. Povinnosti, chápeš.
Ale já jsem onemocnělá
Vypij něco. Paracetamol je tam, nebo něco jiného. Nejsi přece ležící. Drž se.
Petr ji pošimrá na spánku teplý pot, vlny potu a odešel.
Jana zůstala sama se tříletým dětátkem. Jitka požadovala pozornost, jídlo, hru. Jana automatikou plnila vše, pocítila, jak jí síly odcházejí.
Na oběd se teplota zvedla na třicet devět. Jana děti nakrmu, dá je spát a lehne si na pohovku. V hlavě buší, srdce buší jako hučící vlak.
Telefon vibroval. Zpráva od Věry: Mami, pošli peníze na dárek pro Světlu. Nutně!
Jana neodpověděla. Neměla sílu ani zvednout telefon.
Večer se vrátil Petr první, s úsměvem a pytlem z obchodu.
Koupil jsem pivo a lupínky! Dnes je fotbal! přistoupil na pohovku a roztočil televizi.
Petře, nakrm Aničku, prosím. Nemůžu vstát.
Co, úplně špatně? podíval se na ženu poprvé. Proč jsi tak červená?
Vysoká teplota. Celý den
Tak volej sanitku, když to je vážné. Kde je Anička?
V postýlce. Brzy se probudí.
Dobře, jen ať se nejdříve probudí.
Anča se probudila po půl hodině, křičela, volala maminku. Petr neochotně přerušil televizní zápas, vzal dítě do náruče.
Proč brečíte? Jdi k tátovi!
Ale maličká se vrhala k mamince, brečela ještě hlasitěji. Petr se ztrácel.
Jana, chceš to mít od ní!
Dejte jí sušenku ze skříně a džus.
Kde? Nemůžu ji najít!
Jana se musela zvednout. Svět se otřásl, sotva se zachytila o stěnu. Vytáhla sušenky, nalila džus do skleničky. Jitka se trochu uklidnila.
Věra se vrátila po půl noci. Jana nesnila teplota jí bránila spát.
Proč jsi neodpověděla na zprávu? začala dcera u prahu. Musela jsem si půjčit peníze u Světliny mámy! Hanba!
Věro, celý den mám teplotu skoro čtyřicet
A co? Nemohla jsi si vzít telefon? Třeba dvě vteřiny!
Následující ráno Jana probudila podívaná, jak Petr ji třel po rameni.
Jana, vstávej! Musím jít do práce, a Anička má zkoušku!
Teplota klesla, ale slabost zůstala. Jana vstala, vzala dítě, začala ho oblékat.
A snídaně? zeptal se manžel.
Udělej si sám. Já půjdu Aničku do školky.
Sám? To neumím! A nemám času!
Naučíš se.
Něco v jeho hlase ji zmlkla. Petr zamumlal něco pod nosem a šel do kuchyně.
Když Jana přišla ze školky, byt byl v rozkladu. Špinavé nádobí, rozházené věci, rozložené povlečení. Obvykle by se hned pustila do úklidu, ale ne dnes.
Vezla si sprchu, vypila čaj a lehla spát.
Večer se rodina sešla u večeře přesněji u prázdného stolu.
Mami, co bude k večeři? zeptala se Věra.
Nevím. Co uděláš, to bude.
Co tím myslíš? oči dívky se rozšířily.
Doslova. Už nevařím pro všechny! Jen pro sebe a pro Alenu.
To je ještě co? rozčileně se ozval Petr.
Protože v naší rodině, jak jsem pochopila, každý si stojí sám. A tak to má být!
Jana, co to děláš? Petr se snažil ji obejmout, ale Jana se odtáhla.
Jsem unavená z toho, že jsem sloužící! Včera jste mi ukázali, že jsem jen personál na objednávku. Bezplatná.
Mami, já se omluvila! Věra lhala.
Ne, neomluvila ses. A tatínek taky. Nikdo se nezeptal, jak se cítím.
Tak se omluv! zamrzla dívka. Co teď, budeme hladovět?
Lednička je plná potravin. Ruce jsou volné. Vařte, co chcete.
První týden byl pekelný. Věra házela výlevy, Petr bušil dveře. Jana vydržela, vařila jen pro sebe a pro Jitku, prala jen jejich prádlo, uklízela jen v dětském pokoji.
Mami, moje džíny jsou špinavé! Všechno je špinavé! zoufala Věra.
Pračka funguje. Prášek je v skříni.
Já to neumím!
Naučíš se. Instrukce na víku.
Petr chodil v rozmačkaných košilích do práce, jedl v kavárně. Peníze mizely jako pára nad Vltavou.
Jana, to je zničování! Každý den v kavárně jíst!
Vař doma. Bude levnější.
Já to neumím!
YouTube ti pomůže! Tam jsou miliony receptů.
Dům se ponořil do chaosu. Špinavé nádobí, neumyta podlaha, prach. Jana všechno viděla, ale nezasahovala. Udržovala čistotu jen v dětském pokoji.
Po dvou týdnech se Věra pokusila uvařit těstoviny. Zapomněla osolit vodu, převařila je skončily jako kaše.
Mami, pomoz!
Ne. Uč se sama.
Jsi matka! Měla bys!
Jsem povinna pečovat o nezletilé děti. Vařit ti lahůdky nepatří mezi mé povinnosti. Chléb, mléko, obilí jsou. Nezůstaneš hladová.
Petr se snažil osmažit vejce. Spálil je. Pak to zkusil znovu a nakonec něco jedlé vyšlehl.
Podívej, Jana! Udělal jsem vejce!
Jana přikývla a vrátila se ke své knize. Žádná pochvala, žádná radost.
O tři týdny později byt připomínal skládku. Věra brečela nad horou špinavého prádla.
Mami, prosím! Poslední stopa! Nemám co do školy!
Včera jsi byla celý den doma. Mohla jsi prát.
Dělala jsem úkoly!
Já pracuji z domova, vařím, uklízím za Aničkou, chodím s ní na procházky. A stíhám to všechno.
Jsi dospělá!
A ty chceš dospělá práva? Chodit pozdě, mít peníze na zábavu? Pak i povinnosti plň!
Do konce měsíce odpor byl zlomen. Věra se naučila prát, vařit jednoduchá jídla, uklízet po sobě. Petr nejen osvojil vejce, ale i těstoviny a dokonce jednoduchou polévku.
Jednoho večera Jana přišla s Aničkou z parku. Na stole byl prostřený, voněl jídlem. Petr a Věra stáli s červeným obličejem.
Mami, připravili jsme večeři, tiše řekla dcera. Já udělala salát, táta pečené kuře.
Děkuji, klidně odpověděla Jana.
Mami, odpusť nám, Věra sklonila oči. Opravdu jsme nepochopily Jak tě to bolí.
Jana, už to nebudeme, dodal Petr. Upřímně. Budeme pomáhat.
Jana je pohlédla. Nezdálo se, že by se změnili, ale strach zůstání bez matky a ženy, která vše dělá, se usadil hluboko.
A teď věděli když se hřebík přetáhne, matka může neodpustit. Může je nechat samotné s špinavým nádobím a rozmačkanými košilemi.
Dobře, řekla. Ale pamatujte: nejsem sloužící. Jsem člověk. Člen rodiny. A respekt by měl být patřičný!
Rozuměli jsme, přikývla Věra. Opravdu, rozuměli.
U večeře se moc nepromlouvalo, ale atmosféra se změnila. Věra sama uklidila stůl, Petr umyl nádobí. Drobná? Ano. Pro Janu to však byla výhra.
V noci, když ukládala Jitku ke spánku, šeptala:
Vyrosteš jiná. Samostatná. Nepovažuješ, že ti celý svět něco dluží. A najdeš muže, který po sobě myje talíř bez připomínání.
Jitka ospale usmála se, objala maminku kolem krku. V ložnici Petr čekal s hrnkem čaje.
Vezmi. Tvůj oblíbený, s medem.
Děkuji.
Jana, opravdu bys nás opustila?
Jana mlčela.
Neodešla bych. Ale žít jako dřív už nebudu. Dost. Jsem také člověk a mám právo na úctu.
Skutečně jsme to pochopili.
Uvidíme, Jana si dala doušek čaje. Čas ukáže.
A čas ukázal. Ne, rodina se nestala dokonalou. Věra někdy zapomene umýt po sobě nádobí, Petr nepověsí košili. Ale hlavní věc změnilo se chování.
Nyní viděli v Janě nebezplatnou službu, ale člověka. Ženu, manželku, matku, která má právo být unavená, nemocná, chtít odpočinek.
A to byl začátek. Začátek nového života, kde každý zodpovídá za sebe, ale pomA tak se v jejich domově rozhořela nová jiskra porozumění, která zahřála i ty nejchladnější kouty.
