Není možné nemilovat své děti, pomyslela si Martina Dvořáková, kráčela po zasněžené stezce, ale lásku k nim vůbec necítila. V těle se mísily únavy, hněv a nepřekonatelná bezmoc. Jednou, kdy byl ještě živý Vladimír a ona byla v pátém těhotenství, sousedka ze šestého patra, přesvědčená, že Martina už zavřela dveře a neslyší její slova, řekla manželovi:
Žádají podporu, ale děti jsou pořád opuštěné!
Martina tehdy plakala až do chřestnutí jak jí to bylo k nepochopitelnému. Ano, dokázala pracovat se čtyřmi dětmi, ale ti nikdy nenechávali: přijela matka, dokud mohla, pak si najala chůvu. Práci milovala a nechtěla ji přerušit jen proto, že jsou děti malé. A když vyrostou, co? Kým pak bude Martina?
Rozhodnutí se ukázalo správné: když Vladimírova už nebylo, její výplata sotva stačovala na všechny potřeby, ale stačila. Nepoužívala důchod, jen ho ukládala na spořitelní účet, aby děti později mohly rozjet vlastní život. Ale být vdovou pěti dětí bylo i pro ni příliš těžké.
Celou noc sněžilo a cestičky, dříve úzké, se staly téměř neviditelnými. Kdyby si to mohla naplánovat dopředu a zaparkovat auto jinde, teď musela táhnout Eduarda a Ladu doslova po provazku ke školce a zpět cesta nebyla lehká. Martina se soustředila na zem, aby si nešlapala špičaté sněhy, a nevšimla si muže, který šel proti ní. Naráželi na sebe, on se udržel na nohou, ona se srazila do sněhu. Muž jí podal ruku a upustil velký červený srdcový balón.
Bláznivý svátek svatého Valentýna! zaklelila si Martina v duchu.
Včera do půlnoci pomáhala sestřít své prostřední dceři Běle čepice a psala zprávu o svátku synovi Pavlovi, zatímco uklidňovala nejstarší dceru Věru, která propukla v hysterii kvůli obrovitému pupínku na čele a byla přesvědčena, že zítra jí chlap, který se jí líbí, přinese valentýnskou kartu a pozve ji na rande. Mezitím nejmladší Jarmila ukradla akrylové fixy a obarvila bílý stůl v obýváku, linoleum i sebe navzájem. Ranní chůva je nazvala papežky a doporučila koupit odlakovací tekutinu s acetonem.
Promiňte, neviděl jsem vás omluvil se muž.
V Martine se mísily dva pocity: hněv, že jí takový obrovský chlap neviděl, a trapnost nad ztraceným balónkem, který byl určitě určen pro milovanou. Převládla druhá.
No, vinen jsem já. Škoda balónku.
Muž se podíval k nebi.
Nic. I ptáci budou slavit.
Vaše žena se určitě rozzlobí.
To je pro dceru usmál se půjdu koupit jiný.
A z Martina najednou vytryskly slzy. Muž byl zřejmého zklamaný a netušil, co s tím má dělat.
Omlouvám se skřehotalá Martina. Nechtěla jsem, to se stalo náhodou.
Všechno v pořádku Stalo se vám něco?
Martina si málokdy stěžovala na život, málokdy vyprávěla o tom, jak se stala vdovou pěti dětí, ale tento cizinec byl naprosto neznámý a ona byla vyčerpána.
Poslouchal ji a řekl:
Musíte se seznámit s mojí manželkou. Ona se zbláznila po našem třetím dítěti, a já jí říkám: počkej, soustřeď se na sebe, než se zase oddáš. Neříkám, že mnoho dětí je špatné to je dobré, i já chci třetí, ale Promiňte, ztratil jsem se v řeči. Jsem špatný v uklidňování.
No dobře zamáchla rukou Martina. Někdy se podívám na ně a myslím: měla bych je milovat naprosto. Ve skutečnosti na ně jen často zuřím a dráždím. Kde je ta láska, nevím.
Je tu, jen je zakryla sněhová pokrývka, jako tato stezka. A vzpomenete si, co tu v létě roste?
Co?
Pampelišky.
Zdálo se, že Martina začala chápat, o čem mluví. Přesto však pocit prázdnoty nepustil.
Muž ji doprovodil až k autu a popřál krásný den. V autě si doplnila makeup a vyrazila do práce. Srdce tížilo, v hlavě se mihly dny, kdy pod zrcadlem našla valentýnskou kartičku nebo květiny na zadním sedadle. Manžela už nebylo čtyři roky. Svátky vždy vyvolávaly smutek, a dnes měl ještě jednání, kde by otrávený Štěpán Horák půl hodiny nudil kolegy svými výsledky.
V kanceláři se vznášela příjemná živost: nebylo zvykem slavit takové svátky, ale po celém prostoru Martina zahlédla květiny, dívky si špitaly a chichotaly, muži byli napjatí tak se vždy stává, když ženy očekávají, co od nich chtějí. Když vstoupila do svého kabinetu, připadala si, že šla špatnými dveřmi, udělala krok zpět: na stole ležel kytice červených růžiček. Kabinet byl přesto její, a opatrně přistoupila k květinám, jako k podivnému zvířátku, netušíc, zda mají ostré drápy, nebo jen předení.
Ke květinám byla připojena kartička. Martina ji opatrně vzala do ruky.
Nikdy bych se neodvážil, ale kdy jinak než dnes. Ve tvých očích vidím vesmír, z tvého úsměvu závisí moje nálada. Pojedeme na večeři? L.
Snažila se vzpomenout, kdo ze spolupracovníků by mohl podepsat L. Byla zmatená, jestli to není náhoda, že se kartička objeví v jejím kancelářském stole. Na kartě byl uveden restauraci a čas 19:00. Muži jménem Lukáš, Leoš či Lev pracovali s ní, ale nikdo neprojevoval zájem. Bylo by legrační, kdyby to byl Lukáš před pátým těhotenstvím se do něj téměř zamilovala, ale pak se rozpadlo. Nakonec se rozplynuly i jeho vzpomínky, když Vladimír onemocněl a zemřel.
Celý den přemýšlela, jestli má jít na rande, nebo ne. Šla po Lukášovi, Leošovi i Levovi, ale všichni se chovali jako obvykle. Možná žert? A kdo by šel s dětmi? Matka už šest let nevyšla z domu, neměla peníze na chůvu, nejstarší Věra jistě uteče na rande. Takže nikam nepůjde.
Eduard a Lada jí předali pošramotilé srdíčko, nyní i ve školkách učí vyrábět valentýnky. Martina je zabalila do overálů a odtáhla po sněhu k autu, vzpomínajíc na toho muže s červeným balónkem. I ona mohla mít takové štěstí, a tyto myšlenky zalily oči slzami.
Děti křičely v autě, hádaly se, jaký kreslený film pustit, a chtěly zastavit v obchodě pro Kinder čokolády, protože byl svátek. Unavená z jejich výkřiků, Martina se vzdala, koupila tři čokolády pro starší a balíček knedlíků, protože síly na vaření už neměla.
Doma na ni čekalo překvapení: vonělo smaženými bramborami a třešňovým kompotem. Nejstarší Věra prohlásila, že chlap jí pozval na rande, takže už nemá kamarádku a nečeká kluka, ale to je fajn, protože ten pupínek na čele roste. Na počest toho se rozhodla připravit večeři. Prostřední děti uklidily pokoj a setřely fixy z bílého stolu. Martina se dojala, objala děti a uvědomila si, že je opravdu miluje ne jen když jsou poslušné, ale vždy. V šatníku našla malé černé šaty, které neobléklá po staletí, a vzala od nejstarší dcery parfém, od prostřední lesk na rty.
Mamka jde na rande! radostně zvolala Věra.
Eduard plakal, musela ho uklidnit a slíbit, že se brzy vrátí.
Do restaurace Martina přijela napjatá: kdo ví, co ji zde čeká? Podivně to bylo jako jít na rande s neznámým. Skutečně neznámým, ale s někým, koho znala, jen nepoznala, kdo to je. Připomínalo to tajný Santa, když nevíš, komu dát dárek. K Lukášovi nebo dokonce Vasilovi ze skladového oddělení by snad snadno vybrala dárek, ale kdyby to byl šéf personálního oddělení Štěpán Horák, dala by mu jen kolo připomínal mu poštovního Pěchýna.
Když vstoupila, už chtěla odplout, ale uviděla ho Štěpána Horáka v těle samotného. Stál, napjatý jako lano, a zíral na dveře. Když spatřil Martinu, červeně se zčervenal, ale oči nepustil. Martina se zarazila, cítila se rozzuřená i vyděšená. On? Vesmír v očích? Co to za hru hraje ten krokodýl? Návrat byl už pozdě.
Bál jsem se, že nepřijdeš pronesl.
Obvykle si neříkali tyk, ale Martina věděla, že z takového dne může přijít cokoliv. Zhluboka vydechla a šla za servírkou, která jim ukázala stůl u okna. Ze stropu visely různé velikosti srdíček a Martina si pomyslela, že to má jít na rande spíše její dcery, než ona. Musela rychle něco vymyslet a utéct. Proč nepožádala dceru, aby jí telefonicky oznámila požár?
Rozhovor se nedařil. Štěpán byl nervózní, buď mluvil, nebo mlčel, upřený na Martinu s tak bezradným výrazem, že se mu chtělo soucítit a nutně vést společenský rozhovor. Cítila, že je to obrovská chyba, chtěla utéct, ne žvýkat křupavé lilky a krájet šťavnatý steak. Ať se něco stane! prosila. Mladší namalují stěny, starší vykoupou kočku, Věrina kamarádka pochopí, že je zrádce, a pozve ji k usmíření!.
Modlitby byly vyslyšeny: po třetím soustu steaku zazvonil telefon. Na obrazovce se objevilo jméno Věry a zpráva:
Musíme to vzít. Děti.
Martina s úlevou napsala Štěpánovi:
Musím vzít děti.
Popsala mu rodinnou situaci, doufajíc, že zruší rande, ale on s nadšením řekl, že byl jediným dítětem a vždy snil o velké rodině.
Věra brečela do sluchátka.
Mamka, požár! Pavel chtěl smažit sýrové hranolky, olej vzplanul a
Martina se zachvěla, pocítila, jak se krev soustředí v jedné místě, srdce připravené prasknout.
Co se stalo? zeptal se Štěpán.
Požár vydechla.
On reagoval neobvykle klidně: jednou rukou vytáhl kartičku a přivolal servírku, druhou volal hasiče, ptal se na adresu a zároveň řídil děti ať si obouvají boty a běží ven, buší na sousedy a nic nechtějí zachraňovat věci.
Do domu dorazili za patnáct minut. Hasičská auta už čekala u vchodu, sousedé se shlukli kolem plačících dětí, z okna stoupal dým. Už nikdy nebudu říkat, že je nemiluji, řekla Martina. Budu tou nejlepší mámou! Objala děti k sobě, překvapena cizími bundami a čepicemi na jejich ramenou. Svět není bez dobrých lidí, vždyť to věděla.
Naštěstí byl požár rychle uhlašen, poškodil se jen kuchyňský kout, v ostatních pokojích byl jen zápach spáleniny. Dokonce se jí podařilo zachránit kočku, kterou měla Věra.
Tady nocovat nejde konstatoval Štěpán. A bude potřeba oprava. Navrhuji, abyste šli ke mně.
Co tím myslíte? zeptala se Martina.
Štěpán se podíval přímo do očí a řekl:
Jak budeš chtít. Můžeš jen přebývat. Nebo můžeš zůstat natrvalo.
Děti se zvědavě dívaly na Štěpána: doposud siMartina se usmála, podívala se na padající červený balónek ve tvaru srdce, který se rozplynul v jarní záři, a věděla, že i v nejhlubší temnotě snů je láska stále jen kousek nad ní.