Eliška s kamarádkou se proplétaly parkem, když najednou zahlédly muže a ženu. Objali se a on jí šeptal něco do ucha. Žena se radostně usmívala. Eliška zírala otevřenýma očima a nemohla odtrhnout pohled.
Eliško, co to je? Eliško! zvolala kamarádka.
Nic, pojďme dál, řekla najednou Eliška. Dívky se rozloučily a Eliška kráčela k svému bytě v Praze s pocitem, že tohle se nemůže stát.
Tati, co jsi udělal mamince? šeptala si pro sebe, zírajíc na zjevení, které se jí vrylo do paměti.
Později po škole se Eliška s kamarádkou nechtěly vracet domů, a tak navrhla:
Lízo, pojďme se projít v parku!
Pojďme, než se setmí, souhlasila.
Park ležel mimo obvyklou cestu, ale v tom snovém světě to nebylo překážkou.
Chodily alejkou, kolem nich proplétaly závistivé pohledy šťastné páry, které se však nezdály vnímat jejich přítomnost. Náhle se na prázdné stezce objevil muž s ženou, opět objímají se a on jí šeptá tajemství. Žena se rozplývá v úsměvu. Muž byl starší, jeho záda směřovala od nich, ale jeho postava nesla stopy stárnoucího času.
Líza se na ně bezvládně podívala a všimla si, že Eliška dívá se na ně jako na něco z jiné reality.
Eliško, co?
Já nic, pojďme dál, řekla rychle a vyšlapala vpřed.
Vyšly z parku a Eliška šla tiše, zamyšlená, zatímco kamarádky se rozcházely ke svým domovům.
Eliška pomalu kráčela k bytě, hlavu sklonila, a před očima se jí znovu objevil ten šťastný pár pod stromem, muž šeptající do ucha, který nevidí nic jiného ani svou dceru!
Tati, jak můžeš? Miluji tě, byl jsi pro mě dokonalý. A máš milenku? Nikdy bych tomu nevěřila, kdybych to neviděla vlastním okem, povídala si v hlavě.
Večer přišla domů pozdě.
Sedni k večeři! zamumlal hlas matky. S tátou tě nedočkáš.
Za chvíli, jen si umyju ruce, odpověděla Eliška nesváře.
Po dlouhém pobytu v koupelně se vrátila, táta stále chyběl. Nasadla se k notebooku, ale myšlenky se stále vracely k té scéně z parku.
Je to můj táta. Je podvod a zrada běžná v dospělém životě? Co mu chybí? Zůstane s maminkou kvůli té? chtěla najít odpověď.
Náhle se ozvaly otevřené dveře:
Promiň, milá, byl to těžký den, ozval se otcovský hlas.
Dřív jsi měl těžké dny jen na konci měsíce, přičítala matka a hrozilo hádka. Teď jsou těžké dny každý den.
Janičko, to je teď moje!
Otče vstoupil do dceřiny místnosti, chtěl ji políbit, ale Eliška ho odtáhla:
Jdi, večeře zchladne!
Co se děje, dcerko? zeptal se táta.
Nic, a co ty?
Táta se na ni podíval, chtěl něco říct, ale odešel do kuchyně.
Celý večer zůstala Eliška ve svém pokoji a plánovala, jak vrátit svého otce. S těmito úvahami usnula.
Ráno ji probudily hlasy rodičů:
Václave, kam jdeš?
Do práce, je to naléhavé.
Dnes je sobota, mohl bys zůstat s rodinou.
Jen na chvíli, vrátím se k obědu a pak něco podnikneme.
Eliška vylezla z pokoje, zívla a předstírala, že právě vstala.
Kam jdeš? zeptala se matka.
Na hodiny, už se opozďuji.
Co to zase? zlostně odpověděla matka. Celý den jsou zaneprázdnění.
Eliška však už zmizela v koupelně. Vyšla a spěšně se připravila, když se otec objevil v koridoru a usmál se:
Dcerko, půjdu tě doprovodit na hodiny.
Eliško, dej si kafe! vykřikla matka z kuchyně. Už jsem ho připravila.
Jdi, vypij, počkám! táta byl zdvořilý, jako by cítil vinu.
Eliška rychle vypila kávu, vyběhla do chodby:
Pojďme, tati!
Krátce šli tiše, pak otec prolomil ticho:
Dcerko, je mi něco líto?
Ne, tati, možná je to jen přechodná fáze, zamrkala a pak pokračovala: Miluju tě, tati!
Já tě taky, miláčku! odpověděl.
Nejvíc na světě?
Táta se znepokojeně podíval, ale přesto řekl:
Nejvíc na světě!
Šli směrem k domu, usmívali se, ale oba se snažili nečíst si pohledy.
Tak, tati, čekám tě na oběd. Slibil jsi, že víkend strávíme spolu.
Eliška zamířila ke svým hodinám, vracela se a schovala se za keři. Přesvědčila se, že otec se neotáčí, a opatrně ho sledovala. Doufala, že půjde do práce, ale on šel jiným směrem.
Cesta byla dlouhá, otec se neotočil ani jednou, až dorazili k neznámému domu. Postavil se pod strom, vytáhl telefon a volal.
Po pěti minutách vyšla žena. Eliška nesmírně zamilovaně zamumlela:
Jaká je krásná! Je dražší než my s maminkou?
Žena se přiblížila, políbila otce a šla dál za ruku. Okolí bylo prázdné, jený skvrnou v temnotě. Všimli se skvostného parku, usedli na lavičku a vedli vážnou konverzaci, která vyvrcholila dlouhým polibkem.
Eliška sledovala z dálky, a hněv jí zaplňoval duši.
Pak se rozloučili a vrátili se k domu, odkud žena přišla. Opět polibek, úsměv. Otec se vydal směrem domů, žena zmizela v podchodu.
Eliška stála stranou a uvažovala, co dál. Chtěla jen být se ženou o samotě, pak věděla, co má dělat.
Najednou uviděla, jak otcovina milenka vychází z podchodu s plným pytlem a míří k popelnicím. Eliška se rychle rozběhla za ní.
Ahoj! přerazila jí cestu, když ta vyhazovala odpad a otáčela se domů.
Ahoj! žena se překvapeně podívala. Co potřebuješ?
Poslyš, pokud se ještě setkáš s Václavem, zařídím ti to.
Kdo jsi?
Nemyslíš to pochopit? zeptala se Eliška.
Co chceš? zeptala se žena zmateně.
Řekla jsem ti to jasně vytáhni telefon!
Žena podala telefon.
Vytoč jeho číslo a řekni mu, aby už nepřicházel. Jsem jeho dcera. A on miluje mou maminku!
Eliška vytočila a uslyšela otcov hlas:
Dianu, co se děje?
Václave, už se nesetkáme.
Proč?
Nemáme šanci. Máš rodinu, já po škole odjedu z města.
Diano, pokud táta zvedl hlas, ale v hlase se objevily radostné tóny.
Tak, Václave, už nepřicházej a nezavíhej!
Dobře, Diano! rozhodně odpověděl. Sbohem!
Když se Eliška vrátila domů, rodiče seděli u stolu a tiše si povídali.
Co to máš tak šťastného? zamrzla matka, vstávajíc od stolu. Co budeš jíst?
Jíst budu! odpověděla.
A co to máš za radost, Eliško? zeptal se otec.
Tati, miluješ mě?
Miluju!
A mámu?
Po krátké pauze zazněl pevný hlas:
A tvou maminku také miluji!
Já vás taky miluju! zopakoval šťastně otec.
