Marie Štěpánová, babička osmdesáti čtyř let, seděla na zastávce autobusu u svého domu a vůbec nevěděla, kam teď dál. Vedle na lavičce ležela látková taška a pytlík, do kterých se vměstnily skoro všechny její věci.
Vyhodila jsem Romku, nebála jsem se nikoho, řekla jsem jí:běž, babi, z téhle ulice pryč, nechoď na nás s Iljou a Natálií, pomyslela si, a tak se stalo.
Před třemi lety žili pěti v jedné třípokojové bytě: Marie Štěpánová, její dcera Drahomíra, vnouče Ilja s manželkou Natálií a jejich syn, pravnoučet Marie Arnošt.
Všechno se rozpadlo, když se v Iljově práci objevila nová účtárka Romana. Přijela z Prahy do naší vesnice Vrbov, a nikdo neví, proč. Dostala pokoj v koleji, nastoupila do práce. Co víc si člověk může přát? Žít si klidně. Ale Romana nechtěla jen klid. Začala si všimnout mužů a vybrala si Ilju. Ženatý? Jak se říká, manželka není zeď.
Jednou vdubnu Ilja přišel zpráce, sbalil si věci a jen ho viděli. Na rozloučenou ještě řekl:
Teprve ve čtyřiceti pěti letech jsem pochopil, co je pravý život a láska!
Natálie mu nic neřekla, počkala, až Arnošt složí zkoušky, a taky se chystala:
Pojedeme do města, Arnošt musí jít na vysokou školu, a my budeme bydlet v starém domě mých rodičů. Ten už tři roky stojí zamčený, ale nic, opravíme ho. Když nebudeme vědět, pomůže nám bratr. A já si rychle najdu práci ve škole.
Za dva dny se sbalila, přivezl ji bratr, naložil věci do Gazelu a odjeli. Arnošt pevně objal babičku na rozloučenou:
Neboj, babi, budu tě navštěvovat.
A opravdu, dvakrát se vrátil, dokud žila Drahomíra. Když ale Drahomíra zemřela, Ilja sRomanou se nastěhovali do bytu a Arnošt už se neukazoval.
Život Marie se stal naprosto mizerným. Romana si začala nastavovat své řády. Zpočátku se ještě trochu styděla, volala Marii ke stolu a krmila ji tím, co připravovala pro sebe aIlju. Pak jí zakázala vycházet z pokojů:
Máš na kuchyni moc drobečků, raději jednou týdně uklidím tvůj pokoj, než tady třikrát denně setřít podlahy.
Od té doby Romana vařila babičce kaši ovesnou, ječnou nebo pohankovou aMarie ji jedla ráno, v poledne i večer, zapíjíce prázdným čajem.
Nedávno Romana oznámila, že za týden přijde její syn. Ilja a ona se radili, kam ho pokolonii zařadit nebude to žádná vysoká pozice.
Ráno Ilja šel do práce a Romana mu přikázala:
Tady máš adresu domova seniorů jeď tam a poděkuj, že tě jen nepustila ven.
Strčela Marii papír s adresou a zavřela dveře.
Marie došla až k zastávce, ale dál neznala směr špatně viděla, adresu nečetla. Všimla si mladého chlapíka, který tam stál, a zeptala se:
Synku, přečti mi adresu, řekni, na jaký autobus mám jet.
Kluk se na ni podíval a odpověděl:
Kam to jde, babi Maruško? Arnošt už přijel, hledá tě. Hned mu zavolám.
Po pěti minutách dorazil Arnošt. Zjistil, že Natálie včera dostala telefon od bývalé sousedky, která mu řekla, že Romana chce babičku poslat do domova seniorů. Sousedka do důchodu pracovala jako pečovatelka v tom domě, aRomana se jí ptala na adresu. Tak maminka poslala Arnošta rychle zpátky do vesnice, aby babičku přivezl.
Arnošt vzal věci a řekl:
Teď tě, babi, jako královnu, odvezu taxíkem do města. Mamka už má připravený pokoj. Ana zahradě máme právě rozkvetlé jabloně krása!
Když Romana a Ilja zjistili, že Arnošt babičku odvezl, byli moc rádi. Ale radost netrvala dlouho. Když začali řešit papíry, ukázalo se, že vlastnicí bytu od začátku byla Marie Štěpánová. Její manžel měl právo doživotního pobytu. Romana a Ilja se tak museli vrátit zpátky do koleje.
Marie byt prodala a peníze dala pravnoučci, aby si koupil bydlení ve městě. Samozřejmě v regionálním centru jsou ceny vyšší, takže Arnošt si mohl pořídit jen jednopokojový byt, ale v novém domě prostorný. Plánuje se oženit a tak už má střechu nad hlavou pro mladou rodinu.