Dobré zprávy

Marie Štěpánová, babička osmdesáti čtyř let, seděla na zastávce autobusu u svého domu a vůbec nevěděla, kam teď dál. Vedle na lavičce ležela látková taška

Už nevařím pro všechny! Jen pro sebe a pro Alenu. To je ještě co? rozčileně se zeptal Petr. Protože v naší rodině, jak jsem pochopila, každý si stojí sám za sebe.

Natálko, neruš se, přemýšlej ještě jednou, napomínala teta Lída, která sisela neteř. Co když to nezvládneš? Podívej se, jaké to mají teď děti.

Mami, jen chvilku. Dvacet minut, nejdéle, stál Jan Novák v prahu pokoje, snažil se usmát, ale rty se tištily. Nezdržuj se moc, ležela Libuše na boku, sevřená

10.října2023 Mami, už jsem za dveřmi. Dvacet minut, ne víc říkám si, zatímco se snažím nasměrovat úsměv, ale rty se chvějí. Jen ne dlouho, leží na boku

Když se Věra vrátila do vesnice, nikdo ji vůbec nepoznal. Už třicet let uplynulo. Třicet let, co odešla, ještě osmnáctletá, na autobuse do Prahy a zmizela.

Není možné nemilovat své děti, pomyslela si Martina Dvořáková, kráčela po zasněžené stezce, ale lásku k nim vůbec necítila. V těle se mísily únavy, hněv

Přišel jsem ke svým sedmdesátinám, vychoval jsem tři děti. Manželka mi zemřela před třiceti lety a už jsem se znovu nevdával. Nenašel jsem nikoho, nehodilo

Deník, 11.června2026 Nejsi nám rodina, řekla svářína a vrátila maso zpátky do hrnce. Stála jsem u sporáku, držela talíř, na kterém ještě byl vývar z hovězího

Kdy teda nastěhuješ, Bělo? Matka stála ve dveřích kuchyně, opřená o vchodové dveře. V ruce držela hrnek s čajem, hlas měl chladnou otupělost, téměř pohrdavý tón.