Tohle hledáš? natáhla k němu dopis.
Kuba zbledl.
Maruško, ty prosím tě Tomáš To není
A co bych si podle tebe neměla myslet, Kubo? Že matka mého manžela žije a sedí ve vězení? Že mě máte oba za naivní petrklíč?!
Jakože měsíc? Maruško, domluvili jsme se přece, že do podzimu stoprocentně vydržíme!
Mladší šel teprve poprvé do školky, a já si našla práci kousek od domu…
Co se stalo?
Vždyť vždycky platíme včas, hluk neděláme…
O vás to není…, Maruška znejistěla. Musím zpátky do svého bytu.
Proč? Pohádala ses s manželem?
Neptej se víc, prosím.
Přesně měsíc od dneška!
Udělám přepočet, vratím zálohu.
Promiň…
Maruška zakončila hovor a otřásla se. Hlavně už to mít za sebou…
***
Nemohla odtrhnout zrak od obálky na stole.
Ta obyčejná, našedlá obálka, kterou před pár minutami vylovila z poštovní schránky spolu s letáky a složenkou od O2.
Jinak poštu bral Kuba, ale dnes mezi reklamami sáhla ona…
Razítko. Odesílací adresa. Vazební věznice Rýnovice.
A jméno odesilatele: Čechová Linda.
To jméno slyšela od manžela párkrát tak se prý jmenovala matka. Tchýně, kterou nikdy neviděla.
Vlastně nevěděla, že žena, která dala život jejímu muži, vůbec ještě existuje.
Nemám už nikoho, Maruško, řekl Kuba při jejich třetím rande, když seděli v zapadlé kavárně a zahřívali si ruce nad turkem po dlouhé procházce v dešti. Táta zmizel ještě před mým narozením, nikdy jsem ho ani nepotkal.
A máma… máma zemřela, když mi bylo dvacet. Srdce. Tak jsem zůstal sám, jako vítr.
Ty jsi úplně sám? Málem se tehdy rozplakala jeho smutkem. Ani teta, ani strýček? Nikdo?
Možná někde v Beskydech je nějaká praprasestřenice, ale neznáme se…
Víš, je to vlastně lepší. Žádná rodinná dramata, povinné nedělní obědy u tchánů. Jen já a ty.
Tehdy si pomyslela:
“Bože, jak je silný. Tolik přežil a není mrzutý…”
Obklopila ho péčí, jako by chtěla nahradit tu lásku, která mu údajně chyběla z dětství.
Pak byla svatba. Malá, jen pro nejbližší.
Z její strany rodiče, dvě kamarádky. Z jeho jen nejlepší kamarád ze základky, Tomáš, který ten večer podezřele mlčel a vyhýbal se Marušce pohledem.
Vysvětlila si to plachostí. Dnes už věděla Tomáš měl prostě strach, že něco vykecá.
A kde je pochovaná? zeptala se asi půl roku po svatbě. Mohli bychom jet zapálit svíčku. Vždyť je to máma…
Kuba zvláštně ožil, odvrátil se a nervózně upravoval límeček u košile.
Je to daleko, Maruško. Přes kraj, starý hřbitov, skoro zavřený… Já tam někdy sám zajedu, nech to na mě. Stejně je tam divná atmosféra.
Mysleme radši na živé, ne?
A ona mu věřila. Hloupá!
***
Dveře klaply, Maruška trhla rukou a rychle schovala obálku do zásuvky pod hromadu slevových kuponů z Billa.
Ahoj, kotě! ozval se Kuba z předsíně, stejně rozjařeně a vřele jako vždycky. Jak se má náš šampion? Nezlobí?
Vešel do kuchyně, chtěl ji políbit do vlasů, ale ona bezděčně ucukla.
Co je? Jsi unavená? zamračil se a zamžoural jí do očí. Zase Vítkovi skákal po posteli?
Svlíknu se a vezmu si ho k sobě, a ty si vklidu odpočiň.
Klidně zařídím i večeři.
Nemusíš, nemám hlad. Kubo, přinesli dneska poštu…
Ztuhl na zlomek sekundy, ale Maruška si toho všimla.
Jo? Co přišlo? Zase složenky?
Složenky. Reklamy. Nic víc.
Rázem se mu ulevilo a hlasitě vydechl.
Dobře. Jdu si umýt ruce, pak jdu za malým. Hrozně jsem se těšil.
Dívala se mu na záda. Muž, se kterým sdílela chvíle, domov, vlastně celý život, před ní otevřeně lhal.
A lhal s takovou lehkostí, že ji z toho přepadala závrať.
Počítej mě mezi sirotky, říkával.
A z Rýnovic psala Linda Čechová.
Za co tam je? Ublížila někomu? Něco ukradla? Kolik let ještě má před sebou?
Najednou Maruška jasně viděla, jak za rok nebo dva zazvoní zvonek. A ve dveřích bude stát žena s temným pohledem a vězeňským tetováním.
A řekne:
Nazdar, synku. Ahoj, snacho. Kdepak je můj vnouček? Já tu s vámi budu bydlet!
Nejvíc se bála o Vítka.
Jak bude vyrůstat s babičkou, která seděla v base?!
Jak vůbec může někdo připustit dítě k trestané babě?!
Maruško, chceš čaj? houkl Kuba z obýváku. V Albertu mají akci na pleny, našel jsem leták. Musíme tam skočit.
Neodpověděla. Už otvírala aplikaci ČSOB a kontrolovala, kolik jí zbývá na účtu.
Na první dobu to klapne. Byt na druhé straně Prahy je fajn.
Současní nájemníci odejdou za měsíc. Hlavně vydržet a neprozradit se.
***
Kuba ráno odešel do práce, dlouze přitom pusinkoval Vítka na buclatou tvářičku a sliboval, že dnes přijde brzy.
Maruška sledovala scénku s čím dál větším odporem. Jak ji může takhle podvádět? Dá se taková věc tajit?!
Jakmile odešel, vytáhla dopis ze zásuvky. Ruce toužily trhat a číst, ale bála se.
Co když, jak ho otevře, už nebude umět odejít? Co když je uvnitř něco, co její rozchod znemožní…
Ne, řekla tiše, rozhodnutě sama sobě. Na obsahu už nezáleží. Dva roky mi lhal!
Zazvonil zvonek. Trhla sebou. Kdo to může být?
Rodiče vždycky píší dopředu. Kamarádky? Nakoukla kukátkem na chodbě netrpělivě přešlapoval Tomáš.
Nervózně přešlapoval a kontroloval výtah.
Otevřela dveře.
Tomáši? Kuba je v práci.
Vím, Maruško Tomáš sklopil hlavu a cpával ruce do kapes. Jel jsem kolem myslel jsem, že Kuba nechal klíče od garáže doma?
Prý leží na komodě.
Klíče? povytáhla obočí. Žádné na komodě nejsou. Ani v předsíni. Jsi si jistý, že je tu zapomněl?
Tak to aspoň říkal… Hele, Maruško, Kuba mě ještě pověřil, jestli nemůžeš vzít poštu z kastlíku. Kouknul jsem tam a nic. Ty jsi ji dneska nebrala?
Brala. Proč?
Tomáš polkl nasucho.
Jen čekáme balík, Kuba chtěl vědět, jestli není ve schránce výzva.
Maruška klidně šla do kuchyně, vzala z pod stolu šedivou obálku a vrátila se.
Tohle hledáš? nastavila mu dopis.
Tomáš zbledl.
Maruško, ty… nemysli si… Kuba to fakt není…
A co bych si neměla myslet, Tomáši? Že matka mého manžela žije a sedí ve vazbě? Že jsem tu naivní lesní jahoda?!
Že jsem porodila dítě člověku, jehož minulost je jedna velká záhada?
Maruško, on to myslel dobře! Tomáš začal šeptem, zmateně. Chtěl ti ušetřit starosti. Máma byla složitá, Kuba si s ní užil Nechtěl tě strašit. Prostě ji ze života vymazal.
Vymazal? Maruška se trpce zasmála. Tomáši, jak jde vymazat matka? A takhle podvědomě. Vzal mi možnost volby! Měla jsem právo vědět, do čeho se ženu.
Ale dyť tam žádná rodina není! pokrčil Tomáš rameny. Jen ona a její trable.
Maruško, dej mi ten dopis, číst ho nemusíš. Donesu ho Kubovi, všechno ti sám řekne.
Neodevzdám ho, Tome, řekla tiše. Dopis je na Kubovo jméno. Až přijde, vyzvedne si ho sám. Ode mě.
Prásk. Zabouchla mu před nosem.
***
Celý den uběhl v mlze. Maruška krmila synka, převlékala, šla s ním ven, byla ale jen duchem nepřítomná.
Co sbalit nejdřív? Kočárek, postýlku, doklady. Nábytek? Kašlat na nábytek.
V jejím žižkovském bytě stojí stará válenda a skříň. Stačí.
K večeru byla klidná, až chladná.
Prostřela stůl, navařila, uložila Vítka. Sedla si a čekala muže.
Voní to skvěle! zapěl Kuba, když přišel z práce. Koukni, co jsem koupil. Nový kolotoč nad postýlku pro Vítka! Hraje ukolébavky.
Maruška seděla mlčky, před ní obálka. Kuba nakoukl a maska mu spadla.
Tomáš našel? zamumlal.
Já našla. Tomáš tu byl na tvůj pokyn, chtěl si ji vyzvednout, ale nedala jsem mu ji
Usedl těžce.
Proč jsi mi řekl, že je… mrtvá?
Protože pro mě je mrtvá dvanáct let, vzhlédl. Oči mu stály slzami. Když šla poprvé sedět. Pak přišla na půl roku ven a zas. Už nikdy to nebyla matka. Maruško, ty jsi z dobré rodiny táta strojař, máma učitelka. Nechápala bys, o čem ona mluví. Ona je podvodnice, lhářka.
A proto sis myslel, že máš právo mi lhát? Roky? Maruška se nezdržela, vykřikla. Chápeš, že tímhle jsi mezi nás postavil zeď, kterou nikdy nesundám?
Bál jsem se, že odejdeš! vybouchl. Že řekneš: “On má zločinnou matku, kdoví co má v krvi!”
Chtěl jsem Vítkovi normální dětství A jo, muž-sirotek mi přišel lepší než muž-syn zlodějky!
Teď má syn otce v rozvodu, řekla ledově.
Ustrnul.
Cože? Jak, Maruško? Kvůli dopisu? Kvůli jednomu tajemství?
Protože tě neznám, Kubo. Když jsi dokázal tak bezcitně vymyslet smrt matky, co jsi mi ještě zatajil?
Kdo byl tvůj táta? Taky není pryč, ale sedí někde v Plzni?
Nemluv nesmysly…
Nemluvím nesmysly. Ozvala jsem se nájemníkům, za měsíc se stěhuji. Zítra podávám žádost o rozvod.
Kuba prosil. Klečel, uprošoval, plakal, že lhal pro dobro jejich rodiny.
Ale Maruška už nechtěla nic slyšet. Rozhodla se.
***
Nájemníci se odstěhovali, Maruška se synem žije ve svém. Rozvedli se. Kuba se nevzdává naděje, že ji získá zpět. Nechápe, co udělal špatně. Rodinu přece chránil
Vítek ho vídá pravidelně, má vše, co potřebuje. Ale Maruščino srdce už nikdy nebude jeho. O návratu neuvažuje.
