PANE, nechoďte pořád za mnou! Říkala jsem vám přece, že nosím smutek za manžela! Nepoštěkuj mě tu! Začínám se vás upřímně bát! začala jsem zvyšovat hlas.
Vzpomínám si, vzpomínám Ale mám pocit, že ten smutek nosíte spíš sama za sebe. Promiňte, nedal se můj ctitel.
Odpočívala jsem v lázních. Potřebovala jsem klid a zpěv ptáků v lese, ne přespříliš horlivé muže. Můj manžel nedávno náhle zemřel. Potřebovala jsem se dát dohromady, pochopit, co vůbec s tím prázdným místem v srdci mám dělat.
S manželem Tomášem jsme renovovali byt, šetřili každou korunu, nic si nedopřávali a najednou prásk! Tomášovi se udělalo zle, záchranka už nestihla nic udělat. Druhý infarkt. Pohřbila jsem manžela a zbyla jsem úplně sama, s dvěma puberťáky, rozdělanou rekonstrukcí a účtem skoro na nule. A ruce sklopené v bezradnosti: Jak tu díru v srdci vůbec překonat?
V práci mi přiklepli poukaz do lázní. Strašně se mi nikam nechtělo, i z bytu jsem odmítala vylézt. Kolegové trvali na svém:
Nebudeš první vdova, ani poslední. Máš děti, musíš žít dál. Jeď, Hanko, trochu se vzpamatuješ. Urovnáš si myšlenky.
A tak jsem jela, i když mi to přišlo, jako bych jela na popravu.
Uplynulo čtyřicet dní od Tomášovy smrti a moje zničená duše se nehojila. Do pokoje mi přidělili spolubydlící: jasně, mladou, veselou Simonu. Rozdávala úsměvy na všechny strany. Její radost byla až urážející kdo má chuť vylívat své neštěstí třeskutě šťastné holce? Kolem Simony hned začal kroužit místní animátor Luboš. V každém lázeňském ústavu jsou všichni buď rozvedení, vdovci, nebo notoricky nezadaní. Mě tahle zábava nechávala chladnou. Simonu jsem poctivě varovala: Ten tvůj Luboš? Uvidíš, že má doma druhou, možná třetí ženu.
Ale Simona se tomu jen smála:
Ale neblázněte, Haničko! Já už se nelekám ničeho. Jsem starý mazák!
No, a starý mazák pravidelně v podvečer zmizel na rande. Já jsem týden prakticky nevylezla z pokoje, četla nějakou knihu už ani nevím jakou nebo jsem koukala na televizi bez toho, abych vnímala obraz.
Jedno ráno jsem se prostě vzbudila v docela dobré náladě. Mrkla jsem z okna paráda! Říkám si, projdu se po lese, nadýchám se vzduchu, poposlouchám sýkorky. No, a v tu chvíli potkávám jednoho neznámého pána.
Už v jídelně jsem ho zaznamenala. Žádný fešák, spíš naopak malý, o hlavu menší než já, pohled až moc odvážný. Zdaleka mi nebyl sympatický. Jenže, kravaťák upravený, dokonale oholený, boty se leskly jak čerstvě vytřená chodba. Každý večer se mi v jídelně servilně ukláněl. Já jen hladce kývla hlavou čistě ze slušnosti. Najednou si ke mně přisedl:
Nudíte se, paní? zeptal se sametovým hlasem.
Ne, odpověděla jsem odměřeně.
Nelžete mi, slečno. Máte smutek vepsaný ve tváři. Nechcete, abych vás rozveselil? nedal se odradit.
Uhodl jste. Smutek za mrtvým manželem. Nějaké další dotazy? setřela jsem si ruce ubrouskem a demonstrativně vstala od stolu, aby bylo jasno, že končíme.
Omlouvám se, netušil jsem. Upřímnou soustrast. Stejně bych vás rád poznal. Jsem Vítězslav, hupsal za mnou Vítězslav.
Bylo vidět, že má strach, aby mi neutekl vlak.
Hana, utrousila jsem a spěchala pryč.
Od té chvíle Vítězslav pravidelně večeřel u mého stolku a nosil mi malé kytičky zvonků. Rostly na každé louce. A víte co? Ne že by to nebylo milé Ale do nějakého velikého vztahu jsem vážně nevstupovala. Po ničem takovém jsem netoužila.
Vítězslav však nehodlal uhnout. Přidal se dokonce k mým procházkám po lesích. Musela jsem přestat nosit podpatky, aby mezi námi nebyl až moc velký rozdíl. Jemu byl jeho výškový hendikep a lesklá pleš úplně fuk. Myslím, že balil ženské spíš hlasem. Takový baryton se totiž, panečku, hned tak neslyší! Zřejmě jsem se chytla do jeho precizně utkaných sítí.
Chodili jsme spolu večer na pablaníčky a do města na ovoce. Vítězslav mě opakovaně zval k sobě na pokoj. Byla jsem tvrdohlavá jak starý cínový vojáček, nedala jsem se.
Až mi Vítězslav jednou připomněl:
Hančko, zítra už odjíždíš. Nechceš přijít na šálek čaje na rozloučenou?
To si ještě promyslím, odpověděla jsem mlhavě.
Nakonec nadešel poslední večer v lázních. Rozhodla jsem se, že Vítězslava neurazím, a zašla k němu na ten čaj. Bylo jasné, jak to skončí…
Stůl měl slavnostně přichystaný a plný dobrot. No vida, kde asi ukradl ty skleničky určitě z jídelny, bavila jsem se v duchu. Vítězslav mi gentlemancky nabídl místo. Vytáhl šampaňské neznámé značky.
Tak, začneme? Hančo, nevím, jak s tebou zítra zvládnu loučení. Nech mi tu adresu, určitě přijedu, utrousil trochu smutně.
Zapomeneš hned druhý den. Jste všichni stejní. Na co připijeme, Víťo? už jsem byla docela svolná.
Ty nevíš? No přece na lásku, Haní, na lásku! pozvedl sklenici.
…Ráno jsme se vzbudili v objetí. Bože, proč já dělala drahoty celých těch čtyřiadvacet dní? Proč jsem hned první večer nevtrhla k Víťovi do pokoje? Tolik promarněného času! Prostě zamilovala jsem se jako malá holka. A teď balit kufry a jet domů.
Loučila jsem se se Simonou. Seděla na posteli a brečela jako želva.
Co se stalo, Simi? vyzvídala jsem.
Jsem těhotná, Haničko. A nevím, od koho popotahovala Simona.
To snad ne! Nějaký ten tvůj animátor Luboš, že? snažím se zjistit, kdo je otec.
Nevím… Seznámila jsem se i s jedním z vedlejšího penzionu. Je ženatý, filozofuje smutný starý mazák.
Ach, Simono. Zvolej rodičům, ať si pro tebe přijedou a něco vymyslíme. Jak tě vůbec pustili samotnou do lázní? No nic, pojď za vedoucím. Třeba z toho vylezeme moudřejší, domlouvám jí.
Simona vyběhla v slzách z pokoje. Inu, děvče, na radovánky si dávej pozor…
Začala jsem balit na cestu. Nechtělo se mi odjíždět. Za čtyřiadvacet dnů si člověk zvykne na všechno. A hlavně… na Vítězslava.
Přijel autobus. Vítězslav mě šel doprovodit s kyticí zvonků v ruce. Skoro jsem se rozbrečela. Objal mě s opravdovou něhou. Tak, je to za námi. Rychlá romance skončila. Srdce mi svíralo. Kdyby mě teď Vítězslav zavolal, snad bych všechno zahodila a běžela…
Žili jsme v různých městech. Spojit se šlo jen dopisem. A právě dopis mi doručila jeho manželka. Prý o nás ví všechno, ale ať na svého Víťu zapomenu, protože jemu je třicet a mně už čtyřicet. Neměla jsem důvod odepisovat. Proč taky?
A za půl roku u mých dveří zazvonil Vítězslav osobně. Moji kluci jen nevěřícně zírali, ale slušně zůstali v pokoji.
Vítězslave? Jedeš jen tak kolem, nebo jak? (Ve skutečnosti jsem chtěla slyšet Jsem tu navždy.)
Nebo jak… Jen mě nevyhoď, Hančo, zašoural ve dveřích.
Kluci raději zmizeli do svého pokoje.
Tak pojď. Co tě sem přivádí? Dovezl jsi vzkaz od manželky? rýpla jsem si.
Odpusť, Haní. Psal jsem ti, ona ten dopis našla… Přiznávám, byla to chyba. Rozvedli jsme se, sypal ze sebe vysvětlení.
Já netušila, že jsi ženatý Být to jinak, nikdy by mezi námi nic nebylo. Co teď? byla jsem zmatená.
Haní, pojď si mě vzít, navrhl nečekaně Vítězslav.
Nevím Mám děti, jak víš. Jak je přesvědčíš? Nemůžu takové rozhodnutí dělat ze dne na den, váhala jsem, ale srdce mi poskočilo.
Děti jsou fajn. Mám navíc desetiletou dceru, překvapil mě.
Jak? Ty jsi nechal svoji holku? divím se.
Ale ne, Haní! Tu si přivedeme. Její máma trochu pije. Budeme jedna velká rodina! prohlásil můj ženich.
Počkej, jaká velká rodina? Vždyť jsem tvoji dceru nikdy neviděla a ty mě rovnou činíš její macechou. Přibrzdíme, co říkáš? Dám to dohromady s kluky a teprve uvidíme. Zatím pojď, nasytím tě, můj ženichu s ocáskem, usmála jsem se.
Velká šťastná rodina z toho úplně nebyla. Byly hádky, dětinské odchody, neshody. Každý jsme měl svůj charakter a kdo z nás umí jen tak v hádce ustoupit?
Čas běžel.
Můj starší syn Patrik a Alena (dcera Vítězslava) se vzali. A hned na nás vrhli chumel výčitek. Prý jsme svými svatbami rozbili rodinné jistoty a vůbec Vítězslav neměl opouštět pijící ženu a já jako vdova si neměla znovu někoho najít. Patrik a Alena si sehnali podnájem a slavnostně nás opustili.
My s Vítězslavem jsme jen pokrčili rameny a stále se upřímně milovali.
Utekl rok.
Ztracené děti se k nám nevracely. Alena zavolala Vítězslavovi jen na narozeniny.
Po třech letech nás Alena a Patrik pozvali na návštěvu. S Vítězslavem jsme se nejdřív zarazili, ale byli jsme zvědaví.
Ukázalo se, že se jim narodil syn. Náš společný vnuk! Měli jsme ohromnou radost. U svátečně prostřeného stolu se Alena a Patrik omluvili. Prý až teď pochopili, že život je někdy pěkně zamotaný. Umět odpustit je důležité. Vážit si rodičů taky vždyť nám dali život! Proto pojmenovali svého syna Miroslav ať je v rodině konečně klid a mír.
To je to naše novorozenecké štěstí po česku.