Jsem s tebou
Pavle, já už nevím, co dělat! Nechce nikoho poslouchat! Umínila si, že si dítě nechá! Jaké dítě, Pavlíku? Prosím tě, jaké? Vždyť je jí teprve devatenáct! Celý život má před sebou! Teď odejde z univerzity a co pak? Půjde dělat uklízečku? Nějak se to musí vyřešit! A musíš mi s tím pomoct!
Jak, mami?
Pavlův hlas byl tak chladný, že Irena málem upustila telefon. Její syn s ní nikdy takhle nemluvil. Byl to vždy její hodný, laskavý kluk… A teď? Proč? Co zase udělala špatně? Vždyť ona za to přece nemůže, to ta Linda! Zaslepená! A láska? Prosím tě! Hloupá holka! Kdyby aspoň poslouchala mámu! Ale už si stěžovat nemá cenu. Sama si vychovala, co chtěla, povolovala, rozmazlovala, chtěla být kamarádkou… Tak a teď má, co chtěla, Ireno Nováková! To je výsledek tvé výchovy! Ale proč? Proč zrovna takhle? Pavlík přece vyrostl v úžasného syna! Chytrý, vychovaný, zodpovědný. Vždy pomůže, vždy podpoří, i když teď bydlí sám. Vždyť už je to dospělý muž, soběstačný, jen se zatím neoženil. Kolikrát mu říkala, že už by rád viděla vnoučata, ale on pořád nic… Čekat na vnoučata už věčně nemůže. Dobře, když byla Linda malá, byl shon, kroužky, závody, na nějaké přemýšlení o věku nebyl čas. Teď je dospělá, doma skoro není, buď ve škole, s kamarády nebo v tom pátracím týmu, a teď ještě tenhle on! Proboha, kde ho vůbec našla? Vždyť to je prostě améba! Irena to poznala hned, ale Linda, ta se hned zamilovala. Nikdy neměla na lidi odhad! Všichni jí připadali dobří! Vysvětlovala jí, že takových není moc, ale ona to prostě nechápe. K čemu to celé vedlo? Teď jsou svátky za dveřmi a ona jenom cítí bolest hlavy… A teď ještě Pavlík! Co to bylo za tón? Proč takhle mluví?
Pavle, proč se mnou takhle mluvíš?
Kde je, mami? Pavla sevřel volant a zabočil do malé uličky. To jeho obvyklé klidné rozvážné tempo skončilo u slova dítě. Ruce se mu třásly, před očima mu potemnělo, chtělo se mu zakřičet jako tehdy… Jenže tehdy to stejně nepomohlo, tak proč by to mělo pomoct teď? Musí se uklidnit. Musí udělat aspoň něco, aby tohle dítě, ten malý, Lindušky, měl šanci na život, když tehdy neměl ani šanci jeho vlastní… Ach mami! Co to děláš! Lindě jsi vždy věnovala víc než mně. No jistě, holčička, ještě k tomu pozdní miminko! Jakpak bys ji neměla zbožňovat? Tak krásná blondýnka s modrýma očima! Linda byla krásná od samého začátku. To už Pavla při těch všech narozeních a rodinných oslavách v široké přízni dávno nic nepřekvapilo, všichni miminka stejní, pořádný kus Matějovské rodiny modré oči, pevná tělíčka, ukazovali si navzájem ručičky a nožičky, čím tlustší, tím lepší. Jen Linda všechny ohromila. Oči modré po rodině, ale jinak… Ta labutí štíhlost krku, jemné paže a nohy, jako by je sochař vytesal z mramoru! Máma se zprvu skoro styděla, později na ni jen hrdě koukala, když mezi sestřenicemi v kruhu rodiny zářila jako motýl. Byla tak jiná, že na sebe poutala pohledy.
Taková krása se narodí! povzdechly si tetičky a narovnávaly dcerám mašle na šatech.
A když Linda poprvé vystoupila na podložce v gymnastickém dresu, všem bylo jasné, že je pro něco víc než jen pro oko. Máma se věnovala její kariéře v gymnastice, Pavla konečně přestala kontrolovat a on začal žít vlastní život. Máma se Pavlem pyšnila, chvála na něj byla její každodenní chleba. Pokud to někdo snad zapomněl, hned připomněla:
Pavlík vyhrál fyzikální olympiádu. Samozřejmě tu největší! Nemusíme se bát o jeho budoucnost. Je to přece génius! Teď budou výsledky z matematiky a že tam to dopadne stejně! No ale prosím vás! Vychovat děti není zas nic tak složité. Stačí se jim prostě věnovat.
Irena si nevšímala zamračených pohledů, žila v bublině, kde bylo vše v pořádku talentované a krásné děti, milující muž, práce, kterou měla ráda. Učila angličtinu a studenty dokázala za rok připravit na vysokou, i když se začínali skoro od nuly. Lidé za ni platili víc než ostatním učitelům ve městě, ale záleželo jim na výsledku.
Někomu jde o peníze, někomu o výsledek. Kdo šetří na dítěti, ten ať ke mně ani nechodí.
Pavel žasnul, jak všechno stíhá. Lindu, domácnost, práci. Byla organizátorka od pánaboha naučila to i jeho, tenhle zvyk mu v životě hodně pomáhal.
Dnešní den měl nalajnovaný, tak ho ty máminy zprávy úplně rozhodily.
Jak dlouho už je to, co slyšel to tenkrát?
Jsem těhotná. Neponechám si to. Jsem moc mladá, nemůžu nést takovou odpovědnost. A můžeš za to ty! Tak to vyřiď. Kliniku jsem našla, zbytek zařiď.
Ještě teď Pavla bodalo, jak se tehdy pohádali. Bylo to poprvé za ty tři roky, co spolu žili Pavla tehdy popadl vztek a řval tak, až se skla třásla. Jak se to mohlo stát? Vždyť jí několikrát navrhoval, ať si ho vezme, založí spolu rodinu. Byt měli, i když malý, auto, rozjížděl drobnou, ale už výnosnou firmu. Co jí chybělo? Jasně, nebyl milionář, ale ani ona nebyla princezna. Normální holka, která přijela za studiem z malé vesnice. Smála se vždy, když Pavel komolil její rodné jméno. Sblížili se hned, jak do něj omylem vrazila ráno na chodbě a nadávala mu, že škrábe poznámky tužkou přímo na omítku.
Co tu stojíš? Nedá se projít! Máme málo papíru v republice? Musíš ničit zdi? To děláš i doma?
Zabručela, rvala si ulomený podpatek, a bosá letěla na zkoušku. Pavel se nenápadně vydal za ní, neschopen odtrhnout oči od její postavy.
Když pak slavila úspěch u zkoušky, objala ho pod paží a mávala před ním indexem.
Jednička! Musíme oslavit! Dáš nějaký návrh?
Chodili spolu rok, pak se sestěhovali. Pavel bydlel tehdy u dědy, o kterého se staral, protože máma jezdila po školeních a táta byl pořád v práci. Když děda umřel, rodiče tvrdili, že byt je malý. Pavel by si vystačil, ale po smrti dědy už tam zůstat nechtěl. Byt vyměnili za větší a Pavla přepadl smutek. Chyběl mu děda strašně moc, chybělo mu ráno slyšet:
Vstávej, študente! Snídaně hotová!
Děda byl silný, nesmrtelný jako remorkér na řece, kterou roky vozil lodě. Až do chvíle, kdy umřela babička:
Taky půjdu brzo na řadu. Co bych tu bez ní dělal?
Dědo, co to povídáš? Vždyť máš nás! A Lindu!
No, kvůli vám ještě chvíli zůstanu. Chci vidět, co z vás bude. Pak půjdu. Moje bábino mě čeká.
Babičku děda vždycky oslovoval holoubku. Mučil ji, a ona mu jen mávla rukou, usmála se a řekla: To zas provádíš, Pavlíku. Ani výčitka, ani hádka! Pavla si vždycky říkala, že kdyby ho někdy opravdu seřvala, bylo by teď všechno lehčí.
A bylo? zeptal se jednou Pavel.
Jistě, kde je, co odpouštět, je i po čem se stýskat.
Pavel to vnímal a viděl, jak děda hasnul. Tehdy poprvé pochopil, co je opravdová láska, která přežije všechno čas i vzdálenost.
Takovou lásku chtěl se svou tehdejší přítelkyní, ale místo toho našel v jejích očích led, když mu natahovala ruku po kartičce na úhradu potratu…
Odešla sama, bez rozloučení, vzala peníze, které vybral z účtu, a Pavel se vzpamatoval až, když mu přišla SMS, že byl zadán větší výběr. Zavolal banku, účet zablokoval a jel domů k rodičům.
Máma naříkala, táta utřel slzy a poklepal mu na záda:
Potřebuješ pomoct, jsme tu.
Pavlova matka nevěděla, co se stalo. Přiznal jen, že se rozešli. Bylo lepší, když si mysleli, že to on ukončil vztah. Sám šel do svého pokoje, usedl na starou válendu a ponořil se do tmy, v hlavě lepkavý tok myšlenek. Světlo bylo daleko.
Přišlo samo do pokoje nakoukla Linda, chvíli jen stála ve dveřích, pak přišla, sedla si na podložku, poskládala ty své dlouhé končetiny, setřela mu slzy a pak tiše řekla:
Bolí tě to Pavli, co mám dělat? Chci ti pomoct a nevím jak…
Jen si ke mně sedni. Abych něco neprovedl.
A zůstala. Seděla s ním až do rána. Máma netušila nic, myslela, že Linda je nervózní před závody. Netušila, že ta dětská duše dokázala Pavlovi dát víc, než by od ní čekal. Zvládla z něj vytáhnout, všechno co ho tížilo, a poradila tak, jaká slova právě potřeboval slyšet. Nebyla to klišé, ale upřímná moudrost. Tohle mělo být na psychologii, řekl jí Pavel. A podle rozpaky pochopil, že odhadl její sen. Jenže máma chtěla Lindu jako slavnou sportovkyni.
A tehdy máma vtrhla do pokoje, vynadala Linduš, že není připravená, bratra pohladila po hlavě, ačkoliv ji to vždy štvalo, a odešla na kuchyň. Ta soutěž ten den Linda vyhrála. Létala nad podložkou, že i porotci zůstali s otevřenými ústy. Habanera burácela a ona vyjadřovala emoce, co jí pověděl bratr bolest, nepochopení, ale i sílu, která dává naději, že někde dál bude opět lépe.
Soutěž jí mohla otevřít kariéru, ale pak přišla pohroma. Večer šla Linda domů pěšky, otec neměl čas, bratrovi volat nechtěla, vždyť není dítě. Sotva deset minut chůze mezi bloky paneláků
Slečno, kde tak spěcháte! Podívejte, máme pejska! Vidíte, jaký je roztomilý!
Zahalilo ji děsivé vrčení. Cítila, jak se jí zrychluje krok.
S námi se nechcete seznámit? Moc hrdá? To je chyba! Riku, chytni ji!
Linda měla od dětství strach ze psů. Neutíkala, věděla, že by to bylo horší. V domě byl už kousek, v hale světlo a lidé. Jen zrychlila chůzi, ale na zmrzlém schodu uklouzla a sletěla ze schodů.
Probudila se v nemocnici, máma bledá, pobledlejší než stěna u postele. V nohách bolest.
Mami…
Jsi vzhůru? Máma odvrátila pohled, a Linda pochopila, že dlouho plakala. Oči měla úplně oteklé. Jak se tohle mohlo stát, Lindo
Nevěděla, jestli máma lituje zlomenin, co vyřadily dceru na dlouho, nebo kariéry, která skončila. Opravdový soucit necítila. Ale po tom ani netoužila, nikdy neměla ráda, když ji někdo litoval. Ale teď si přála, aby ji máma třeba jen na chvíli objala a řekla, že všechno bude lepší Nedočkala se. To přinesl až Pavel.
Drž se, mrňousi! Bolí to, vím. Chceš, přivezu ti velikánský dort! Můžeme ho sníst do té doby, než budeme mít břicha jak balóny! Nebo tě vezmu ven? Chceš koulovat? A vůbec, neklesej na duchu! Teď vyberem krásné berle a začneš se připravovat na přijímačky. Ještě jsi si to nerozmyslela s tou psychologií?
Objal ji a Linda se schoulila v jeho náručí, v kokonu bezpečí. Tak to bolelo o něco míň.
Rehabilitace trvala dlouho a první ročník vysoké už byla Linda téměř bez berlí. Už se sice nevznášela jako dřív, někdy se cítila jako mořská panna, ale berle zůstaly minulostí. Ty růžové, co jí bratr opatřil, chtěla chvíli nechat na památku, ale pak je darovala Lence z pátracího oddílu, která sama potřebovala být mezi lidmi. Tím, že měla výrazný hlas, koordinovala v bytě celé pátrání.
Lenko, tady není klid a spánek… vařila Linda čaje, krájela salám, připravovala svačiny pro pole. Za chvíli přijedou a budou si muset něco sníst, aby měli sílu pokračovat v hledání toho chlapečka, co zmizel.
Na co mi je klid, Lindo? Bylo by lepší žít sama, jak sýček ve stromě, bez lidi? Já jsem potřebná, žiju… To je přece to podstatné, ne?
Právě v oddílu poznala Maxima.
Irena měla vlastně pravdu nenápadný, až neviditelný, však dokázal udělat tolik, co by jiní nezvládli. Linda jeho osud znala, mámě ho nikdy neříkala. Ta by ho nikdy neschválila pro Lindinu úroveň.
Max přišel do oddílu, když zmizel jeho nevlastní táta. Celou noc hledal, policie ho odbyla.
Má cukrovku! Nemohl by prostě jen odejít! Max křičel, nikdo ho neposlouchal.
Nevlastní táta Gennadij byl už třetím manželem Maxovy mámy Ziny. Zinu první muž opustil, když byla těhotná, nikdy se vlastně nevzali. Maxe vyzvedli z porodnice babička s dědou. Máma pak odjela na práci, Max zůstal u prarodičů. Máma občas poslala peníze, jednou za čas přišel dopis. Návrat domů s novým manželem se nevydařil, Vít byl tvrdý a rány padaly často.
Při prvním konfliktu Max utekl a našel ho až děda.
Budeš bydlet s námi, tam tě už nedám! Pojď domů.
Máma se přišla omlouvat, slibovala i vyčítala, Max nechtěl. S Viktorem se Zina rozvedla do roka, nefungovalo to.
Pozdějšího manžela Gennadije jí radili přítelkyně, vdovec byl, starší, ale bez výhrad. Klidný chlap, nepije, dítě přijme. Zina snu podlehla, Max dlouho odolával. Změnila to jedna rybačka, kde vedle sebe jen tiše seděli, ale právě tehdy mezi nimi vznikl vztah.
Gennadij mu dal darem výborný prut, pak spolu trávili na řece čas. Najednou se Max nebál ptát, když děda stárnul a maminka pomalu odcházela do nemocnice…
Prarodiče odešli těsně po sobě, Max šel bydlet k mámě, ale už měl ve svém životě Gennadije, kterému začal říkat táta. Po smrti mámy nevznikla otázka, kdo ho vychová. Gennadij ho adoptoval. Nejsi sám, rozumíš? Jak dlouho budu moct, budu s tebou.
Gennadij zmizel při cestě z práce, poslední co řekl bylo, ať koupí chleba, pak už ticho. Autobusák si pamatoval, že vystoupil, možná kvůli podobné bundě přehlédli rozdíl. Policie odmítla přijet, že musí čekat. Nakonec napsal Maxovi na vývěsku, ať zavolá dobrovolníky.
Pomohli mu. Ale Gennadij byl už pozdě: zemřel kousek od cesty v parku, nikdo mu dřív nepomohl. Dynamicé osvětlení, tmavé šaty, nikdo ho nevšiml.
Po pohřbu Max už druhý den přišel k Lence a řekl:
Já chci pomáhat. Co mám dělat?
S Pavlem se Linda seznámila krátce na to.
Líbi se mi, Pave. Možná ještě víc než jen líbí.
To je dobře, ne?
Snad ano.
Jaký je?
Myslím, že fakt hodný…
Pavel uznal, že má sestra pravdu, i když vedle sebe moc nepasovali. Vysoká, krásná Linda, nenápadný Max. Pavel viděl, jak na Maxe reagují rodiče, a raději ho podpořil.
Hlavně ať je hodnej! Není to to nejdůležitější?
Irena nespokojeně zabručela, ale mlčela, otec se zamyslel a kývl:
Uvidíme.
A viděli…
Pavel opět nastartoval a vyjel z uličky. Musí najít Lindu. Sotva uteče utopit se, ale kdo ví… Po hádce s matkou stejně nebude poslouchat. A navíc, matka nemá tušení, že Max už není. Ale dítě ano…
Hloupá, nesmyslná náhoda stála Maxe život. Večer volal s Lindou, přešel hlavní ulice kousek od přechodu, tmavá bunda, žádný reflex, řidič neměl šanci si ho všimnout. Pavel to místo znal, sám tam jezdil. Dva dny zpátky. Zítra je pohřeb a Linda rodičům stále nic neřekla. Umlkla, neplakala.
Slzy nejdou, Pavlíku. Prostě nemůžu… Jen potichu koušu polštář, ať to neslyší…
Říkala jsi jim?
Ne. Máma by začala… A já bych to teď nevydržela…
Proč mu Linda o dítěti neřekla? Nejspíš o tom sama dlouho nevěděla…
Otázek hodně, odpovědí žádná.
Lenčina byt vždy nezamčený. Pavel zaklepal na dveře, Lenka se otočila od nože a řekla:
Linda je v mém pokoji. Jdi, čeká na tebe.
Bylo tam šero, Pavel nechtěl rozsvěcet, kdyby Linda brečela.
Pavle…
Jsem tu.
Dobře…
Vzdechla tak tiše a bolestně, že ji Pavel obejmul i s dekou. Tentokrát dost silně.
Neboj se, Linduško, jsem tady! Zvládneme to! I když se ti teď zdá, že nikdy nebude líp, nebude to tak. Tenhle mrňous bude žít! A bude dobrý člověk, protože má takovou mámu a tátu! To je dar!
Linda popotáhla a konečně se rozplakala na bratrově rameni.
Měl jsi být psycholog, Pavle… Umíš to… Je mi tak strašně…
Ten večer si Pavla odvezl sestru domů. Rodičům řekl, že Linda už bude bydlet u něj a že pokud nechtějí přijít o obě děti, musí se smířit s tím, že Linda si bude rozhodovat o svém osudu sama.
A pak nebylo nic jednoduché. Lindina těhotenství s úmornými nevolnostmi skoro do porodu, a hledání cesty s rodiči, kteří horko těžko přijali, že mají dospělé děti s vlastním rozumem. Nejtěžší to bylo s Irenou, protože táta potají za dcerou jezdil, pomáhal jí, našel dobrého lékaře.
Malá Viktorie spatřila světlo světa za svítání, mámu vyčerpala, ale o to hlasitěji přišla na svět, až se porodní sestra rozesmála:
Ty máš ale sílu v hlase! Máma jemná a dcera alt! Po kom to má?
Po otci… Linda hleděla na zarudlý obličejík a usmívala se. Tohle je nový život… A Max v ní bude žít dál, protože Viktorčina očička nejsou vůbec Matejovská. Znamená to, že jejich rod dál poveze Pavlík, Viktorka bude pokračováním Maxe
O tři roky později.
Viki! Pojď sem! Mám pro tebe dárek!
Pavle! Ještě jeden? Linda vykoukla z kuchyně, ruce v mouce. Vždyť je Silvestr, ne narozeniny! Nehýčkej ji tak!
Mám na to právo! K čemu jinému jsou strejdové a kmotři? Jeden dárek za rodinu, druhý za kmotra!
Viktorka přestala tahat kocoura Alfréda za ocas povaloval se lenivě na koberci v obýváku, který byl zároveň ložnice i kuchyň. Pavel kvůli sestře prodal svůj byt, koupil dvě stejná garsonky v novostavbě, aby byli blíž.
Její, zcela po Maxovi, pozorná očka sledovala krabičku v ruce Pavla. Když ji otevřel, zářily jako světýlka na vánočním stromku.
Líbí se?
Viki prstíčkem ohmatávala skleněné ozdoby.
Můžu?
Jistě! Jsou pro tebe. Pověsíme je spolu na stromek!
Linda si mezitím utírala ruce do zástěry a došla právě, když Pavel zvedal neteř vysoko, aby pověsila louskáčka na tu nejvyšší větev.
To je pohádka! Pavle, to je nádhera! Jen… Je to křehké! Co když to rozbijeme?
Nevadí! Už vím, kde koupit nové. Ale podívej, jak moc se Viki líbí!
Malá Viki si sedla ke stromku, objala Alfréda a rychle mu začala něco vysvětlovat, polykala půlku slabik a spěchala, aby mu kus pohádky neutekl. Vždyť ji právě viděla v divadle, kam je Pavel včera vzal, a dnes celý den tancovala, jak viděla baletky.
Myslím, že už jsme tu zbyteční! Vidíš, říkala jsi, že ji to nebude bavit!
Já říkala, že je ještě malá a nevysedí to. Mýlila jsem se! Kdo by řekl, že moje dcera je tak klidná?
Pavel se na sestru podíval, pousmál se.
Tohle ti připomenu až ji budeš večer uspávat! Tehdy uvidíme, jaká je klidná. Dáš mi něco k jídlu? Musím se ještě zastavit v práci.
Nezůstaneš? Rodiče brzy přijedou!
Aspoň si malou užijí. Já se zastavím večer. Musím vystřídat kocoura, jinak ho Viki umačká.
Mamka pro Viki našla baletní školu, víš?
Ty jo!
No právě. Co budeme dělat?
Nějak to zvládneme. Veškerou energii babičky přesměrujeme na dobrou věc.
A když to nevyjde?
Pak si uvědomíš, že jsi máma, a já budu stát na tvé straně. S námi dvěma si neporadí!
Myslíš?
Věřím! Dostanu už tady něco k jídlu!
Dostaneš! Jsi na všechno hrozný šťoura! Kdy já už tě konečně ožením, aby tě někdo živil?
Linda uhnula polštářku a smála se cestou do kuchyně.
Ty a máma jste se domluvili? Aspoň ty mi to neříkej! Jinak se vnoučat nedočkáš!
Ach, ženy!
Marii na stromku roztočila Viktorka, zamumlala si dětskou spedovost a pak se rozběhla tancovat. Kocour uhnul stranou, pouštěl ji kolem, kdo ví, možná budoucí českou Plišeckou…
