Nedám klíče
Víš, že jsme to opravdu dokázali? ptám se Svatopluka, když stojím uprostřed prázdného pokoje s klíčem v dlani. Studený kov mi tíží ruku a tisknu ho tak pevně, že zubaté hrany zanechávají v kůži jemné červené otisky.
Vím, odpoví a obejme mě zezadu, bradou mi přitiskne k temeni. Naše.
Naše. To slovo mi ještě nezní samozřejmě, proto ho raději zopakuji nahlas, jen tak, abych slyšela, jak ho ty novotou vonící zdi přijmou. Svatopluk a já jsme pět let střídali pronájmy. Nejdřív malý byt od Evy v Modřanech, pak dvě místnosti ve společném bytě na Florenci, potom slušnou garsonku s majitelkou, která přišla kdy se jí zachtělo a kontrolovala, jestli správně ukládám její hrnce. Pět let. Mně je dvaačtyřicet, Svatoplukovi šestačtyřicet. Jsme dospělí a těch pět let spoření, odmítnutých dovolených, vedlejšáků a jednoho mámina daru k jubileu nám trvalo, než jsme si konečně mohli stoupnout na podlahu, co patří jen nám.
Byt je spíš malý. Dva pokoje v paneláku v Braníku, třetí patro, okna do vnitrobloku. Svatopluk tvrdil, že je to ze všech, co jsme viděli, nejlepší volba, a já s ním souhlasila, i když mě napoprvé zarazila stísněnost předsíně. Skříň sem vejde akorát jedna a i tak si budeme muset vybrat jaká. Ale pak jsem se zadívala na kuchyň. Okno otočené na východ, ráno na stole slunce. Představila jsem si, jak tu sedím s kávou a pozoruji holuby, kteří se probouzejí ve dvoře. Bylo rozhodnuto.
Stěhujeme se v polovině září, když ještě stěny voní čerstvě natřenou barvou. Svatopluk nosí krabice, já aranžuji nádobí, hádáme se, kam postavit gauč, a smějeme se tomu, že ho chtějí oba ke stejnému oknu, i když je jen jedno. Nakonec skončí gauč uprostřed místnosti, a je to vlastně lepší. Sousedka Eva zezdola, šedovlasá malá paní, nám zaklepe na dveře a přinese slaný koláč se zelím prý že je ráda za normální lidi. No, takhle chutná vlastní.
Ale už první večer, když sedíme na podlaze a jíme koláč rovnou z formy, protože stůl ještě není složený, Svatopluk nečekaně zvážní.
Měl bych zavolat mámě, rozhodne. Urazila by se, kdybychom ji nepozvali na kolaudaci.
Odložím sousto.
Sváťo.
No, Radko. Je to přece máma.
Já vím, že je tvoje máma. Ale prosím, jeden jediný den pro nás dva.
Dobře, kývne. Jeden den. A v sobotu je zveme.
Přikývnu. Jeden den pro sebe i to je pokrok.
O své tchyni, Jaroslavě, bych mohla dlouho vyprávět a stejně bych nevystihla to hlavní. Všechno důležité na ní totiž není to, co dělá, ale jak to dělá. Nikdy nekřičí. Nikdy se nehádá. Vešla, pomalu se rozhlédla, jako by hledala něco, co je mimo pořádek, a samozřejmě našla. Pak to oznámí tónem, jako by mi prokazovala milost: Radko, jen jsem ti chtěla říct, že ta polička je trochu nakřivo, asi sis nevšimla. Všimla jsem si. Ale stěna je křivá, jinak to nešlo. Vysvětlovat to Jaroslavě je jako vysvětlovat větru, proč teď fouká jinam.
Je jí jednasedmdesát. Celý život vedla účetnictví v textilce a zvykla si, že její slovo je poslední. Se Svatoplukovým otcem, tichým dobrákem Jiřím, mluví stejně jako s podřízenými. Ne urážlivě. Jen s konečnou platností. Jiří už se dávno naučil neodporovat. Svatopluk, vychovaný v tomhle domě, taky.
Došlo mi to už na našem třetím měsíci známosti. Jeli jsme tehdy k nim na návštěvu, Jaroslava vše krásně prostřela. Zeptala se mě, co dělám. Řekla jsem, že pracuji jako grafička v reklamce. Kývla: To asi není moc složité, ne? Ne zle. Prostě nadhled. Mlčela jsem a jedla karbanátek. Od té doby jsem vždycky raději jen mlčela a jedla.
Osm let už mlčím. Osm let od svatby. A pět z nich, co jsme byli v pronájmech, mi Jaroslava opakovaně připomínala, že správní lidé mají ve čtyřiceti dávno vlastní byt. Neříkala nám to přímo. Vyprávěla účelové historky o sousedce Lucii, která byla šikovná a vzala si hypotéku už ve třiceti. Nebo o svém synovci, co koupil byt i když měl menší plat než vy, Radko, vím to. Ona totiž vždycky všechno věděla. O všech.
Teď jsme ale svůj byt měli, takže v sobotu zveme hosty: Svatoplukovu sestru Šárku s manželem, mou kamarádku Danu, dva Sváťovy kolegy. A samozřejmě Jaroslavu s Jiřím.
Přijíždějí první. Slyším zvonek a na malou chvíli mnou projede napětí. Ne silné, jen ten známý strach před zkouškou, kterou člověk zřejmě zvládne, ale pořád se trochu bojí.
Svatopluk otevře. Jaroslava vstoupí, nese zavařovačku s okurkami a krabici s dortem. Za ní Jiří s lahví sektu a výrazem, že ho čeká dlouhý večer.
No, tak už jsme tady, pronese a rozhlédne se Jaroslava.
Pauza trvá jen tři vteřiny, ale už ji znám. Prohlíží předsíň. Jedna skříň, zrcadlo, malá polička na klíče. Věšák z Bytového centra, to je malý obchůdek s nábytkem naproti domu.
Malá předsíň, konstatuje. Ne s výčitkou. Prostě fakt.
Ale útulná, řekne Svatopluk.
No ano, jde už dál do pokoje.
Jdu za ní a dívám se na náš byt jejím pohledem. Gauč není u okna. Regál trochu křivě, podlaha v panelech nikdy není rovná. Závěsy jsem vybrala v béžovém proužku, chtěla jsem, aby to bylo světlé a moderní. Teď čekám, co řekne na závěsy.
Světlé jste si koupili, zhodnotí. Budou se špinit.
Dají se vyprat, odpovím.
Podívá se na mě. Ne podrážděně. Jako na někoho, kdo řekl očividné, ale lehce mimo.
Samozřejmě, že dají, Radko. Já jen říkám.
Jiří mezitím tiše zmizí do kuchyně a prohlíží si výhled z okna. Vděčně za to.
Hosté dorazí kolem sedmé. Dům ožije. Dana přinese velkou kytici chryzantém, oranžových, skoro rezavých, ve váze na parapetu to rázem vypadá slavnostně. Svatoplukova sestra Šárka mě obejme těsně a potichu pošeptá: Konečně svoje, Raduš, mám z vás radost. Svatoplukovi kolegové, Petr a Milan, ihned zapřádají hovory s Jiřím o rybaření. Za chvíli už sedí v kuchyni tři, nadšeně rozebírají nějaký rybník u Berouna, že je musíme dvakrát zvát ke stolu.
Jaroslava sedí u čela stolu. Ne proto, že by ji tam někdo posadil, prostě si vždy bere místo, které uzná za vhodné. Pije střídmě, jí opatrně, občas pronese něco o sousedech z jejich domu v Záběhlicích, jindy o cenách rekonstrukcí, přikyvuje s pohledem člověka, který už všechno dávno ví.
V jednu chvíli Dana vypráví vtipnou historku o svém prvním nájmu, kde šla teplá voda jen tehdy, když se do karmy pořádně třísklo. Všichni se smějí. Jaroslava se taky usměje. Pak jen konstatuje:
To je proto, že mladí berou, co najdou. Měli jste si vybrat lépe.
Dana zmlkne. Přilévám jí víno.
Po dezertu Šárka s manželem odcházejí, musí pro děti k babičce. Potom jdou Petr s Milanem. Nakonec Dana, která mě v předsíni obejme a zašeptá: Drž se, s takovou intonací, že si uvědomím, jak bedlivě vše sledovala.
Zůstáváme čtyři. Svatopluk sklízí ze stolu, já myji nádobí. Jiří posedává na gauči, poloměsíc zívne a usne s dálkovým ovladačem v ruce. Jaroslava přijde do kuchyně.
Pomůžu ti, nabídne.
Netřeba, zvládnu to.
No, jak myslíš, postaví se k oknu a dívá se do dvora. Pak pronese: Byt není špatný. Malý, ale dá se.
Utírám talíř.
Mně se líbí, řeknu.
Tobě se vždycky líbí to, co máš. To je dobrá vlastnost, Radko, opravdu. Se Svatoplukem to máš lehké.
Nevím, zda je to kompliment, ani ona v tom nemá jasno.
Radko, chtěla jsem se zeptat, otočí se od okna, hlas dostane jinou barvu. Ne jemnou, ne tvrdou, prostě úřední. Dáte mi klíče?
Odložím talíř.
Prosim?
Duplikát klíčů. Abych mohla chodit pomáhat. Svatopluk má dlouho práci, ty taky. Mohla bych přijít přes den, zkontrolovat, zda je všechno v pořádku. Zalít květiny, otřít prach. Nevadí mi to, jsem v důchodu, času dost.
Mlčím tři vteřiny.
Jaroslavo, je to milé, ale nepotřebujeme pomoc.
Jak to nepotřebujete? maličko se zamračí, ale klidně. Já neříkám, že to nezvládáte. Já říkám, že můžu pomoct. To je rozdíl.
Zvládáme to.
Radko, nestůj si na svém. Klíč je jen klíč. Nejsem cizí, jsem Svatoplukova matka.
Vchází Svatopluk s posledními talíři. Rozhlédne se mezi mnou a matkou. Cosi zaregistruje, protože talíře postaví a zůstane stát.
Co se děje?
Nic, Jaroslava klidně. Prosím o duplikát klíčů, abych mohla přijít pomoct. To je normální, Sváťo. Tvůj strýc Rudolf měl byt v Holešovicích a teta Klára tam chodila, nikomu to nevadilo.
Svatopluk se podívá na mě.
Radko?
Tady se rozhoduje. Vím to. Ne hlavou, někde v břiše. Osm let jsem ustupovala. Osm let jsem si říkala: no dobře, nech to být, nestojí to za hádku. A pokaždé jsem cítila, jak ve mně něco malinko odpadne. Po osmi letech je to už slušná hromádka drobků.
Ne, řeknu.
Jaroslava zvedne obočí.
Co ne?
Pomalu si utírám ruce do utěrky. Nechci zdržovat, jen potřebuju cítit pevnou zem pod nohama. Že stojím ve své kuchyni.
Klíče vám nedáme. Je to náš byt a chceme, aby každý, kdo přijde, si s námi předem domluvil termín. Týká se to všech, nejen vás.
Radko, řekne to moje jméno způsobem, jakým se okřikne dítě. Děláš z toho něco většího než to je. Jde o pomoc.
Věřím vám, řeknu. Určitě chcete pomoct. Ale klíče vážně ne.
Svatopluku, obrátí se k synovi. Řekni něco.
Tuhle chvíli si zapamatuji. Svatopluk stojí u lednice, střídavě se dívá na matku a na mě. Vidím, jak v něm bojuje reflex ustoupit matce, jak ho to drtí. Ale vím taky to, co nosí sám v sobě: jak jsme pět let šetřili, jak jsme si třikrát odpustili dovolenou u moře, jak jsem občas chodila kreslit loga na zakázku po víkendech, jak jsme jásali u podpisu nájemní smlouvy na úřadě. Jak byl klíč těžký a studený v mé ruce.
Mami, pronesl. Radka má pravdu. Klíče nedáme.
Ticho je tak hutné, že by se dalo krájet.
Opravdu, Jaroslava zhodnotí. Neptá se, prostě.
Skutečně. Chceš-li přijít, zavolej. Vždycky tě rádi uvidíme. Ale bez ohlášení přijít nechceme.
Jaroslava se dlouze zadívá na syna. Pak na mě. Vydržím ten pohled, i když mám v hrudi knedlík. Pod žebry mi něco kmitá, doufám, že to není vidět.
Dobrá, řekne nakonec. Tak tedy.
Odejde z kuchyně. Slyším, jak v pokoji tiše budí Jiřího, trvá to minutu. Najednou stojí oba v předsíni. Jiří hledí na své boty, jako by je viděl poprvé.
Děkujeme za večer, Jaroslava úsečně. Gratulujeme k bytu.
Mami, začne Svatopluk.
To je v pořádku, Sváťo. Je už pozdě. Pojedeme.
Odejdou. Zavřu za nimi dveře a opřu se o ně zády. Svatopluk stojí vedle mě. Mlčíme.
Jak ti je? zeptá se.
Ještě nevím, přiznám. A tobě?
Taky nevím.
Vrátíme se do kuchyně. Vařím čaj. Svatopluk si sedne ke stolu, sleduje, jak zalévám vodu. Potom:
Měl jsem to udělat už dřív. Ne dnes. Už dávno.
Dnes jsi to udělal. To stačí.
Urazí se.
Vím.
Na dlouho.
To taky vím.
Vezme si hrnek. Chvíli ho drží v dlaních. Za oknem je tma a klid. Ve vzduchu ztišený vlak.
Jsi dobrá, pronese. Řekla jsi to jako první.
Neodpovím. Jen sedím a pomalu cítím, jak třes v břiše otupuje. Nezmizí, jen se ztiší.
Další dny jsou zvláštní, ne zlé, ale zvláštní. Jaroslava nevolá. Dřív volala Svatoplukovi každé dva tři dny, kvůli banalitám: jak je, co sousedi, nezapomeň na rodinnou oslavu. Teď mobil mlčí. Svatopluk první týden častěji kontroluje displej. Vidím, jak vezme mobil do ruky, zkontroluje a zas položí.
Zavolej jí ty, navrhnu.
Ne. Ať volá ona první.
Je to jeho rozhodnutí, nehádat se.
Ozve se Šárka. Třetí den po kolaudaci.
Radko, máma ti nevolala?
Ne.
Ani nám nevolala. Táta jen napsal, že prý je přepadlá. Radko, co se stalo?
Vysvětlím. Krátce, bez emocí. Šárka mlčí.
Chápu, řekne. Jsi statečná.
Opravdu?
Jo. Tohle dělala i nám, když jsme se stěhovali s Honzou. Já dala klíče. Začala chodit. Ne denně, ale tři čtyřikrát týdně. Honza byl zralý na psychiatra. Pak jsem klíče ztratila a už nové nekopírovala. Byla uražená snad čtyři měsíce. Ale pak to bylo lepší.
Takže bude uražená dlouho.
Možná dlouho. Ale aspoň potom…
To potom si v duchu uchovávám jako malou baterku na konci dlouhé chodby.
Byt se mezitím začíná zabydlovat. Na trhu kupuji velký kaktus v hnědém květináči a postavím ho do kuchyně na parapet. Vedle krásně vypadá keramický hrneček s ježečky, který mi kdysi dala Dana pět let ležel v krabici, protože v nájmu máte pocit, že nejlepší věci je lepší schovat. Teď stojí na očích. Je to legrační, jak z toho mám radost.
Svatopluk konečně přišroubuje poličku v koupelně, jak chtěl s malou lampičkou nad zrcadlem. V Svítícím koutku, obchůdku se světly u nás v ulici, koupíme menší stojací lampu s teplým, jantarovým stínidlem večer je v obýváku měkké, zvláštní světlo.
Tři dny v týdnu nyní pracuji z domova a ty dny je byt jen můj. Vařím si kávu, poslouchám hudbu podle chuti, a hlavně vím, že kdykoliv někdo vstoupí, bude to jen na moje zavolání. To je nový pocit. Dlouho jsem nemohla přijít na to, co znamená. Pak mi to došlo: bezpečí. Doma jsem poprvé opravdu v bezpečí. To není samozřejmost, i když by měla být.
Jaroslava mlčí.
První týden, druhý týden Svatopluk jede za rodiči sám, potají, jednu neděli, řekne mi to až po návratu. Prý matka byla chladná, mluvila málo. Jiří něco o novém rybářském místě u Příbrami a bylo vidět, že je rád, že se nebaví o klíčích.
Jak jí je?
Je uražená. Ale nedá to znát. Víš sama nebude brečet, nebude křičet. Jen nasadí výraz.
Jaký?
Takový… ukáže. Brada trochu nahoru, pohled bokem, koutky úst dolů.
Zasměju se, pak se zarazím, protože je mi trochu trapně.
Je ti z toho těžko?
Je, přizná. Ale nelituju. Kdybych tehdy řekl: Mami, samozřejmě, tady máš klíče, už bych si sám sebe nikdy nevážil.
Řekne to prostě, bez patosu. O to mu to víc věřím.
Uplyne měsíc mlčení. Pak další. Jaroslava zavolá Svatoplukovi jednou týdně, v neděli navečer, krátce, stručně. Zeptá se, zda není nemocný. Řekne, že Jiří má problém s kolenem, možná bude muset k lékaři. O bytě ani slovo. O klíčích nic. Svatopluk odpoví stejně stručně, zavěsí a vypadá, jako kdyby prošel něčím nepříjemným, ale zůstal stát.
Na svou tchyni myslím častěji, než bych čekala. Ne s výčitkou. Spíš s novým pochopením, které přijde, když člověka vidí i jinak než v roli, jakou zaujímá v tvém životě. Jaroslava byla vždy hlavou rodiny. Nejprve v práci, pak doma. Organizovala, rozhodovala, plánovala. Svatopluka i Šárku vychovala téměř sama, Jiří byl hodný, ale nikdy nevedl. Dostala byt v Záběhlicích v době, kdy to bylo téměř nemožné. Kontrola byla její způsob lásky. Nic jiného neuměla.
Neomlouvám ji. Jen to chápu. Není to totéž.
Dana se na ni ptá pokaždé, když se vídáme. Potkáváme se zhruba jednou za dva týdny, většinou v kavárně Měděný konvička u metra Kačerov, zvyklé místo, ticho, žádná hlasitá hudba. Dana si vždy dává cappuccino a croissant, já americkou kávu a někdy něco s dýní v listopadu třeba dýňovou polévku, která v zimě opravdu zahřeje.
Je pořád uražená? ptá se Dana a zahřívá si dlaně o hrnek.
Pořád.
Dlouho už.
Šárka říkala, že to dokáže trvat až čtyři měsíce.
Jak to snášíš?
Chvíli přemýšlím.
Není mi to příjemné. Ne proto, že bych litovala, co jsem řekla. Spíš to ticho je těžké. Pořád přemýšlím, jestli to nešlo říct nějak jemněji. Jiná slova.
Jinými slovy bys ale neřekla to podstatné.
Asi ne.
Neděláš nic zlého. Prostě jsi řekla ne.
Vím. Ale to někdy znamená vážně hodně.
Dana mlčí.
Pamatuješ, jak jsi vyprávěla, že tehdy do bytu chodila ta paní domácí bez varování?
Pamatuju.
A vybavím si to. Paní Novaková, drobná stará žena, vždy ve stejném hnědém kabátu. Chodila ve středu, někdy častěji. Zaklepala, přišla, prošla kuchyň, prošla koupelnu. Prý jen zkontrolovat. Jednou jsem v županu stála na chodbě, právě po sprše, a ona na mě hleděla, jako by tu byla ona doma což vlastně byla. Já byla nikdo.
Bylo mi mizerně, řeknu.
No právě. Teď jsi doma, opravdu.
To byla pravda. Byla jsem doma.
Prosinec. Mrazy, brzké šero. Svatopluk a já si pořídíme malý stromek z trhu u metra, voňavý, živý. Vybalíme ozdoby, které už vozíme léta v téže krabici s nápisem Vánoce. Jsou mezi nimi i skleněné figurky, děda Mráz s odloupnutým nosem, ten jsem kupovala za první vlastní výplatu, ještě dávno před Svatoplukem. Vždy ho věším jako první.
Na Nový rok nikoho nezveme. Sedíme, sledujeme starý český film, jíme mandarinky a v půlnoci si cinkneme skleničkou u otevřeného okna. Je minus osm, rychle okno zabouchneme a smějeme se zimě.
Dobrý rok, říká Svatopluk.
I přes všechno?
Právě proto.
Vím, co tím myslí. Právě obtížné chvíle tomu roku dávají hodnotu, protože jsme je ustáli spolu.
Osmého ledna volá Jaroslava. Ne Svatoplukovi. Mně.
Svítí mi její jméno na displeji, pár vteřin jen hledím. Pak zvednu.
Radko, řekne. Když chce něco důležitého, vše říká celým jménem.
Jaroslavo.
Chtěla jsem vám popřát šťastný nový rok. I když opožděně.
Děkuji, i vám.
Pauza.
Jak se tam máte?
Dobře. Zvykáme si.
Stromek jste postavili?
Ano, máme živý.
To je dobře. Živý je lepší.
Zase ticho. Sedím v kuchyni a dívám se na kaktus. Přežil prosinec a tváří se spokojeně.
Radko, řekne, a v hlase je cosi nového. Ne měkost, spíš vnitřní úsilí. Jako když člověk něco těžkého nese, ale nechce to ukázat. Chtěla bych někdy přijet. Jestli by vám to nevadilo.
Nevadí. Zavolejte předem, domluvíme se.
Samozřejmě. Zavolám.
Dobře.
Tak zatím. Vzkazuj Svatoplukovi.
Vzkážu.
Položí. Ještě chvíli nehybně sedím, pak pomalu vypiju sklenici vody.
Řeknu to Svatoplukovi večer.
Volala? ptá se, usedá na gauč a v očích se mu zračí nevěřícnost, jestli je to dobře, nebo mám čekat něco jiného.
Volala. Chce přijet. Říkala, že dá vědět předem.
A víc nic?
Ne.
Chvíli mlčí.
Tak jo.
Tak jo.
Zhluboka vydechne. Ne úlevou, ne obavami. Prostě proto, že se něco zase pohnulo.
Máš radost?
Přemýšlím.
Ještě nevím, přiznám. Uvidíme, jak zavolá a jak přijede. To není konec příběhu. Jen další krok.
To máš pravdu. Další krok.
Zavolá koncem ledna. V pátek večer, když jsme oba doma.
Svatopluku, můžeme v neděli přijít? Jestli se vám to hodí.
Chvilku, zeptám se Radky.
Podívá se na mě. Přikývnu.
Můžeš, mami. Přijďte ve dvanáct.
Dobře. Upeču štrůdl. S jablky, máš rád.
Rád.
V neděli přijedou přesně. Jaroslava ve stejném kabátě, jako na kolaudaci, jen šála je tentokrát tmavě modrá. Jiří nese formu na štrůdl zabalenou v utěrce.
V předsíni je to trochu rozpačité. Jaroslava se rozhlédne, čekám komentář, ale nic neřekne. Jen se přezuje a míří do pokoje.
Stromek už jste uklidili, konstatuje, když uvidí prázdný kout.
Uklidili.
Škoda. Živá jedle je na pohled krásná.
Dáme si čaj. Jiří povídá o koleni prý to není vážné, jen věk. Jaroslava se ptá na práci. Povím jí o novém projektu logo pro malou pekárnu, měla jsem tři návrhy, klient si vybral úplně překvapivě, ale vlastně to sedělo. Jaroslava poslouchá. Ne předstírá zájem, prostě poslouchá.
Tak přece to k něčemu je, zamyslí se. Tvá práce. Když si člověk vybírá.
Je, ujistím.
To je dobře.
Po čaji požádá Jiří, jestli by se mohl podívat z kuchyňského okna, na fotce prý vypadá dvůr hezky. Svatopluk jde s ním a zas mluví o rybaření.
Zůstávám s Jaroslavou v pokoji. Sedí na gauči a kouká na lampu.
Pěkné světlo, pronese. Teplé.
Taky se nám líbí.
Chvíli je ticho. Pak:
Radko, já bych nechodila každý den. To víš.
Podívám se na ni. Ona na mě ne, sleduje lampu.
Možná ne každý den, odpovím.
Pousměje se. Ne uraženě. Spíš jako někdo, kdo už ví, že je vlastně úplně průhledný.
Nebudu chtít klíče, řekne nakonec. Jen abys věděla.
Vím.
Dobře. Zvedne hrnek, upije. Máš dobrý čaj. Jaký je to druh?
Horská louka, malá místní firma, koupila jsem náhodou a byl výborný.
Napiš mi to jméno.
Napíšu.
Za oknem je zataženo, ale ne šedivě smutno. To zvláštní lednové světlo, budovy kolem jsou jako akvarel. Na parapetu kaktus, vedle hrneček s ježečky. Jaroslava sedí na našem gauči s naším čajem a je to ani dobré, ani špatné. Je to prostě teď.
V únoru volá znovu. Ve čtvrtek večer, jestli může v sobotu. Říkáme, že může. Přijede s domácí povidlovou marmeládou a Jiří s kaprem ve vakuu prý loňský úlovek.
Svatopluk říká potom, že nečekal, že se k tomu odhodlá. Myslel prý, že to bude trvat déle, nebo vymyslí nějaký trik.
Ještě může vymyslet, utrousím.
Možná, přikývne. Ale zatím ne.
Zatím ne.
Po jejich odchodu spolu myjeme nádobí. Svatopluk umývá, já utírám. Za okny večer, v parku svítí lampy. Někdo venčí psa, kudrnatý, světle zrzavý, hrabe ve sněhu a kýchá.
Jak myslíš, že to bude dál? ptá se Svatopluk.
Chvíli držím v rukou talíř, obyčejný bílý s modrým proužkem, který jsme si koupili v prvním měsíci, co jsme se nastěhovali.
Nevím, řeknu. Uvidíme.
Venku pes konečně něco našel, zavrtěl ocasem. Pán ho podrbal za ušima. Odchází a světlem lampy ve sněhu zůstává klidný pruh.
Sváťo, zavolám.
Co?
Nic. Jen tak.
Usměje se. Talíř ukládám do naší poličky v naší kuchyni. V našem domě.
