Napůl živý pes chránil tělem malý uzlíček, lidé je však obcházeli obloukem
Když si nyní vzpomenu na staré časy v Brně, vždy se mi vybaví ten mrazivý prosincový večer u tramvajové zastávky nedaleko Zelného trhu. Tenkrát jsem, jako už mnohokrát dříve, zase někam spěchal. Měl jsem věčně napilno, s hlavou plnou plánů a rozvrhů, které jsem nikdy nestihnul dodržet. Toho dne ovšem mé zpožďování mělo jiný rozměr čekala na mě Lucie v nové restauraci na Úvoze. Vždy byla netrpělivá a čekání nenáviděla.
Zastávka byla už na dohled a tramvaj měla přijet za dvě minuty. Podíval jsem se na hodinky už jsem byl v prodlení šest minut, Luciin vyčítavý pohled jsem cítil skoro fyzicky.
Tak co tam stojíte? Pohybujte se! ozvalo se za mnou podrážděně.
Otočil jsem se. Skupinka lidí u zastávky opatrně obcházela cosi na zemi, někdo si znechuceně odkašlal, jiný s nechutí odvracel pohled. Postoupil jsem blíž a zůstal stát.
Přímo u lavičky na studeném betonu ležela fenka. Velká, zrzavá, v špinavé slepené srsti. Kosti jí prosvítaly pod kůží, oči měla zavřené. Dech? Jen nepatrný. Pod břichem schovávala drobný tmavý uzlíček štěňátko. Křehké, třesoucí se, tisklo se k matce ve snaze najít alespoň trochu tepla a bezpečí. Ty poslední zbytky sil, které fenka měla, spotřebovala na to, aby své mládě ochránila před zimou.
No tak už běžte! ozvalo se znovu z fronty. Co stojíte jak solný sloup?
Nehnul jsem se. Vnímal jsem každého z kolemjdoucích, kteří šli netečně dál, jako by na chodníku nebyl umírající tvor, ale obyčejné odpadky.
Přijela tramvaj, dveře syčivě otevřela.
Tak co, jedete, nebo tu budete stát celou noc? štěkl netrpělivě řidič.
Pohlédl jsem na tramvaj, na hodinky, pak zpět na fenu.
Ne, nepojedu, řekl jsem tiše.
Dveře se zavřely, lidé nastoupili, tramvaj odjela a já zůstal u čtyřnohých tvorů a posadil se na bobek k nim.
Neboj se, šeptl jsem, vydrž.
Fenka zvedla hlavu a zadívala se na mě zvláštníma žlutýma očima lidskýma, plnýma bolesti a beznaděje. Štěně tiše zavzlykalo.
Zavolal jsem Lucii.
Honzo, kde jsi?! Už tady čekám! vyhrkla, sotva to zvedla.
Lucko, omlouvám se, zdržím se. Tady leží podchladlá fenka se štěňátkem, nemůžu od nich odejít.
Prosím tě, to snad nemyslíš vážně? Kvůli nějakému voříškovi?! Už jsem objednala předkrm!
Já vím, je mi to líto, ale…
Žádné ‘ale’! Zavolej útulek a přijď sem okamžitě! Já už tu sama čekat nebudu!
V telefonu to cvaklo.
Schoval jsem mobil a rozhlédl se. Nedaleko byl malý večerka. Za pár minut jsem se vrátil s rohlíkem a pár plátky šunky. Opatrně jsem nabídl jídlo feně.
Musíš něco sníst.
Byla tak slabá, že se ani nepokusila pohnout. Štěně jen tiše kníklo. Snažil jsem se ji nasytit, když se vedle mě ozvalo:
Můžu pomoct?
Stála tam dívka v šedé bundě, s taškou plnou nákupu a znavenýma, ale laskavýma očima. Přiklekla a pohladila fenu po hlavě.
Chudinka, má už sotva dech. Musí k veterináři.
Nevím kam, nikdy jsem neměl psa, přiznal jsem upřímně.
Mám kamarádku veterinářku, bydlí pár ulic odsud. Mohla by něco zkusit. Ale jak ji tam odnést?
Svlékl jsem bundu, rozprostřel ji na zemi a spolu jsme na ni opatrně položili fenku. Štěně zabalila dívka do svého šátku.
Já jsem Karolína, představila se.
Honza.
A fenečku můžeme pojmenovat třeba Rezinka?
Přikývl jsem. Znovu zazvonil telefon: Lucie. Hovor jsem odmítl.
Na bytě kamarádky-veterinářky fenu rychle prohlédla, dala jí napít, napichla infuzi a píchla injekci.
Podvýživa, dehydratace, zápal plic. Je to vážné, ale se správnou péčí má šanci, řekla nakonec.
Když odešla, sedl jsem si vedle Rezinky. Štěňátko leželo u ní, Karolína vařila kávu a my oba tiše sledovali, jak se fena snaží dýchat.
Moje přítelkyně mě čeká v restauraci nebo spíš už mě čekala, řekl jsem sklesle.
Karolína se soucitně usmála. Bude asi rozzlobená?
Spíš bývalá. Vyčetla mi, že jsem zkazil večer kvůli psovi. Ale nemohl jsem odejít. Ta fenka nevzdala svůj boj a tolik lidí ji přitom ignorovalo.
Karolína vážně přikývla.
Víš, taky jsem si jednou myslela, že je všem všechno jedno. Po rozvodu jsem žila půl roku jak stín práce, domů, do práce. Nikdo mi nezavolal, já nikomu. Pak jsem našla na ulici kotě, zmrzlé a špinavé. Taky jsem zprvu chtěla odejít. Ale nakonec jsem ho vzala domů. Bylo mu jedno, jestli jsem úspěšná či smutná. Prostě potřeboval být se mnou. A já pocítila, že i já tu mám své místo.
Pomalu jsem její slova vstřebával.
Rozumím ti. Taky jsem celý život žil něčí očekávání rodiče, šéf, Lucie Všechno podle plánu. Teď ale přišla Rezinka a ty důležité věci rázem nebyly v diáři. Dala štěněti, co mohla, i když sama neměla nic. A já já mohl odejít, nebo taky zůstat. Ale zůstal jsem.
Za tichého chodu hodin jsme ve tmě seděli na kuchyni. Děkuju, žes tu zůstala, zašeptal jsem po chvíli.
Dva to vždy zvládnou líp. Jeden sám moc nezmůže, odpověděla Karolína.
Střídali jsme se u Rezinky celou noc. Nad ránem jsem přišel do kuchyně, kde Karolína ohřívala mléko pro štěně.
Jak je na tom? zeptala se.
Sotva dýchá mám strach, že do rána nepřežije.
Karolína přešla blíž.
Možná už ale svůj boj vyhrála. Mohla zůstat ležet na zastávce, vzdát to. Místo toho našla sílu chránit štěně, čekat a doufat, že někdo pomůže. A dočkala se.
Teď je tady, v teple, s plným bříškem. Ať už dopadne jakkoliv, je šťastnější než předtím, doplnila.
Podíval jsem se na ni: Odkud jsi taková?
Usmála se smutně: Znám ten pocit, být zbytečná. Ale někdy stačí málo, aby člověk znovu uvěřil, že na něm záleží
Pohladil jsem Rezinku po hlavě.
Nad ránem, když první paprsky zimního slunce prošly škvírou za závěsem, Rezinka konečně klidně a pravidelně oddechovala. Nebylo už pochyb přežila.
O týden později se na prahu bytu objevila Lucie, tvářila se provinile.
Honzo možná jsem přehnala. Pečovat o zvířata je obdivuhodné. Byla jsem unavená, mrzí mě to. Zkusíme to ještě jednou?
Za zády na koberci hrál si štěně s Rezinkou, silnou a veselou jako nikdy.
Víš, Lucko, nezlobím se. Ale jsme rozdílní. Ty potřebuješ večírky a jistoty já takhle už nechci žít.
Kvůli psovi?! Rok jsme všechno plánovali! obořila se.
Nejde o psa. Jde o to, že když jsi slyšela o tom, co se stalo, mohla jsi říct přijď a všechno si vysvětlíme. Ty jsi však zvolila restauraci. To je ten rozdíl.
Lucie beze slova odešla. Dveře se zavřely a já se vrátil do pokoje, kde Karolína seděla na zemi, hladila Rezinku za ušima a malé štěně spalo na jejím klíně.
Odešla? zeptala se tiše.
Odešla.
Nelituješ toho?
Posadil jsem se vedle ní.
Ani trochu. Je zvláštní, jak rychle člověk pozná, kde je skutečně doma. Kdyby nebylo Rezinky, pořád bych plánoval, chodil s Lucií na večeře a žil jen pro splněné kolónky v diáři.
Rezinka zvedla hlavu, podívala se na nás a spokojeně vydechla. Štěňátko ve spánku tiše zakňučelo. A já poprvé po dlouhých letech ucítil: teď jsem skutečně doma, obklopený těmi, na kterých mi záleží.
Karolína mě vzala za ruku a oba jsme se usmáli.
Venku panovala tuhá zima, ulice byla studená a cizí. Ale v malém pražském bytě, kde nalezla polomrtvá fenka svůj domov a dva lidé jeden druhého, začalo pomalu rozkvétat opravdové jaro.
