Je mi padesát a před rokem odešla moje žena z domova i s dětmi. Odejít se rozhodla, když jsem byl pryč, a když jsem se vrátil domů, nebyl tam už vůbec nikdo. Zůstalo jen ticho a prázdné místnosti našeho bytu v Brně.
Před několika týdny jsem obdržel oficiální dopis: žádost o výživné. Od té doby mi automaticky strhávají částku každý měsíc z výplaty. Nemám na výběr. Nejsem schopný nic vyjednat. Nemohu přijít ani o den později. Peníze prostě zmizí, ještě než je dostanu do ruky.
Nebudu lhát: hrdina rozhodně nejsem. Podváděl jsem. Nejednou. Nikdy jsem to úplně netajil, ale na rovinu jsem se nepřiznal. Lenka poznala, že se něco děje, ale říkal jsem jí, že si vymýšlí, že v hlavě má jen vlastní představy.
Kromě toho jsem měl i hroznou povahu. Křičel jsem. Vyletěl jsem kvůli každé blbosti. Doma platilo, co jsem řekl a hned. Když mi něco nesedělo, všichni to poznali jen podle tónu hlasu. Někdy jsem hodil sklenicí nebo ovladačem. Nikdy jsem je neuhodil, ale strach jsem v nich vzbuzoval často.
Naše děti se mě bály. Došlo mi to až pozdě. Když jsem přišel z práce, ztichly a stáhly se do svých pokojů. Když jsem zvýšil hlas, mizely za dveřmi. Lenka kolem mě chodila po špičkách, vážila slova, vyhýbala se hádkám. Myslel jsem si, že je to respekt. Dneska už vím, že to byl jen obyčejný strach.
Tehdy mi to bylo jedno. Připadal jsem si jako ten, kdo živí rodinu, kdo má moc a určuje pravidla.
Když se sebrala a odešla, připadal jsem si zrazený. Myslel jsem, že bojuje proti mně. Udělal jsem další chybu. Rozhodl jsem se jí nedat ani korunu. Ne proto, že bych nemohl, ale jako trest.
Věřil jsem, že tím ji donutím vrátit se. Myslel jsem, že to vzdá, že pochopí, že beze mě nemůže být. Říkal jsem jí do telefonu, že peníze dostane, jen když přijde zpět domů. Že nebudu platit někomu, kdo žije s dětmi jinde.
Jenže ona se nevrátila. Šla rovnou za advokátem. Podala žádost o výživné a doložila všechny důkazy příjmy, výdaje, vše, do poslední koruny. Soudkyně rozhodla nečekaně rychle a okamžitě stanovila srážky.
Od té doby se na výplatní pásce dívám na čísla, která zůstávají čím dál menší. Nemohu nic zatajit, nemám jak uniknout. Peníze mizí, než je vůbec uvidím.
Dnes nemám ženu. Děti zažívám jen z dálky potkáme se, ale mlčíme. Nic mi neřeknou, nemám co nabídnout. Nikdo mě už domů nechce.
Jsem ve finančních problémech jako asi nikdy předtím. Platím nájem za garsonku, výživné, splácím dluhy a zůstane mi jen pár tisíc korun do další výplaty. Často mě to štve. Někdy se propadám hanbou.
Moje sestra Petra mi naposledy řekla, že jsem si to způsobil sám.
