Představte si: V mlhavém snu, kde je Praha zahalená do šedavých tónů a zvuk orloje splývá s deštěm, kráčí malá holčička jménem Liběna, šest let, po starém Olšanském hřbitově. Její matka, zemdlená Edita, ji vede za ruku. Od smrti tatínka uplynul právě rok. Dům na Žižkově je teď tichý a moc velký, zdá se vyprázdněný, zapomenutý všechno kromě tichých kroků matky a dcery.
Edita každý týden uchystá skromnou kytičku konvalinek z trhu u Jiřáku. Liběna se ještě v pyžamu vydá tiše ke stolu a pečlivě zabalí několika krajíčky starého chleba. Někdy, když chleba není, prosí maminku o novou půlku rohlíku, a ta jí splní přání bez otázek. Myslí si, že její dcera krmí české kosy a vrány.
Ulička podél řeky je lemovaná lipami, cesta vede ke skřípající brance vysokého hřbitovního plotu. Liběna cestou mlčí, hledí na špičky svých bot a silně tiskne matčinu ruku. Přes závoj snového ticha kráčejí až k hrobu, kde spí tatínek, a hned vedle je starý náhrobek, oprýskaný a s vybledlou fotografií ženy se zástěrou.
Liběna tam tiše klade krajíčky chleba, jeden po druhém, s téměř obřadným soustředěním jako by prostírala stůl. Nikdy nespatřily ani jednoho ptáka. Chléb pokládá přesně k nohám staré paní vyryté na desce.
Takto to trvá celý rok. Každou neděli, za mlhy nebo za slunce.
Jednoho dne už Edita nevydržela to mlčenlivé divadlo. Když Liběna zase kladla chléb na vedlejší hrob, přistoupila k ní a jemným hlasem se ptá:
Liběnko, dáváš ten chléb pro ptáčky?
Ne, odpoví Liběna měkce, a přitom hledí na fotografii na kameni.
Tak komu ho dáváš?
Holčička přejede prstem po tváři fotografie a klidně, jakoby ostatní svět neexistoval, řekne:
Té babičce. Měla hlad, když jsme tady byli poprvé.
Edita zůstane stát jako socha. Vzpomene si: na den pohřbu, smíchané slzy, déšť i vzpomínky. Ale žádnou starou paní si nevybaví.
Liběna vypráví, že ona v den, kdy tatínka pokládali do země, zahlédla na lavičce starou paní, která šeptem prosila kolemjdoucí o kousek chleba. Byla bledá, téměř jaksi průzračná. Liběna v dlani stiskla kus housky, co jí ráno maminka dala na cestu, a beze slova ho ženě podala. Babička se usmála, poděkovala, a už ji nikdy neviděla mezi lidmi.
Za pár dní se Liběna rozhlédla po hřbitově a poznala na sousedním hrobu stejnou tvář jako z lavičky. Od té doby každý týden nosí chléb, protože jak vysvětlí mamince téměř šeptem možná má hlad i teď. Žádná snězená houska, žádný vrána. Jen tichá holčička s chlebem, a babička z mlhy.
Edita ví, že něco v ní se v tom snu sevřelo a pohnulo, jak matka s dítětem pokračují zvláštními rituály nedělní Prahou. Přestává se ptát a spojuje je napříště už jen zvuk bot na štěrku a suchý chléb na oprýskaném kameni. V Praze, někde mezi snem a bděním, v závanem lipového květu a ozvěnou orloje.
