Ani jste nedokázali správně vychovat děti. Podívej se na Vláďu Matěj
Veronika si zpočátku neuvědomovala, proč na ni matka najednou tak útočí. Ještě nedávno bylo všechno v pořádku, zejména když byla dítě. Často ji matka dávala za vzor staršímu bratrovi a chválila ji na všechny strany.
Žili průměrně, ne v přepychu, ale ne v nouzi. Všechno potřebné měli, na větší věci si rodina šetřila. Měli dokonce auto staré, ale jezdilo. Když se něco pokazilo, táta spravil.
Po střední škole bratr Vladimír odešel studovat do Prahy. Peněz na něj padalo hodně: škola, podnájem, jídlo
Veronika viděla, že to rodiče zvládají těžko, šetřili, kde mohli. I ji čekalo studium, byli od sebe o dva roky.
Druhou Pražačku už neutáhneme, univerzit máme dost i v Brně, běž sem studovat.
Veronika šla na vysokou doma, našla si práci. Nejprve roznášela letáky, pak pracovala jako číšnice v kavárně za rohem. Studovala na státní škole, na oblečení si vydělala sama, jídlo domů občas taky koupila.
Jsi šikovná, Verunko, doma se hodíš. Studuješ, pracuješ… Kdežto Vláďa nestíhá, škola je těžká, požadavky vysoké. Je vyčerpaný.
Já taky bývám unavená, někdy píšu seminář do noci.
Ale doma to přece není to samé. Tam u vás doma je to jednodušší.
Nakonec bratr dostudoval, začal shánět práci. Proč se vracet do rodného Brna, když v Praze je budoucnost? Místo odpovídající jeho nárokům nenacházel. Práci by našel, ale požadavky měl příliš vysoké. Rodiče poslali další peníze.
Jen ať se uchytí, pak to půjde samo.
Ale šlo to spíš zpět. Pracoval, pak se najednou oženil s dcerou šéfa jak se říká, byli ve varu.
Narodil se syn Matěj pěkně se uchytil. Rodiče nevěsty koupili byt, tchán Vladimíra povýšil a zvýšil mu plat. Náhoda mu přála. Rodiče si konečně oddechli.
Veronika se vdala, ale ne za syna nějakého šéfa prostě za Honzu. Na byt si našetřili sami, a to ne v Praze.
Narodila se dcera, pak dvojčata kluci, vše se semlelo rychle. Bylo to složité, ale nestěžovali si. Děti rostly, chodily do školy.
Když rodiče slavili pětatřicet let společného života, rozhodli se uspořádat oslavu. Silver svatbu i třicet let promarnili nikdy nebylo dost peněz, ale teď už to chtěli udělat.
Vladimír přijel s Matějem, manželka byla zaneprázdněná, ale poslala dar: poukaz na nový spotřebič, doporučila koupit myčku.
Vladimír předal dárek předem, vybrali myčku, nainstalovali ji. Večer ji matka s hrdostí ukazovala všem nemusí se po hostině drhnout nádobí, teď to udělá stroj.
Dárek od rodiny Veroniky dovolená pro dva, taková druhá svatební cesta zapadl mezi výkřiky obdivu pro bratrovu myčku. Byl dražší, ale všechny oči byly na druhý dárek.
Rodiče odjeli na odpočinek, dokonce Veronice poděkovali, ale podotkli, že peníze utratila zbytečně. Výlet byl, ale myčka zůstala.
A pak se to rozjelo při každé příležitosti matka povídala o úspěšném synovi. Syn v hlavním městě to už je něco! Udělal kariéru, má byt, ženu, dítě a jedno!
Jedno dítě, žádné tři na lavicích. Na co jste jich měli tolik? Vychovávat je člověk musí! Teď je to lehké, uvidíte později. No ale Vláďa
Vláďa má byt jako z časopisu, vysavač uklízí sám, světla se rozsvěcují na lusknutí, myčka myje, jídlo vozí, ještě mají paní na úklid
Mami, všechno zvládám sama, děti i manžel pomáhají.
Ale Vláďa
Ale u Vládi
Ale tvůj bratr
Čas běžel, děti Veroniky vyrostly. Nikdo z nich nešel na pražské univerzity, ale všichni vystudovali doma v Brně. I k tomu měla matka co říci.
Nedokázali jste dobře vychovat děti. Podívej na Matěje od Vládi
Mami, máme hodné děti, o Matějovi nevíš vše. Byli jsme u nich, nic není tak lesklé, jak tvrdíš. Viděla jsem to hned.
Nelži, když jsi sama k ničemu, děti nebudou lepší. Chudobu jste naplodili!
Máš pravdu, mami. Jsem naprosto ztracená. Dobrá práce ne v Praze! Úspěšný manžel ne ten pravý! Děti s červeným diplomem ale místní, ne velkoměstští!
Byt máme s pěkným vybavením, ale nemůžeme si dovolit služku. Uklízíme sami, myčku máme jen tu obyčejnou a vypínač si umíme zmáčknout sami.
Pomáháme vám, ale ne tolik! Tvůj Vláďa vám ani neposlal peníze na léky, sám má velké výdaje!
On se prosadil, ty jsi nikdo!
Jednou přijel Vladimír domů k rodičům. Matka myslela, že jen na návštěvu, ale on přijel natrvalo. Manželka požádala o rozvod, z tchánovy firmy ho vyrazili, se synem vážné trable.
Doma práci nenašel, místní platy byly oproti pražským trapně nízké.
Veroniko, my s tátou jsme rozhodli, že Vláďa potřebuje podnikání. Je připravený. Nemůže přece pracovat jako obyčejný inženýr po pražských zkušenostech řekla matka.
Rozhodli jste, tak konajte.
Potřebujeme od tebe pomoc. Peníze, hypotéku. Vám přece nic nechybí, nejste v Praze.
Ale Vladimír už v Praze taky není! Je čas vrátit se nohama na zem.
Tobě nic nechybí, ale jemu jo, on
Mami, podporujeme děti i vás. Ne moc, ale každého trochu. Potřebujeme vyměnit auto, a drobnosti
Auto počká. Peníze pro Vláďu jsou důležitější.
Já vím, mami. Vláďa byl vždy důležitější. Jakmile vyrazil do hlavního města, bylo jasno. Ne, já do Prahy nechtěla a vy jste mi ani tady nepomohli.
Dům vašich rodičů šel na bratrovo studium a živobytí jen proto, že se on “prosadil”. Dům otcových rodičů jezdil po Praze, protože velký člověk potřeboval auto.
Když jsem prosila půjčit na kočárek pro dvojčata v půjčce jste mi odmítli! Myslíš, že jsme byli někdy u bratra v Praze doma? Nikdy. Jen dárky jsme mu vozili, sami bydleli v hotelu. Jeho žena nás neměla ráda. Byli jsme pro ně jen “z provincíe”.
Už je rozvedený a potřebuje pomoc. Nemá už ani byt.
Nemá ani auto, syn ho rozbil.
Neřešme jeho průšvihy, prostě mu pomozme.
Ne, mami! Práce je i v našem městě, platy slušné. Jemu přijdou malé? Nám stačí, jemu ne.
A co mu mám dát? Pár korun? Peníze na podnikání, pak na auto, pak na byt Ne, mami. Není to divné, že úspěšný člověk bere peníze od chudé sestřičky z provincíe, která není ani “člověk”?
Proč se mnou takhle mluvíš?
Je to v pořádku, mami. Už jsem pochopila, že bratrem je člověk jen můj bratr. Teď bydlí s vámi, tak ať vám pomáhá on. Přišla řada na něj.
Veroniko! Nutíš nás prodat byt. Víš, k čemu nás to ženeš?
Jo? Nutím? Tak nezapomeňte si něco nechat, třeba pokojík.
Byt prodali, koupili si starý malý jednopokojový. Zbytek peněz dali Vladimírovi, který s nimi zmizel do Prahy. Co by dělal v jejich maloměstě?
Podnikání žádné nebylo, ale Vláďa byl v očích všech opět “člověk”. Matka Veronice znovu opakovala, že je k ničemu a žádala pomoc pro sebe byt potřeboval rekonstrukci. Veronika pomáhala, ale na opravu bytu už peníze nedala.
Vím, že byt stejně zůstane bratrovi, ať se tedy postará. Je přece velký člověk!
Bratrovi peníze došly, vrátil se zpět k rodičům. V maličkém bytě bylo těsno, co se dá dělat. Rozkládací lehátko v kuchyni, zato “člověkem v Praze” byl.
Jak se ukázalo, vsadili na špatného koně. Jak by se řeklo… “naletěli”!
A co si o tom myslíte vy? Napište do komentářů svoje sny, dejte srdíčko!
