Ležel jsem na gauči a zíral do stropu, myšlenky se mi honily hlavou a nemohl jsem usnout. Jak bych taky mohl, když je moje malá holčička nemocná. Proč jsem ji jen dával do školky, když mohla ještě pár dní zůstat doma? Možná by tu chřipku nechytila Srdce mi bušilo, skoro se mi nedýchalo. Vstal jsem a přešel k oknu. Nad vesnicí visela těžká šedivá obloha, zatažená tmou a deštěm už třetí den v kuse, s krátkými pauzami jen co se setmělo, vytrvale pršelo takovým tím otravným podzimním deštíkem. Hluboce jsem si povzdechl. Z postele se ozvalo zašustění, malá Maruška se ve spánku zavrtěla a najednou začala kašlat. Hned jsem byl u ní a pohmatal její rozžhavené čelo. Teploměr nebyl potřeba, bylo jasné, že má zase horečku. Potichu jsem rozsvítil lampičku a přece jen jí teploměr vsunul pod paži.
“Čtyřicet! Proboha, co teď?”
Maruška otevřela oči. “Tati, je mi horko”
“Už to bude dobrý, beruško. Vím že je ti horko”
Probudil se i Radek, sedl si vedle nás. Začal jsem připravovat další dávku sirupu na horečku, ale teplotu se nedařilo srazit. Nad ránem přijela záchranka, dvůr osvítila modrým zábleskem a odvezli mě a Marušku do nemocnice.
Sestřička mi věnovala soucitný pohled, pohladila mě po ruce a zkušeně zavedla malé Marušce do žíly jehlu pro infuzi. “Nebojte, tatínku, teď jí pomůžeme, bude to dobré,” řekla tichounce. Jen jsem tiše vzdychl.
Za chvíli se Marušce skutečně ulevilo, pootevřela modré oči a poprosila o pití. Otočil jsem se a uviděl, že z vedlejší postele na mě zvědavě kouká holčička snad šestiletá, hubená, vlásky slepené, zauzlované za krkem, oblečená do sepraného trička a děravých punčocháčů. Pod postelí náhradou za bačkory stály tenisky v modrých návlecích.
“Ahoj,” pozdravila mě dětsky. “Vy jste přijeli v noci?”
“Jo, v noci,” odpověděl jsem.
“A jak se jmenujete?”
“Já jsem Petr a tohle je moje dcera Maruška. A ty?”
“Já jsem Libuška.”
“Jsi tady dlouho?”
“Jo. Už mě brzy pustí. V pátek.”
“To je ještě daleko, dneska je teprve pondělí A máš tu maminku?”
Libuška zavrtěla hlavou. “Ne Moje maminka umřela, když jsem byla ještě malá. Taťka pak začal pít a taky zemřel. Pak si mě vzali do dětského domova”
Vzdychla skoro starodávně.
“Žiju tam ale tady je mi líp. Tady mě krmí dobře a velký holky mě nebijí.”
Vyskočila z postele a začala si obouvat tenisky.
“Za chvíli bude snídaně. Mám vám něco přinést?”
“To není třeba, děkuji”
Díval jsem se za odcházející Libuškou, bolelo mě srdce. Další sousedka Libušku pohladila pohledem a tiše řekla: “To je dobrá holčička, laskavá, nenápadná. Neměla štěstí”
Nestihl jsem odpovědět, když se rozezněl mobil. “Ahoj, jak se máte, Petře? Maruška?”
“Mami, jsme v nemocnici.”
“Proboha, co se stalo?”
“Teplota Marušky vylítla. Teď je jí líp, má prý bronchitidu. Spinká.”
Máma vzlykla: “Chudáčku moje zlatá. V které jste nemocnici? Přijedu a něco přivezu.”
“Mami, nechal jsem doma svoje bačkory a Marušce růžové pyžamko. A ještě Mami, je tu jedna holčička z dětského domova. Mohla bys přivézt šampon a mýdlo? A taky nemáš tam nějaké věci po Soně?”
“Jaká holčička, Petře?”
“Vysvětlím pak, jen vezmi pár triček, župánek, legíny a hlavně papuče, tak pro šestiletou holku, ano?”
“Jistě, přivezu.”
Druhý den byla Maruška už úplně veselá, hned si hrála s novou kamarádkou. Došel jsem za sestřičkou do chodby.
“Prosím vás, chodí někdo za Libuškou?”
“Ne. Až bude na propuštění, přijedou pro ni z domova,” povzdechla si.
“A může se jít umýt?”
Sestřička smutně přikývla. “Ne že může, spíš by měla. Jenže na to není čas.”
Večer už ležela Libuška zářící štěstím, umytá, v nové krásné růžové pyžamě s vtipnými pejsky a v čerstvých pantoflích. Všechny věci od nás složila pod polštář, nové bačkory pod matraci.
“Libuško, proč to schováváš?” zarazil jsem se.
“Aby mi to tu někdo neukradl”
Jen jsem si smutně povzdechl.
Když v noci zhasli světla, Libuška zavřela oči a snila o tom, jak jde za ruku po slunné, zelení zarostlé ulici. V druhé ruce ji drží Maruška a na druhé straně já, teta Petr. Toužila mít mámu a tátu, aby ji někdo hladil po hlavě a objímal na dobrou noc, koupal ji a oblékal do voňavého pyžámka, aby ji táta vyhodil do vzduchu až ke stropu a ona se mohla chechtat na celé kolo. Chtěla, aby byla šťastná rodina, kde by ona pomáhala třeba umývala nádobí, nebo podlahu, hlídala Marušku, nebo cvičila písmenka, jen aby ji někdo měl rád, jen aby měla mámu
Vzdychla. V domově ji nebil, to ne, ale paní vychovatelka, paní Klára, pořád křičela, ostatní děti jí nadávaly a kradly věci. Nedávno upustila v jídelně misku s kaší, za trest ji zavřeli do malé, tmavé, špinavé komory na zámek. Vojta Novák se ušklíbal: “Tak co, blbko, teď tam máš myši!”
Libuška se myší strašně bála. Zdálo se jí, že každou chvíli na ni vyleze obrovská šedá potvora. Dlouho plakala při zavřených dveřích, pak se unaveně sesunula podél zdi. Tam i nastydla, začala kašlat a dostala zápal plic a ocitla se v nemocnici.
Vzpomínky ji rozplakaly. Najednou cítila, jak ji někdo hladí po vláskách. Otevřela oči.
“Tati Petře”
“No tak, maličká, nebreč. Všechno bude dobré, uvidíš”
Přitáhl jsem ji k sobě a Libuška v mém objetí konečně ztichla, připadala si, jako by ji držela skutečná máma. Hřálo ji to na duši.
“Tati Petře”
“Co je?”
“Kéž byste byl můj táta”
Z očí mi stekly slzy. Rozhodování bylo otázkou okamžiku, rozhodl jsem se srdcem, ne rozumem. Zbývalo si ještě promluvit s rodinou.
Maminka mi rozuměla a byla nadšená, stejně tak tchyně, která vyrůstala v dětském domově. Jen manželka nebyla z počátku nadšená.
“Chceš ji? Uvědomuješ si, že je to závazek na celý život?”
“Vím a taky vím, že kdybych to neudělal, bude mě to bolet do konce života.”
Odvrátila zrak. “Chci ji vidět.”
“Jasně.”
Večer jsme šli společně na chodbu. Manželka objala Marušku, políbila ji. “Moje radost, tolik se mi stýskalo” Pak se obrátila a podívala se na mě. “Tak, Libuško, tohle je teta Jana.”
Libuška přikývla, podívala se na ni svýma obrovskýma očima. “Dobrý den!”
“Ahoj, jsem ráda, že tě poznávám,” usmála se Jana.
“Já taky” hlesla Libuška.
Něco se ve mně pohnulo. Podíval jsem se na ženu a přikývl jsem.
Za pár měsíců jsme přijeli s Janou a Maruškou k dětskému domovu, kde Libuška bydlela. Za okny se tlačily zvědavé děti.
“Libuško, pojď, tvojí si přijeli!” volaly.
Libuška vyběhla naproti nám, srdíčko jí bušilo štěstím.
“Ahoj, Libuško! Jdeme domů?”
“ANO, tati!!”
Tahle zkušenost mi ukázala, že někdy člověk najde rodinu tam, kde to vůbec nečekal. A že láska a laskavost dokáží změnit celý svět pro jedno malé srdce a pro naše vlastní taky.
