Dva měsíce jsem zval paní (56) po pražských restauracích. Jen jsem ji pozval k sobě, maska spadla
Před pěti lety jsem se v klidu rozvedl a skvěle si zvykl na svůj vysněný život svobodného chlapa. Jenže v poslední době mi začalo vadit, že se vracím do prázdného bytu aby z toho člověk nechytil depresi.
Je mi 56, zdraví drží a síla naštěstí taky. Řekl jsem si, že je načase poohlédnout se po partnerce, a zaregistroval jsem se na seznamce. Kupodivu už první dny vypadaly slibně trefil jsem na opravdu zajímavou osobu.
Profil jednoduchý:
Libuše, 56 let, vdova, hledám slušného muže pro vážný vztah.
Fotka působila mile, žádné umělé pózy, jen dobré oči. Rychle jsme si začali psát. Na rovinu jsem řekl, že nehledám kamarádku na dopisování až do příštího důchodu. Chci ženu do života společné vaření, výlety, prostě normální fungování. Souhlasila a domluvili jsme si schůzku v centru Prahy na víkend.
První rande paráda! Procházka, počasí jak malované. Povídala o práci a vnoučatech, já pozorně poslouchal a občas kýval hlavou, abych vypadal moudře. Líbilo se mi, že není ukecaná jak slepice na dvorku. Zavedl jsem ji do kavárny, čaj a zákusek byly samozřejmě na mě jsem stará škola a pořád si myslím, že muž platí.
Nastalo klasické dobývání kytky, bonboniéry (vše platil samozřejmě František, to jsem já) ale užívali jsme si oba. Každý pátek a sobotu kulturní večery: tu činohra, tu koncert, tam zase výstava minerálů nebo výlet s obědem v hospodě u Sázavy.
Snažil jsem se být jako pravý džentlmen. Myslel jsem, že jdeme vztahu naproti. Libuše se vesele usmívala, na ulici mě brala za rámě a říkala:
Františku, ty jsi takový galantní a milý chlap!
Kdo by nebyl polichocen?
První varovné signály (pozor, v kině!)
S odstupem mi dochází, že mi to mohlo docvaknout dřív.
Za prvé nikdy mě nepozvala k sobě. Ani na kafe, ani na čaj, ani na musím zalít kytky. Pořád nějaká výmluva: Mám tam binec, Dnes tu je vnučka, Jsem unavená, radši kavárna než doma. Myslel jsem, že je ostýchavá koneckonců, sama žena může už odvyknout, že jí do bytu přijde chlap. Nenaléhal jsem, trpělivě čekal.
Za druhé řeči o věku byly… prazvláštní. Když šlo o výlety, hravě plánovala prodloužené víkendy, nápady na aquapark. S duší mladice! Ale jakmile mě napadlo chodit opravdu blíž, změnila se v přísnou babičku.
Jednou v kině jsem nenápadně položil ruku na její koleno decentně, žádné nemravnosti. Okamžitě ji odsouvala se slovy:
Františku, vždyť nás vidí lidi!
Líbí, prosím tě, za námi nikdo není a v sále tma
To je jedno, je to nevhodné. Nejsme přece puberťáci.
Přičítal jsem to starému výchovnému modelu. Že je cudná a musím respektovat její hranice. Jenže už tehdy mi začalo být úzko. Ne, že bych čekal skandální románek, ale pořád nejsme šestnáctiletí stydlíni, ne?
Libuše také s jakousi masochistickou radostí vyprávěla o všech bolístkách. No jo, v padesáti šesti občas bolí záda a najde se každý den nový důvod na kontrolu u doktora to chápu. Ale ona schopná popsat půlku večeře, jak ji bolí kyčel a které statiny dnes lépe zabírají na cholesterol.
Poslouchal jsem, litoval a nabízel kvalitní fyzioterapii. Ale když jsem poznamenal, že chodím dvakrát týdně do bazénu na kondici, tvář jí zkřivila jak bramborová placka s upadlým škvarkem:
Proč se takhle ničíš? Ve tvém věku má člověk být za kamny a číst Švejka, ne řádit v bazénu v tom chloru!
Jenže já měl plány přesně opačné opravdu žít.
Chvíle pravdy a trapné přednášky o slušnosti
Včera jsem to nevydržel. Dva měsíce letmého chození mi přišlo až až na poznání, jestli si vůbec sedneme. Večeřeli jsme v gruzínské restauraci na Vinohradech, hltali byly chinkali a otevřeli slušnou lahev vína. Vypadala uvolněně, smála se na celé kolo a vyprávěla historky o kolezích. Říkal jsem si fajn ženská, je na čase přejít k vážnějším tématům.
Po večeři jsme sedli do mé felicie, venku poprchávalo, v autě příjemné teplo, z rádia zněl Karel Plíhal. Jemně jsem jí vzal ruku a tentokrát ji poprvé nevytáhla.
Líbí, nechceš ke mně na čaj? Pustíme si muziku, pohoda…
Celá ztuhla, úsměv zmizel, místo ledové královny.
Františku, co tím sleduješ?
Nesnažím se vymlouvat, říkám to přímo. Jsi mi sympatická, já jsem svobodný, ty taky, už se vídáme dva měsíce. Připadá mi to normální.
A najednou pavlačová přednáška o věku, studu a vznešeném duchu. Málem jsem v tu chvíli vystoupil z vlastního auta:
Uvědomuješ si vůbec, co říkáš? To je pro mladé a pro plození. My už máme být kamarádi do pohody, číst encyklopedie a sekat trávník. Představ si ten horor svlékli bychom se a já mám faldy, ty máš to svůj pupek. Hrůza! Teď už je zásadní duchovno, ne to tvé primitivní přátelství.
Chvíli jsem fakt nevěřil vlastním uším. Takže horší než prasečí mor! Po dvou měsících dělání doprovodu do restaurace mě čeká pouze zpovědní babička v noční košili s gibaničkou a knížkou!
Líbí, jaký pupek? Cvičím pravidelně, i ty vypadáš na tamten věk výborně. To fakt už jen koledu a sázení rajčat na chatě?
Ale samozřejmě! Slušné ženy mého věku pečují o vnoučata a pěstují rajčata, ne spřádají neřesti s chlapama!
A mně, jak klasickému Frantovi, ruply nervy:
Takže ty sis mužského nehledala, ale taxikáře s bonboniérou? Dva měsíce večeře na můj účet, kultura, výlety, kytičky. To nebylo blbé? Ale jakmile bych rád něco víc, hned hanba a pupek?
Zrudla, ale zlostí. Ne studem.
Ty si snad myslíš, že jsem povinná se vrhnout muži do náruče jen za večeři?
Nesnažím se tě přesvědčovat, zasmál jsem se. Jen jsem čekal rovnocenný vztah, ne zlatokopku v sukních.
Bouchla dveřmi a byla pryč. Neklusal jsem za ní v tu chvíli bylo vše jasné. Jen jsem sledoval, jak odchází k paneláku, a litoval, že jsem si nezačal pěstovat bonsaje místo randění.
Mám rád povídání, knihy, historii. Ale nejsem mrtvý, chci normální život, ne trapné přednášky ze starého domácího řádu.
Smazal jsem její číslo i seznamku. Potřebuji pauzu po tomhle cirkuse.
Došel jsem k závěru: Při příštím rande se zeptám hned Jak to máte s blízkostí? Uslyším přednášku o vnoučatech a babských bolestech? Děkujeme, rozdělíme účet a já spokojeně zamířím na pivo.
Co o tom soudíte vy? Jsem už úchyl, když v šesta padesáti šesti letech navrhnu intimitu? Nebo kdo proboha zakázal starším lidem normální vztah? A proč tyhle dámy vůbec lezou na seznamky, když už se pohřbily zaživa?
