Lidé byli v šoku: pes v opuštěném domě nekrmil štěňata
Dneska jsem byla v obchodě tašky těžké jak hrom, nohy zase bolí, vnučka sliby a skutek utek, a ta letošní zima? Ani pořádná zima to není chvíli sněží, chvíli jenom břečka a bláto. Myšlenky se ve mně točily jako kolotoč, když v tom jsem zakopla a málem upadla.
Ohlédla jsem se mezi nohama mi proklouzla zrzavá fenka, špinavá a vyhublá do průhledna, žebra ji trčí, srst samý zacuchanec.
Kam se ženeš, potvoro jedna! vyletělo ze mě.
Pes ani nezpomalil. Utíkal, jako by ho někdo někde opravdu čekal. V tlamě držel něco, co připomínalo kus chleba.
Schovala si někde štěňata, co? zamumlala jsem si pro sebe. Jaro už skoro za rohem, teď se to vždycky množí.
Popravila jsem si tašku a šla dál, ale v hlavě mi to pořád vrtalo. Něco na tom bylo špatně.
Další den to bylo stejné. Zase ta stejná zrzka, zase kus v tlamě a stejný směr k tomu opuštěnému domu na konci mezi paneláky, kde kdysi bydlela paní Serafina. Už půl roku je po smrti, a dům chátrá a působí smutně.
Amálie, pojď sem, tvoje známá tě tu zase hledá! zakřičela na mě sousedka Liduška z balkonu. Každý den to samé. Kde to ta potvora shání jídlo?
Jaké jídlo? zastavila jsem se.
No to přece táhne v hubě! Asi prohrabuje popelnice. Krmí štěňata. Mateřský instinkt, znáš to.
A jsi si jistá, že krmí štěňata?
Koho jiného by asi mohla? Jaro je za rohem, příroda je někdy silnější než my.
Souhlasila jsem, ale myšlenka se v mně zabodla jak tříška. Štěňata logické. Ale stejně mi na tom něco nesedělo.
Zrzavka znovu zmizela za plotem opuštěného domu. Zarazila jsem se.
Co blázním? Půjdu se podívat. Celé sídliště o tom už beztak mluví.”
Opatrně jsem se protáhla stejnou škvírou. Plot sice zavrzal, ale udržel mě. Uvnitř byla džungle kopřivy až po pas, rozmlácená okna, rezavé nádobí a smutno.
Z hloubi dvora se neslo slabé kňučení.
Šla jsem za zvukem, obešla rozpadlý kůlničku a zůstala jako přikovaná.
Zrzavka seděla u rozpadající se boudy. Před ní ležela velká černá fena, šedivou tlamou, uvázaná ke sloupu na krátkém, rezavém řetěze.
Slepá.
Oči zakalené, tělo vyhublé na kost, srst ve shlucích. Ležela na boku, sotva dýchala.
Zrzavá nosem přisunula chleba k hlavě černé a tiše čekala.
Ta druhá pomalu nahmatala kousek, začala ho hltat. Zrzavka nepohnula ani ocasem, jen tiše dohlížela.
Když bylo dojedeno, jemně ji olízla po tlamě a položila si hlavu vedle ní.
Stála jsem, nehnula se a do očí mi vlítly slzy.
Proboha, ona ji opravdu krmí. Každý den. Sama hladová, ale dělí se.”
Nevím, jak dlouho jsem tam stála. Probrala mě až zrzavka, která na mě upřela pohled, jako by chtěla říct: Tak co, budeš něco dělat, nebo jenom koukat?”
Počkej… hned jsem zpátky, šeptla jsem.
Už jsem dávno tak neběžela. Nohy mě bolely, ve boku mě píchalo, ale běžela jsem domů.
Doma jsem popadla všechno, co šlo sníst vařené kuře, kaši, nějaký párek, misku vody a spěchala zpět.
Všechno bylo stále stejné. Zrzavka u ležící slepé.
Tady, vydechla jsem, sedla si k nim. Vezmi si.
Před zrzavou jsem položila kuře. Ale ona na něj ani nesáhla pořád jen hlídala slepou.
Ty jsi ale trdlo. Sama bys měla jíst, vždyť jsi kůže a kost.
Došlo mi to. Posunula jsem maso až k tlamě slepé, která hned začala jíst. Zrzavka jen polkla nasucho a počkala, až zbudou zbytky.
A teprve když byla černá fena sytá, zrzavka si vzala svůj kousek.
No jo, hlesla jsem.
Obě dlouho pily vodu. Jen jsem na ně koukala a utírala si slzy.
Co tu brečíš? ozvalo se za mnou. Liduška stála v díře v plotě a užasle sledovala scénu.
Podívej, koho krmí. Ne štěňata, odpověděla jsem jí tiše.
Liduška nic neřekla, jen hlasitě nasála nosem.
Kdo ji tady tak nechal?
Serafinu… když umřela, na psa si nikdo nevzpomněl.
To už je půl roku…
Půl roku je tu připoutaná. Jen tahle zrzka ji našla. Krmí ji každý den.
Liduška si sedla ke mně a pohladila zrzavou.
Jsi dobrá holka… moc dobrá.
K večeru u domu postávalo skoro celé patro. Někdo donesl jídlo, někdo starou peřinu. Chlapi se snažili přeštípnout řetěz, ale byl moc silný.
Potřebuju flexu, prohlásil Pepík odnaproti. Zítra ji donesu.
Ráno se Pepík objevil s flexou. Lidé se zase sešli na dvoře.
Opatrně, Pepíku! komandovala Liduška. Ať ji nevyděsíš!
Flexa zapištěla, létaly jiskry. Černá fena se přikrčila, chtěla vstát.
Řetěz povolil.
Máš svobodu, holka, vypotil ze sebe Pepík.
Klekla jsem vedle té fenky a pohladila ji po hlavě.
Tak pojď domů. Nakrmím tě, bude ti u mě teplo. Vezmu i zrzavou. Vezmu vás obě.
Černá sotva znatelně mávla ocáskem. Jako by rozuměla všemu.
Zkusila jsem ji zvednout, ale byla těžká.
Pusťte mě k tomu, nabídl se Pepík. Kam to mám nést?
Třetí vchod, byt jednadvacet.
Šli jsme přes dvůr. Sousedé uhýbali, mlčky sledovali. Zrzavka cupitala v těsném závěsu.
Neboj se, šeptla jsem jí. Obě jdete se mnou.
Před vchodem stály státní” babky z lavičky.
Amálie, tys je přitáhla domů? nelibě se zeptala jedna.
Přitáhla, no.
Jsou špinavé. Plné blech! Budou smrdět!
Uměju je.
A co řeknou sousedi?
A co mají co říkat?! vykřikla jsem tak, že jsem samu sebe polekala. Půl roku tu ta fena trpěla na řetězu, slepá, hladová, a nikdo ji neřešil! Jen ta zrzka jí to nebylo jedno. A my? My jen chodíme kolem!
Můj hlas selhal. Babky zaraženě mlčely.
Já nevěděla, šeptla jedna. Serafina zemřela a pes byl zapomenut.
Právě, nikdo si to nevšiml! utírala jsem si slzy. Všem to bylo jedno.
Otočila jsem se a šla domů. Pepík za mnou, zrzavka pořád v patách.
Doma jsem prostřela starou deku, Pepík opatrně položil černou fenku na ni.
Tak, potřebuješ ještě něco?
Děkuju. Sama.
Když zavřel dveře, opřela jsem se zády o stěnu. Zrzavka seděla vedle černé a upřeně mě pozorovala. V těch očích byla tak čistá vděčnost, že mě polilo teplo.
No dobře, vzdychla jsem. Představíme se. Já jsem Amálie. A vy?
Zrzavka tiše zakňučela.
Budeš Zorka. A ty, obrátila jsem se k černé, budeš Černuška. Platí?
Přinesla jsem misku s kaší a masem, postavila ji k Černušce. Ta si přičichla, ale neodvážila se jíst nového prostředí se bála.
No tak, nabídla jsem jí kousek z ruky.
Černuška si ho opatrně vzala.
Šikulka, zašeptala jsem. Jez, neboj.
Krmení trvalo dlouho, trpělivě a pomalu. Zorka seděla vedle, pak mi položila hlavu do klína, a mně došlo, že je to důvěra. Vděčnost.
Večer volala Liduška.
Tak co, jsou v pořádku?
Jsou, odvětila jsem unaveně. Spí obě.
Ty nespíš?
Nemůžu. Musím přemýšlet.
Nad čím?
Chvíli jsem mlčela.
Že my lidi jsme horší než psi. Pes na psa nezapomněl. A my? My si jich ani nevšimneme. Nechceme vidět.
Amálie, nech toho.
Nemůžu! skoro jsem vykřikla. Nemůžu! Je mi hanba. Chápeš? Hrozně se stydím před tou fenkou!
Položila jsem sluchátko a sedla si k psům na zem, objala kolena a tiše plakala.
Uteklo pár dní. Černuška sílila, ze začátku jen ležela a jedla pomalu, pak už se pokoušela vstát nejdřív nemotorně, ale stále odvážněji. Zorka ji poctivě hlídala jako nejlepší průvodkyně.
Ty jsi vodič, Zorko, říkala jsem jí. Nikdo by to nedělal líp.
Příběh se rozšířil po celém dvoře Liduška se činila.
Slyšelas o Amálii? šeptaly si babky. Má doma dva psy najednou!
Jo, jedna byla slepá, půl roku na řetězu.
Ta druhá ji krmila! Chápeš to?
Tomu nevěřím!
Ale věř, Liduška to viděla na vlastní oči!
Když jsem šla ven s psy, lidé se zastavovali, jedni se usmívali, druzí kroutili hlavou.
Amálie, jsi frajerka, řekl mi jednou Pepík. Opravdový člověk.
Ale kdeže, mávla jsem rukou. Zorka je opravdový člověk. Já jsem jen byla ve správný čas na správném místě.
Jednoho večera někdo zaklepal. Ve dveřích stála mladá dívka.
Dobrý den, jste Amálie?
Ano, a vy?
Já jsem Jitka. Doslechla jsem se o vašich psech. A řekla jsem si, že jestli chcete, mohla bych pomoci. Jsem veterinářka. Mohla bych se na Černušku kouknout zdarma.
Byla jsem zaskočená.
Zdarma?
Ano. Ráda pomůžu. Můžu jít dál?
Pojďte.
Jitka pečlivě prohlídla Černušku.
Je stará, nemocná. Oči už nevyléčíme, ale může žít hezky ještě hodně dlouho. Stačí správně pečovat.
Jak?
Podala mi vitamíny, masť na klouby a psí roztok na packy.
Tohle všechno dávkujte podle seznamu, já vám to tu napíšu.
Kolik dlužím?
Nic. Je to dárek ode mě a lidí, kteří znají váš příběh.
Zase mi jely slzy.
Děkuju.
My děkujeme vám, pohladila Zorku.
Když Jitka odešla, sedla jsem si do kuchyně. Černuška si lehla k nohám, Zorka vedle ní. A poprvé za dlouhé roky jsem si uvědomila, že jsem opravdu někomu potřebná.
A to je vlastně to největší štěstí.