2. března
Dneska mě na chodbě zastavila sousedka paní Eva a s vážností v hlase řekla: Karle, už je čas. Doporučila bych vám zajít si na kliniku a nechat si zkontrolovat srdce. Podíval jsem se na ni nevěřícně a odpověděl: A co má být s mým srdcem? Usmála se, tak trochu smutně Ono to vypadá, jako byste ho vůbec neměl.
Sedím teď naproti oprýskaným hnědým dveřím našeho paneláku v Brně, funím do studeného vzduchu a čekám odpovědi na otázky, které nejsou vůbec jednoduché. Atoniovi, můj pes, vrtí ocasem a taky nechápe, proč jsou ty dveře od vchodu zamčené, když jsme se tudy tolikrát s procházky vraceli.
Aton občas čichá spáry, sem tam olízne kousek špinavého sněhu. Mrazivé večery v březnu umí být kruté tlapky studenější a studenější; zima prostupuje i pod hustou srst. Škoda jen, že na hlad něco takového nefunguje toho se zbavit nedá.
Vydrž, šeptám, ještě chviličku, každou chvíli si vzpomenou, že tě odvezli autem do lesa a zapomněli. Nevzdává se naděje. Podvědomě věří, že to byla hra taková, kterou musí vyhrát. A on zvítězil našel přece zase svůj panelák.
Začalo chumelit, sníh lepil, mrazivý vítr se zarýval pod kůži. Aton zalezl blíž ke vstupním dveřím a schoulil se do klubíčka. V duchu už žvýkal pořádnou kost, zahříval se na teplé dece vedle bílé radiátoru a nejspíš uraženě vrčel na každého, kdo by se k ní přiblížil.
Není snadné být psem na ulici. Když je na vodítku, tváří se lidé vesele, úsměvy střídají pozdravy. Ale jakmile se Aton ocitne sám, s pohledem sklopeným, bohužel procházející spíš nenávistně a jeden z nich ho dokonce včera kopl, až zaskučel. Trvalo dlouho, než bolest polevila.
Několik hodin zíral na vchodové dveře. Snil o polévce, teplu, nové šanci. Stačilo už jen vydržet možná minutku, možná dvě.
Začala vánice. Tlapky už skoro necítil. Ulehl a v polospánku v duchu běžel prohřátýma ulicemi rodného Brna, kde cítil, že splnil úkol. Byl šikovný. Teď by si rád odpočinul
V mém bytě bylo ticho. Rozhlas tiše bzučel do prázdna. Notoricky jsem střídal čaj, televizi a pak konečně chvíli klid. Doba byla tvrdá, ale alespoň jsem měl čas. Říci, že život býval jiný, by bylo slabé kdysi jsem jako strojvedoucí rozvážel lidi od Lísně až do Králova Pole. Necítil jsem se zbytečný.
Na jaře zasadím rajčata. Dacha mě čeká jen přetrpět tu zimu, uklidňoval jsem se a vstal, abych dal vařit vodu na čaj. Všechno by bylo hezčí, kdyby bylo s kým si uvařit čaj podebatovat, zanadávat, postěžovat si
Když voda začala vřít, zjistil jsem, že čaj došel. Krabice zíva prázdnotou. No jo, dědo, půjdeš do sámošky, ušklíbl jsem se nad vlastní radostí a rychle se oblékl. Ještě u dveří mě napadlo, že žárovka na chodbě nesvítí. Možná vyhořela, anebo ji někdo odcizil. Spravím to po cestě zpátky.
Seběhl jsem schody a sotva jsem vystrčil nos ven, zakopl jsem o něco zmrzlého, zasněženého. Srdce mi poskočilo byl to Aton.
Atoni, co tady děláš? Nejsi na tom dobře, viď? Zavolal jsem domů jeho páníčka, ale nikdo nebral. Obrátil jsem se proto na sousedku.
Paní Evo, nevíte, kde jsou sousedi z šestého patra? Mají tady psa, skoro zmrzl!
Ti? Odstěhovali se. Slyšela jsem o rozvodu, prý prodávají byt.
No to je skvělé… Povzdechl jsem si a sundal ze sebe péřovku, položil ji Atonovi pod tělo, rukou opatrně setřel sníh a přesunul psa dovnitř ke stoupačkám. Nedýchal aspoň se zdálo.
Zběsilé ťukání na první dveře. Otevřela paní Eva.
Paní Evo, musíte mi pomoct. Najděte nejbližší veterinu, prosím. A přivolejte taxi.
Zkusil jsem volat i bývalé majitelce psa, Olze. Dobrý den, tady soused, Karel Svoboda, mám váš kontakt od paní Evy Je to kvůli Atonovi…
S tím na mě nechoďte, zabručela to měl řešit můj bývalý muž, já jsem toho psa nikdy nechtěla.
Pokusil jsem se dovolat i Michalu, jejímu bývalému.
Pane Svoboda, náš Aton se ztratil v lese.
Jsem si jistý, že tady leží.
To není možné…
Po několika měsících Aton zůstal u mě. Otpískal si kousek ucha, dvě tlapky měl citlivé, ale zvykl si. Pochopil, že to celé nebyla žádná hra, ale podivná zkouška dospělých. Teď má nové doma, chodíme spolu třikrát denně ven. Nejsem už mladík, ale aspoň se hýbu; Aton mě donutí chvilku běhat.
Lidé jsou opravdu zvláštní, zamýšlím se často. Ti předtím se sice pořád smáli, ale život mu skoro vzali. Já sice bručím, ale ve skutečnosti nám dvěma je takhle dobře. Aton není nerozumný ty první by rozkousal. Mě má rád.
Jednou mě doma vyhledal Michal, bývalý páníček Atona, teď prý bydlí s novou ženou, ta má dceru. Prý si dívka přeje psa, jestli bych jí Atona nevrátil. Omlouvám se za všecko, kolik vám dlužím za veterináře? znejistěl.
Michale, nerozumím vám. To snad nemyslíte vážně.
Byl jsem v těžké situaci, neměl jsem na výběr…
Psovi je fuk, kolik vyděláváš. Aton se v lese ztratil…
Vždyť tu leží na dece?!
To je Norris, Michale, svého Atona jsi dávno ztratil.
Michal zahvízdal na psa, ale ten se ani nehnul, jen ohrnul pysky.
Najděte si lékaře, Michale. Možná byste si měl nechat zkontrolovat srdce
A co s ním? divil se Michal.
Myslím, že ho asi vůbec nemáte.
Co si o tom myslím já? Nevím. Ale jedno je jisté člověk se musí naučit srdcem žít, ne ho jen nosit v hrudi.
