Mourka vyhodili… Zase… Už potřetí v jeho krátkém životě… Nějak mu prostě nebylo přáno… A to navždy změnilo jeho osud…
Mourka vyhodili. Znovu. Už potřetí za jeho krátký život. Opravdu měl pech.
Sotva mu byl rok, a už si ho předávali v třech rodinách jako horký brambor. Nejprve putoval z náručí do náručí, potom… Potom ho prostě vystrnadili ven. Jeden z nich ho odnesl pár ulic od domu. S neskrývaným smyslem pro drama ho ponořil do kontejneru, jako kdyby vyhazoval staré ponožky. Mourka jen mrkl vydat se zpět? Ani ho nenapadlo.
Už to totiž chápal. Tvář pána ho prozradila. Jeho žena byla zoufalá, když Mourka rozškrábal nový kožený gauč. No jo opravdu luxusní! Rozsudek byl jasný. Pán domu, ten se vždycky vším přizpůsobil, jen kývnul a šel podle pokynů.
Pod paží si nesl jednoročního kocoura a mířil s ním ke kontejneru za rohem na sídlišti. Mourka neběžel zpátky. Proč taky? Už po očích viděl, že je konec. Škoda, že se aspoň nezvládl důstojně rozloučit pohladit, požádat o odpuštění. Místo toho to vypadalo, jako by vylil kýbl odpadků.
Mourka si povzdechl a začal šramotit mezi odpadky, jestli nenajde kousek jídla zbytky kuřete. Vytáhl se ven a usadil se vedle velkého zeleného kontejneru. Zadíval se na slunce. Mžoural, ale od slunce neuhýbal. Ten žlutý kruh na obloze mu hřál bříško. To se tak cení.
Byly to poslední sluneční paprsky zbytek léta, podzimu nebo zimy, kdo ví. Oslabily krustu ledu, která už dlouho zakrývala jeho duši.
Večer a noc byly ledové. Po západu slunce se rozpoutal vítr a mráz. Zrzavý Mourka mrznul, nevěděl, kudy kam. Nakonec našel hromadu suchého, oranžového listí a vklouzl do ní jako do spacáku. Zpočátku se třásl zimou, ale nakonec… Když jeho kožíšek úplně ztuhl, náhle mu bylo nějak tepleji. V jeho hlavě šeptal tichý hlásek, lákavě a houpavě:
“Spi, spi, spi… zavři oči… už žádné trápení, žádná smůla…”
Teplo prostupovalo jeho zkřehlým tělem. Stačí jen usnout, a přijde klid. Všechny křivdy a smutky budou pryč.
Mourka naposledy povzdechl. Vždyť proč bojovat dál? Pro koho? Zítra ho čeká to samé zima, hlad a touha už nikdy, ale opravdu nikdy neotevřít oči.
Pouliční lampy se rozblikaly kdesi v dálce. Mourka na ně pohlédl naposledy dřív je pozoroval vysoko ze svého okna. Zrzavý kocour se pokusil nasát do sebe poslední světlo a jeho oči zablikaly v nastávající tmě.
Právě tohle záblesk si všimla malá zrzavá holčička. Šla domů s tátou. Chytila ho za rukáv.
“Támhle ” řekla něco je v těch listech!
Ale jdi, tam nic není, otřásl se tatínek zimou. “Pojď, už ať jsme doma, mě je zima.”
Ale holčička se mu vytrhla a už byla u hromady. Rozhrnula listí a našla ho. Zrzavého Mourku.
“Tati!” vykřikla.
“Vždyť jsem to říkala! Je to on!”
“Kdo? Cože?” udivil se táta a přišel blíž.
“Tady. Podívej!” řekla holčička a opatrně popadla ztuhlé tělíčko.
“Nech ho být,” zamumlal táta. “Už je po něm. Přeci nepůjdeme domů s mrtvým kocourem.”
“Není mrtvý!” oponovala holčička. Já vím, že žije. Viděla jsem světlo v jeho očích.
“Světlo v jeho očích?” Táta jen kroutil hlavou, ale přeci jen vzal kočku do rukou, zkoumal, jestli bije srdce…
Mourka mezitím spal, po víčkách mu přecházel ledový sen. Všechno v něm říkalo Spi, spi, spi… Oči nech zavřené…
Ale ten dětský hlásek stále naléhal: “Světlo v jeho očích!”
“Co po mně chtějí? Proč mě nenechají být? Proč mi nedopřejí trochu klidu?”
S těžkým povzdechem Mourka otevřel oči. Někdo tu zase nedá pokoj!
“Vidíš?” vykřikla holčička, Říkala jsem to! Světlo! Zase!
“Jaké světlo?” brumlal tatínek, ale sundal si bundu, do které Mourku zabalil, a zamířil s dcerou domů.
Holčička pospíchala vedle: “Tati, prosím, rychleji! Vždyť mu je zima!”
Zmizeli za vchodovými dveřmi, až nahoře na pátém patře pak zasvítilo světlo.
Mourka vykoupali v teplé vodě, nalili trochu teplého mléka, holčička u něj klečela a špitala:
“Jen neumírej. Prosím, neumírej…”
Led z jeho srsti zmizel. A v srdci taky.
Zrzavý Mourka teď poprvé v životě s úžasem sledoval, jak si s ním táta i dcera dávají práci hýčkají ho, jako by byl poklad. Chvíli netušil, jestli vůbec ještě spí, ale opravdu mu bylo teplo. Teplo přicházelo ne z radiátorů, ale z malého dětského srdíčka.
Venku stál on. Ten, kdo někdy přijde na pomoc, když už nikdo nemůže. Díval se na okna v pátém patře, odkud sálalo světlo. Tiše si pro sebe zamumlal:
“Dělám, co můžu. Dělám, co můžu.”
Chvilku se odmlčel a dodal:
“Světlo ne každý ho uvidí. A ne každý, co ho zahlédne, dokáže ho ochránit.”
A Mourka mezitím pozoroval zrzavou holčičku. Na lidskou velikost nemyslel to nechme lidem. On viděl jen jedno: světlo. Světlo v jejích očích.
Líbí se vám příběh? Napište mi do komentářů, co si o tom myslíte!
