Vyhoď ho ven. Našla jsem pod sněhem sousedova domácího kocoura, ale jeho majitelka odmítla pomoci
Vždycky jsem měl k sousedovu kocourovi zvláštní vztah. Kočky mi nikdy nevadily, ale tenhle obrovský mourovatý fištrón mě jednou pořádně dopálil.
Je to příběh o tom, jak je důležité zůstat člověkem i v těch nejdivnějších situacích.
Jedno léto se sousedův kocour, kterému říkali Matěj, rozhodl používat cizí záhonky místo záchodu. Několikrát jsem ho přistihl na svém malém záhonku za domkem: pečlivě tam rozhrabával zem, jako by prováděl výkopové práce v archeologii. Vždy jsem na něj křikl a rozběhl se, ale Matěj nedbale utekl a ani se neotočil. Můj domek jsem zdědil po babičce stojí v jedné z okrajových čtvrtí Plzně, kde už začíná skoro venkov.
Stačí projít kousek po ulici a člověk je najednou na vesnici, kde je klid a pohoda. A když vyrazím k tramvaji, jsem za chvíli v centru. Když žila babička, chodil jsem sem moc rád. I po její smrti jsem přijížděl často, hlavně o víkendech pozval jsem kamarády, topili jsme v kamnech, grilovali klobásy, sbírali jahody. V lese za rohem nasbíráte za hodinu plný košík hříbků. Ten klid, čerstvý vzduch, zahrada přesně to člověk potřebuje, aby si odpočinul. V sousední ulici bydlí má sestřenice Jana dcera strýce Luboše, naše mámy byly sestry. Už od dětství jsme byli za jedno. Bahnitý břeh řeky i záhony pořád bylo co dělat.
Na svém pozemku jsem si sázal jen pár řádků ředkviček a bylinek, v rohu mi rostla ještě cibulka zimní. Zahrádka byla maličká, ale moje. A právě tu ničil kocour Matěj svými rituály. Stěžoval jsem si jeho majitelce, paní Věře. Ta jen protočila oči: No a co mám jako dělat? Nemůžu přece pořád hlídat kocoura! Prašti ho vařečkou, když ho nechytíš..
Takový tvrdý přístup měl svůj důvod: Matěj byl kocour jejího zesnulého manžela, pana Karla. Paní Věra vždycky všem říkala, že kočky nikdy neměla ráda byla prý odjakživa na psy. Jenže když Karel zemřel, zbyl jí kocour, o kterého se musela postarat.
Matěj se ale o sebe dokázal postarat sám. Počítalo se, že chytá myši, a podle pověstí i ryby z potoka. Dokonce chodil s Karlem na ryby. Potřeboval jen střechu a trochu tepla v zimě.
Měl jsem s kocourem tuhý boj. Zkoušel jsem s ním mluvit, přemlouvat ho, dokonce jsem mu nosil dobroty z města. Ale Matěj byl pyšný a nedůvěřivý. Dobrůtky přehlížel a na laskavá slova se díval s podezřením, blíž než na pět metrů mě k sobě nepustil.
Jednou jsem ho polil studenou vodou ze hadice. Jindy jsem šel okopávat záhonky se starým píšťalkou. Jakmile jsem zahlédl delikventa, vyrazil jsem za ním jak rozhodčí na derby, zuřivě pískaje. Pak jsem se svalil smíchy a vzpomínal, jak Matěj přeletěl plot, otočil se a vrhl na mě pohled, který říkal: To se nedělá! A s ocáskem vztyčeným zmizel v keřích.
Paní Věra všechny naše bitky pozorovala a usmívala se za plotem. Ale měla už jiné zájmy dcera jí na prázdniny přivezla malou čivavu Lolu, takže doma byl o zábavu postaráno. Moje záhonová otázka se vyřešila, když jsem do rohu u kopřiv vysypal tři pytle pilin.
Matěj to ocenil rýpal se jen tam a já si oddechl. Jenže jsem si začal všímat, že mě kocour sleduje: z keřů, ze střechy, skrz díry v plotě. Jednou večer jsem šel na dvůr a v temnotě na mě zíraly dvě žhnoucí oči. Úlek! Bylo štěstí, že mě nesklátilo. S Matějem jsme si drželi odstup, nikdy nevím, kdy na mě zase vyskočí.
Až do konce léta jsem býval na chalupě, pak přišla škola a víkendy byly vzácnější.
A pak při jedné z těch podzimních návštěv vyjdu ráno na dvůr a na schodech vlevo u dveří najdu pod sněhem zapadaný kopeček: Matěj. Představa obřího kocoura obaleného sněhem, s rampouchy na fouskách, mě šokovala. Ani se nehýbal, jen tam seděl stejně sklesle shrbený. Oprášil jsem z něj sníh a pohladil ho. Matěj pouze otevřel tlamu, chtěl zamňoukat, ale nezmohl se ani na vdech.
Vzpomínám, jak jsem ho popadl, zabalil do deky a odnesl domů. Ručníkem jsem mu rozmrazil fousky, ohříval ho lahvemi s teplou vodou. Matěj neprotestoval síly mu došly. Zabalil jsem ho pevně do deky a šel za paní Věrou.
Od ní se mi však dostalo jen tvrdého odmítnutí: Bydlí v kůlně, ten mizera! Celý dům mi počůral! Už ho sem nechci! Během léta prý začal Matěj vyhánět malou Lolu a značkovat si všude teritorium. Aby měla doma klid, vystěhovala kocoura do kůlny.
Léto zvládl, ale zima v neizolované kůlně byla peklo. Přesto, když jsem paní Věře připomněl, jak kocour dřív ochraňoval její dům i domácnost, jen mávla rukou: Nasypala jsem mu granule do kastrolu ať hltá sníh, žízeň ho nezabije! Klidně ho vyžeň ven!.
Tehdy mi došlo, že Matěj přišel k mým dveřím, protože hledal pomoc. Už nečekal, že paní Věra vyměkne, a obrátil se na mě, se kterým celý rok bojoval.
Začal jsem volat známým jestli někdo nechce krásného mourovatého kocoura. Bez zájmu. Sestřenice navrhla dát ho do kůlny ke kravám a praseti tam mu bude tepleji, ale domů ho vzít nemohla, měla už kočku i kocoura.
Mezitím Matěj, už trochu ohřátý, vylezl z deky, prošel se bytem, jemně se otřel o mou nohu a posadil se naproti mně, koukal mi přímo do očí. Bylo jasné, že čeká na ortel. Zavolal jsem mámě, která nikdy nechtěla žádná zvířata do paneláku. Najednou si ale vzpomněla, jak byl starý pan Karel hodný, jak vždy přivezl babičce rybu a Matěj byl věrně u něj. V očích se jí zaleskly slzy.
A rozhodnutí bylo na světě.
V místním obchodě jsem koupil přepravku, jemně do ní Matěje položil a odvezl ho do Plzně. Čekal ho nový domov a nová kapitola.
Dnes, když na to vzpomínám, uvědomuji si, že někdy přijde pomoc od těch nejnepravděpodobnějších lidí. Když někdo potřebuje pomoc, nemáš srdce ho nechat napospas osudu. Ať už je to člověk, nebo kocour.
