Ne taková Julinka
Julinko! Zase?! Panebože, ty nejsi dítě, ale jedno velké nedorozumění! Jak se ti tohle pořád může stát?!
Mami, já nevím. Ono se to nějak samo…
Matka Julii rychle sundávala špinavou bundu, promočené bačkůrky a kulich, kterému chyběl bambule.
Ostatní děti jsou normální, ale já mám… Julinko! Kolikrát už?
Julča hleděla na roztržený lem šatů a vzdychla.
A přitom bylo tak veselo! Vláček jim ve družině vyšel parádně akorát Saša ji tahal za sukni moc silně. Tak se šaty roztrhly. Paní učitelka, paní Kateřina, pronesla, že žádné díry zašívat nebude, že ať si s tím poradí Julččina maminka. A měla pravdu! Jenže Julču za to posadila do kouta a od svačiny do večera musela sedět a dívat se, jak ostatní běhají. Přece nemohla ukazovat klukům spodky! To je nemožné tak vždycky říkala babička, a ona přece ledacos v tomhle životě už znala.
Babička také vždy říkala, že Julinka je taková svá. Maminka jí to nechtěla věřit, ale babičce to bylo celkem jedno.
Příště dítě zas tolik nekárej! Co to máš za podivný zvyk?
Mami, vždyť ty jsi mě vychovávala úplně stejně! Tak proč mi teď říkáš, že je to špatně? Když nebudu Julču vychovávat, co z ní bude?
Bude z ní stejná šikovná kočka, jako jsi ty! Nestačí ti to?
Ach, nech toho! Mám své starosti! Julinko! Běž se převléknout! Okamžitě!
Julča si úlevně oddechla a utekla do svého pokojíku, zatímco máma s babičkou se dál handrkovaly vlastně i bez ní. O Julču totiž moc nešlo. Byla takový záminka.
Jednou se babičky zeptala, co to je důvod a ta se jen pohodově rozesmála:
Hádka bez důvodu není zajímavá, holčičko. Když se hádáš kvůli něčemu, to už stojí za to!
Já jsem váš důvod, mami i babi?
Ten největší! Máme tě jen jednu, Julinko. Proto se strachujeme, jak z tebe vyroste pořádný člověk. Každá máme svou cestu. Maminka je přísná, protože věří, že to jinak nejde. Já už všechnu přísnost dala na mámu. Na tebe nezbylo. Tak zkouším jiný způsob. Třeba perník?
Perník ráda nemám…
Dobře, tak jinak bonbón?
To je něco jiného! Babi, a máma mě má ráda?
Nejvíc na světě! I víc než já! O tom nepochybuj!
Tak proč mě pořád hubuje?
Právě proto…
Divná láska. Ty mě přece taky miluješ, ale nehubuješ…
Jsem babička. Ona je máma. Na ni je větší odpovědnost. A proto tě miluje jinak po svém. Rozumíš?
Ne…
Nevadí, časem pochopíš…
Ale to časem jako by stále nepřicházelo.
Julinka čekala a čekala, jenže s každým rokem maminka přitvrzovala.
Co s tebou budu dělat?! Mám čekat, až něco přineseš v zástěře?
Tuhle větu slýchala často, ale co znamená, to dlouho nechápala. Jen se pitvořila na mámino lkaní, myslíc na roztrženou sukni z mateřské školy. Chtěla se jednou zeptat, jak se vlastně dá v děravé zástěře něco přinést, ale raději to spolkla. Máma by ironii nepochopila a Julča by to zase schytala.
Máminy obavy byly vlastně zbytečné.
Julinka, nešikovná, i když pohledná, se považovala za obyčejnou. Co na tom, že babička vypráví něco jiného! Každý má doma zrcadlo…
A v tom svém viděla Julinka… nic moc. Malé oči, ohon z tmavých vlasů, pár pupínků přes nosík. Kráska určitě nebyla.
Realitu o sobě přijala už dávno, tak o vzhledech moc nepřemýšlela. Bylo to jednodušší, pro ni i pro mámu. Na módních věcech netrvala. Stačily jí staré kecky do každého počasí až na jedno. Když šly s babičkou vzácně do divadla, musela si vzít něco slušného.
Divadlo milovala. Škoda, že do něj mohla jen výjimečně na lístky prostě nebyly peníze. Babička našetřila pokaždé pár korun navíc z důchodu, ale to trvalo týdny… Proto už od sedmé třídy pomáhala sousedce s hlídáním dvojčat a vydělávala první korunky. Dvojčata byli živí, ale snesitelnější než mnozí jiní. Julinka, která neměla ani bratry, ani sestry, se tím dotýkala něčeho, co jí chybělo, a vlastně se těšila víc, než by musela.
Bylo to fajn. Hrála si, nakrmila kaši, podala hadřík, ukonejšila, pak domů. Nikdo po ní neskákal po hlavě, nevyrýsoval do sešitů, pokoj nemusela s nikým sdílet. Paráda!
Nebyla zrovna sobec, ale už ve svém věku chápala, že vychovávat aspoň dvě děti stojí peníze a to pořádné. U nich doma? Mámin plat zdravotní sestry, i když na ARO, k tomu babiččin důchod. A hlavně: žádný táta. Toho Julinka nikdy neviděla, ani o něj nestála.
S mámou tyhle myšlenky nesdílela. Nač jí přidávat starosti? Má jich dost i beze mě! Jen si starosti přidávat! A ještě babička, u které paměť začala pustnout…
Dobré bylo, že si babička ještě pamatuje Julinčina otce alespoň do jisté doby. O tom, jak přišel a pak odešel, pověděla vnučce bez příkras.
Tvojí mámu nechtěl.
Proč?
Lecjaký sukničkář. Těch měl plné ruce! Říkala jsem jí, ale kdo poslouchal Zamilovala se, myslela, že se vezmou a ty předchozí jsou jen omyly mládí.
Vzali se?
No vzali, máma když něco chce, dosáhne toho. No jen k čemu to bylo? Jakmile zjistil, že tě čeká, vypařil se jako pára nad hrncem. Zmizel. Ani adresu nenechal. Jen lístek.
Jaký?
Nač to potřebuješ, Julinko? To je mezi nimi. Ale jedno vím jistě pro mámu jsi byla tou nejvytouženější. Během těhotenství sama sebe chránila jak křišťálovou vázu a hrozila se o tebe přijít. Ani potom neulevila. Proto tě stále hubuje a vychovává… chápeš?
Asi jo… Babi, a tys byla na mámu stejná?
Jistě! Všechny mámy jsou stejné. Strachem o děti děláme blbosti a pak litujeme.
Proč se bojí?
O dítě? To se nedá vysvětlit. Sama jednou poznáš, až sama budeš maminkou.
Julinka neodpověděla, jen v duchu slíbila, že své děti nikdy hubovat nebude a bude je vychovávat úplně jinak. Naivní… Ale kdo v tom věku není?
Stejně na děti moc nevěřila. Kdo by si jí všiml? Malá, nehezká a ještě ke všemu tvrdohlavá. Kdo se nalepí, bude muset vydržet!
Po vyučení nastoupila do stejné nemocnice, kde pracovala máma. A začalo to znovu.
Každý pokyn byl špatně! Julinka byla prý příliš aktivní, k pacientům moc hodná a to se nesmí, jinak jí lezou po hlavě. Dělá věci navíc, co nikdo neocení pacienti se střídají, a ona se přetrhne kvůli všem? Klid! Všechno brzy omrzí.
Ale Julinka neposlouchala. Každého nemocného jí bylo líto dojetím. Trpěl Proč mu nezvednout polštář, podat deku, říct vlídné slovo? To přece bolí i kočku, a natož lidi.
I matka ji kárala:
Holčičko, neriskuj. Nás takové tady rádi nemají. S každým se pohádat a co pak? Kdo z toho něco bude mít? Já? Ty? Babička? Víš, jak teď potřebujeme tvůj plat! Dát babičku do domova nechceme, pečovatelka je drahá. Ty musíš pracovat, sbírat zkušenosti Kdo bude sedět u babičky?
Ale já nemůžu! Všichni na nemocné křičí, hubují…
Je to dřina, Juli, a ne každý má sílu být k pacientovi dobrý. Tři v oddělení jste takové to je úspěch! Nadřízená tě chválí, ale i ona tě prosí: klid! Nenaučíš druhé násilím. Pomalu, vzorem Možná to půjde.
To bude dlouho trvat!
Ach, Juli, po kom ty asi jsi?
Po tobě, nejspíš.
Juli!
No co?
Nic. Dělej, co říká máma.
Jasně…
Hádat se Julinka nechtěla, poslouchala mámu jen napůl. Pravdu asi měla, ale v třetím pokoji ležela babička, protivná jak sto vos, a té Julča byla stejně vždycky příjemná. Nikdy na ni nestěžovala. Na jiné sestry žadonila, na Julčku ne.
A nebyla jediná. Spousta jich byla vyčerpaných, unavených bolestí, hádajících se s příbuznými o hlouposti… Julinka to všechno viděla. Návštěvy spíš mluví o dědictví a nesmyslech, pacienti brečí… Kdo by to nepochopil?
Ale máma to nechtěla slyšet. Hlavně, aby Julince bylo dobře. Ale může být člověku dobře, když kolem ostatní trpí?
Samozřejmě, všechny nezachrání, ale aspoň některé ano?
A i když se kolegyně smály, že je Julča bláznivá a že už jí chybí jen klášter, nechť! Babka říkala, že karavana jde dál, ať se děje cokoli…
A Julinčin karavan se skutečně sunul dál, i když občas padl do písku a v žízni sotva dýchal.
Bolí, když tě nikdo moc nechápe. Ještě víc, když není komu říct, že jsi taková.
Julče už pochvaly chybět přestaly, nějak si zvykla žít bez nich. Ale od doby, co babička docela odešla, neměla si s kým ani popovídat. Máma jen vzdychala, že Julince by prospělo dělat si taky radosti. Kamarádky se jedna za druhou vdávaly a přímo jí strkaly svatební kytice:
Nebudu ani házet… Už je čas, abys šla pod čepec, Juli! Ber!
Kytice brala, aby neurazila, i když ten pravý se pořád neobjevoval. Buď zabloudil, nebo příroda na Julinku zapomněla. Někdy se to stane. Existují lidé, co jsou celí i bez druhé půlky? Takoví úplní?
Vlastně to přijala a už skoro ani nečekala. Čin Tatyány Larinové by nezvládla přiznat se první ke svým citům? To ne i kdyby mohla.
Běhala mezi nemocnicí, útulkem pro kočky, kde vypomáhala kamarádce, a babiččiným lůžkem. Máma ji popoháněla mezi kamarádky, ale Julka už nechtěla. Stávala se starou pannou a o lásce nechtěla nic slyšet.
Mami, když chceš vnoučata, řekni. Pořídím dvě. Dnes je to snadné.
Juli! Co to má být za cynismus?!
Co je na tom? Princů je málo, maminko, nestačí na všechny! Tak co čekáš ode mě?
Julinko, chci, aby ses měla dobře a byla šťastná
Tak mi pořád neříkej, jak si musím zařídit život. On se nechce zařídit! A mně to vyhovuje. Pochopíš?
A máma mlčela, posteskla si, na koho by dceru ještě představila. Synové kamarádek dávno rozebraní, teď už se jen čekalo na vůli přírody.
A ta se ozvala ale jinak, než si Julča představovala.
Doufala v galantního muže, který přijde a bude trpělivě čekat, až mu věnuje srdce. Výsledek byl docela jiný.
Hlavní roli v Julinčině hře život hrála jedna známá babička, pokaždé protivnější než tucet vos. V nemocnici se objevila každoročně dvakrát a celému personálu obracela oči v sloup.
Zase si přijde stěžovat, to je nadělení! Julko, tvoje oblíbena! Tak si ji vezmi!
Marie Aleksandrovna, jak se ona paní jmenovala, přímo rozkvetla, když uviděla běžící Julču na chodbě.
Holčičko moja! To je radost tě vidět! Konečně lidská tvář mezi těma upíry!
Ale no tak, máme tu jen fajn lidi, fakt!
Jsi mladá a naivní! Jednou pochopíš, že se nemáme tak rádi! Ale nehádej se!
Nebudu. Radši vás doprovodím do pokoje, ať tu neděsíte ostatní.
Jen ať se bojí! Je to k užitku!
Teda, vy jste, Marie Aleksandrovno, fakt zlobidlo.
No… Ale pořád sametová! To jste ještě nepoznala mou kočku! V té je zlobení na metráky!
Julča se culila, ale vzápětí na to zapomněla… Jenže se jí to brzy vrátilo s kočkou se seznámila.
Stalo se to, když se Marie Aleksandrovna do nemocnice přikodrcala nezvykle tiše, sklesle, bez odporu i hašteření. Mlčky šla s Julkou do pokoje, otočila se ke zdi a odmítla odpovídat.
Jdi s bohem, Juli… Potom…
Za pár hodin už Julča znala diagnózu i to, že o hospitalizaci paní sama požádala.
S dětmi se rozhádala, tak teď trpí… Ale má! Nemá na děti dýchat ledový vzduch, aspoň jí někdo podá vodu na stará kolena!
Tuhle banalitu Julča přešla co vědět o cizí rodině? Povrchní rady jí byly cizí v každém rodinném koloběhu má pravdu každý.
Když směnu skončila, zašla za Marií Aleksandrovnou:
Jak je? Můžu něco donést?
Dlouhý zamyšlený pohled. Julča už chtěla odejít, když paní promluvila:
Juli, musím tě o něco požádat… nikdy jsem o nic nedokázala prosit, spíš si vše vymoct. Maminka mě vedla chci něco? Tak jít dopředu, nezastavit. Jenže když už nemůžeš tohle mě nikdy nenaučila.
O co jde? Řekněte!
Víš, já mám spoustu příbuzných, ale nikomu nevěřím. Je to zvláštní, v životě skoro nic dobrého. Práce, starosti, tak pořád dokola. Radosti na špetku, problémů hromada… Děti jsem rozmazlila, všechno jsem jim dala. S bytem jsem se rozdělila, prodala rodný dům… Teď mi nezůstalo nic. Ani já jim, ani… prosím tě, Juli, vezmi si moji kočku!
Cože?
Míca. Sice zlobivá, ale ohromná rozumí všemu. Pustit mě doma nechtěla, skákala po noze… Chápe, že už se nevrátím domů…
Julče se moc nechtělo. Milovala zvířata, ale doma nic neměli babička byla choulostivá, na zvířátko nebylo ani peněz.
Jenže odmítnout paní nemohla. Vzala klíče a rozhodla se, že cizí srdce je věc temná netřeba usuzovat. Pokud může dát trochu světla, ať dává.
Na konci směny Julča našla maminku a zeptala se, co si o tom myslí. Pak jela pro kočku.
Vezmu si ji, Marie, ale jen na čas! Jak se uzdravíte, Mícu vám hnedka přivedu zpátky.
Samozřejmě, zlatko…
Marie přikývla, a poprvé v životě vypadala jako obyčejná babička.
K domu se Julka bála jít sama, i když klíč měla. Trochu se prošla po domovním schodišti, pak zazvonila na první dveře.
Koho hledáte? ptala se milá mladá paní s batoletem v náručí.
Omlouvám se, paní Marie mě poprosila, abych vyzvedla její kočku. Zůstanete na chvilku ve dveřích, kdyby se kočka rozběhla?
Jdete dovnitř sama? Dobře, nepěkná paní je baba podivná. Ale pravda, každý nejsme anděl.
Nějak nikdo
To máš pravdu! My chvilku počkáme, že, Danečku?
Daneček něco zabroukal a operace kočka začala.
Sotva Julča otevřela, černá šmouha se vřítila mezerou pod nohama. Spustila se po schodech dolů ven. Julča se nestačila ani zhluboka nadechnout.
Zavři dveře! vykřikla sousedka. Teď ji nechytíš. Je divoká i v bytě! Ať tě nesekne! Tak hodně štěstí!
Julča rychle běžela dolů, doufajíc, že vchod do domu je zavřený.
Kdepak byl otevřený! Dva stěhováci tahali do auta krabice.
Neviděli jste tu kočku? zoufale zavolala.
Jeden mávl rukou k malé břízce opodál. Na stromě je!
Ostatní se smáli, když Julča běhala pod stromem, odkud Míca syčela. Pomáhat však nikoho nenapadlo, proč taky?
Kočku v té tmě Julča vůbec neviděla, ale sykot slyšela z dálky.
Míco, čičí, čičí!
S odpovědí přišlo hluboké, rozzuřené mňouknutí.
Ty potvoro! vydechla Julča.
Musí na strom, jinak to nejde! Sama sleze?
Dvorek se vylidnil, začal podzimní deštík. Julča by raději doma s čajem a sluchátkem v uchu ležela pod dekou, než lézt na strom za kočkou…
Ale co slíbila, musí vydržet!
Sundala batoh, chytila větev.
Jedna, druhá… Je blízko, Míca zasyčí, škrtne packou. Julča uskočí.
Míco, jsi blázen?! Já tě…
Chtěla vyhrožovat, ale rozmyslela si to co kdyby měla paní pravdu a Míca byla opravdu chytrá!
Julča se vyškrábala blíž, chytla skrčenou kočku za kůži za krkem:
Pusť tu větev!
Syčela ještě hlasitěji než kočka, takže zřejmě pochopili, že jsou stejné. A Míca povolila, nechala se vměstnat pod bundu, kde jí bylo teplo.
Zalezlou kočku měla, ale seskočit z výšky to bylo horší. Až teď si uvědomila, že od malička trpěla na závratě. A větev byla vyšší, než si myslela…
Zavřít oči, nedívat se dolů.
Maminko…
Vůbec ne vysoko…
Ale Julča pochopila, že sama dolů nepoleze.
Déšť zesílil, Julča tiše nadávala.
Měla ses chovat jako rozumná kočka, Míco! Kam jsi lezla?!
Kočka byla pod bundou ticho tichounce, jako by chápala, že právě teď, když byla na blízku lidská starost, je lépe ani neškrábnout.
Telefon vyzváněl v kapse, ale Julča se bála pohnout. Volat pomoc ji nenapadlo, spíš se styděla. Svou hloupost.
Haló! Je ti tam dobře?
Ironický hlas ji tak vyděsil, že málem spadla.
Drž se tam! Nelez dolů, hned pro tebe dojdu!
Samozřejmě, počkám tu! zadeklamovala ironicky.
On mlčky odešel a Julinka si hubovala pro neurvalost.
Tak, podívej se… Mícinko, proč já vždycky…
Nestačila se už zhodnotit potupně.
Mladík se vrátil s žebříkem, který někde sehnal, a rozkázal:
Dolů! Nebo tam chceš přespat?
Julča zavřela oči, zavrtěla hlavou. Pak jí došlo, že ho asi pořádně ani nevidí.
Já se bojím…
Byla dřív dole, než čekala někdo ji popadl za nohu, sklouzla po větvi, a už byla na žebříku.
Držím tě! Pomalu dolů!
Poslechla. Sotva dosáhla chodníku, kočka se vydrala ven, ale Julča byla rychlejší. Schovala ji zpátky pod bundu a zapnula zip.
Sedět! A nehýbat se! Slíbila jsem, že se o tebe postarám, a dodržím to!
Jsi rozhodná
Hubený kluk s upřímnýma očima ji sledoval a usmíval se.
Mám tě doprovodit?
To není nutné! chtěla odfrknout, ale v duchu se pokárala.
Omlouvám se… Díky moc! Bez vás bych tam možná seděla do rána.
Proč?
Mám strach z výšek!
Tak proč jsi lezla na strom?
Za kočkou… Omlouvám se, ale musím domů, mamka má starost.
Tak už mi netykej… Poté, co jsem viděl tvůj mokrý zadek a riskoval kvůli tobě, říkej mi Artur. Doprovodím tě k tramvaji, nebo domů. Bydlíš daleko?
Ani ne…
A Julince už nebyla zima, naopak, v duši se rozhostil zvláštní žár, při kterém ji pálily prsty a usmívala se na každý Arturův vtip.
Zatímco Míca se držela v teple, nesnažila se ani mňouknout, jako by cítila prchavé tajemství. Nebyla vidět, ale byla všude přítomná. A i kočka to cítila.
A Artur ji doprovodil domů. Druhý den čekal na lavičce v nemocničním parku. Společně šli koupit Míce granule, protože tahle kočka nejedla jen tak něco a klidně by hladověla, než se do misky dalo něco, co bylo schváleno její dosti.
O Mícu se starala jen týden. Právě do té chvíle, než si pro Marii Aleksandrovnu přišla dcera.
Maminka se už bez ní neobejde… Děkujeme!
Vezmete si paní Marie k sobě?
Samozřejmě! Je to máma! Bránila se, ale teď jde domů. Děkujeme moc!
Julča zamávala ženě, která si odnesla spokojeně vrnící Mícu, a znovu si pomyslela, že cizí rodina a srdce jsou temnota. Není radno usuzovat, co v té tmě je. Někdy je všechno jinak, než se zdá. A když někdo potřebuje i máminu kočku, není to tak černobílé, jak jiní vidí.
A tak, místo přemýšlení, co v cizí rodině skřípe, je lepší stavět svou. Máš-li s kým, o to lepší. Pak už není důležité, kdo řekne mám tě rád první, protože hlavní je, že ten pravý ti v pravý čas přinese žebřík a nikdy ti nebude říkat, že jsi nenormální. Protože na světě nebude lepší právě než ty.