Nejchudší babička z ulice našla 300 tisíc korun; když je šla vrátit, majitel tvrdil, že chybí přes 100 tisíc, a zmateně musela do banky vzít půjčku, aby doplatila rozdíl.
Paní Alžběta, která bydlela na konci vesnice, byla všemi milována. Od mládí vdova, děti žily daleko, a tak obývala starý děravý dům, přežívajíc z pronajatých políček a sběru lahví a papíru, které prodávala.
Jednoho rána, když sbírala plechovky u potoka, uviděla koženou brašnu ležet v trávě. Otevřela ji a našla tlustý svazek bankovek. Letmo spočítala, že je to asi 300 tisíc korun. Za celý život nedržela tolik peněz v rukou. Prsty se jí třásly a srdce bušilo jako zvon. Ale pomyslela si: Cizí se má vrátit. Opatrně peníze zabalila a rychle zamířila k domu pana Bohumila nejbohatšího majitele pily v okolí.
Když pan Bohumil peníze uviděl, rychle je přepočítal a zamračil se:
Jak to, že jen 300 tisíc? V téhle mojí brašně bylo víc než 400 tisíc! Kde je zbytek? Vraťte mi, co chybí!
Paní Alžběta zůstala jako opařená, koktala vysvětlení, ale on trval na svém. Aby nechodila s cejchem zlodějky, musela zatnout zuby a vzít si v bance půjčku na víc než 100 tisíc korun, aby doplatila, co po ní chtěl. Ve vsi se začaly šířit řeči někteří ji hájili, jiní pochybovali.
Tři dny poté, za úsvitu, rozlehl se po ulici hlasitý rachot. Před domem paní Alžběty stálo deset lesklých aut, dveře dokořán a uvnitř plno dárků, spotřebičů i obálek s penězi. Z jednoho vozu vystoupil muž v obleku s vlhkýma očima a dojatě řekl:
Maminko! Dvacet let jsem tě hledal Jsem to přece já, kluk, kterého jsi jako opuštěné miminko vzala do své náruče. Dnes jsem se vrátil, abych ti poděkoval za všechno.
Než stačil doříct, za ním se objevila další postava sám pan Bohumil, bledý a třesoucí se, když spatřil, jak se na něj ten syn obrátil s výmluvným úsměvem.
Pan Bohumil couvl, rty se mu chvěly, ale slova nevyšla. Mužův pohled už nebyl vlídný, ale chladný jako ocel.
Vzpomínáte si? zeptal se pomalu, každé slovo padalo jako kámen. Kdysi dávno, když mě moje náhradní matka nosila v náručí, vy jste jí vzal rodinnou půdu a donutil ji žít v boudě u potoka.
Šepot sousedů se rozléhal ulicí a všechny pohledy se upíraly na pana Bohumila s údivem a rozhořčením.
Muž se znovu obrátil k paní Alžbětě a v očích měl něhu:
Maminko dnes jsem úspěšný a chci, abys už nikdy netrpěla. Těchto deset aut, plných dárků a peněz, je pro tebe. A nový dům koupil jsem ti ho na nejlepším místě ve vsi, jen řekni, kdy se tam přestěhuješ.
Paní Alžběta s slzami v očích pohladila tvář syna, kterého vychovala od opuštěného dětství.
Pak se muž obrátil k panu Bohumilovi:
A váš dluh není v penězích, ale v cti. Před třemi dny jste falešně obvinil mou matku z krádeže a donutil ji, aby si půjčila 100 tisíc korun. Já jsem ten dluh vykoupil z banky. Teď dlužíte vy.
Ukázal mu papír s jeho jménem a obrovským úrokem přesně takovým, jaký sám vymáhal po chudých lidech. Pan Bohumil zbledl jako stěna, kolena se mu podlamovala.
Nechci, abyste mi platil, řekl muž vážně. Chci, abyste obešel dům od domu, řekl všem pravdu o mé matce a veřejně se jí omluvil.
Pan Bohumil sklonil hlavu. Poprvé v životě se mocný pilař třásl před davem.
Vtom se ozval hlas paní Alžběty, tichý, ale pevný:
Nepotřebuju, abyste mi něco vracel. Jen si pamatujte peníze se dají znovu vydělat, ale když člověk ztratí čest tu už nekoupí.
Její slova utišila celou ulici. Pan Bohumil zůstal nehybný, zatímco syn stiskl matčinu ruku a vedl ji k novému domu za potlesku, který zněl celou vesnicí.
Od toho dne byl dvůr paní Alžběty plný smíchu, vůně čerstvě uvařeného jídla a parkujících luxusních aut jako připomínka, že laskavost nikdy neztrácí svou cenu.
