Nečekala jsem to od manžela
Luci, musíme s tím něco dělat, vzdychla Jitka do telefonu.
Co se stalo? ozvala se trochu znepokojeně její mladší sestra Adéla.
Hovor od starší už ji polekal. Běžně si napsaly pár řádků přes WhatsApp, ale teď Jitka trvala na telefonátu.
Máma už nemůže žít sama.
Kdybys s ní byla víc v kontaktu, věděla bys to, dodala Jitka s vyčítavým tónem.
Ježiš, tak s tím zase nezačínej. Řekni hned, o co jde. Co jsem tentokrát propásla?
Jitka si povzdechla Adéla se poslední roky tvářila sebedůležitě, jakmile ji někdo na cokoli upozornil, byla hned jak ježura.
Připomínám ti, že máma už má 73, tlak lítá jako šílený a věčně je unavená. Sotva si navaří, doma sotva udrží pořádek.
A o tom, že někdy ani do obchodu pro rohlíky nedojde, ani nemluvím. Díky bohu za paní Novotnou vedle, něco jí občas donese.
Co tím chceš říct, chceš říct, že máma hladoví? poznamenala Adéla nedůvěřivě.
Ale kdepak, prosím tě! Každé dva týdny tam jezdím, přivezu, co potřebuje. Řeč je o tom, že už si sama prostě neporadí. A co když spadne? Při její váze ji nikdo jen tak nenadzvedne.
Obě sestry ztichly.
Marie Nováková byla vždycky kus ženské a roky k té váze ještě něco přihodily. Dieta jí nikdy moc nevoněla a když na to někdo byť jen decentně upozornil, uražená na druhou.
A ještě ke všemu je sama, pláče skoro pokaždé, když odjíždím. Žalovat si, že ji všichni opustili, to umí. Je to neúnosné, pokračovala Jitka.
Tak co vlastně navrhuješ? povzdechla si Adéla.
Nastalo další ticho. Vysvětlovat Adéle věci byla každým rokem větší výzva.
Navrhuju, abys šla bydlet k ní.
Adéle spadla brada: No do prčic! A proč nejdeš ty? Dovolím si hádat ty máš svého Pepu, zlatého chotě, a navíc nevlastního synka Štěpánka, tomu je sladkých dvacet pět, že?
Jitka protočila oči: Adélo, a k čemu je tahle show?
No k tomu, že všechno rozhoduju já! Tobě je úplně šumák, jak mi to narušuje život!
Teď už i Jitka zvýšila hlas: A když máma skákala kolem nemocného táty a vás s Katkou střídavě zásobovala jídlem, hlídala ti dceru, abys mohla do práce nebo na dovču to ti vadilo?
Adéla ztichla. Pravda byla pravdou. Po rozvodu s otcem Katky a rozpačité šlechetnosti bývalé tchyně, která jí s dcerou dovolila zůstat v bytě do Katčiných osmnácti, zůstala na všechno tak nějak sama. Však taky její bejvalý platil alimenty jen o chlup víc než stojí rohlíky pro slepice.
Pomoc od mámy tehdy bodla. Ale copak se jí za to bude někdo rvát a připomínat to do hrobu?
No nic, když čas přišel, ex-tchyně vyndala z bytu vnučku i snachu, Katka šla na učňák do Kladna, s klukem už se tehdy tahala, a Adéla se bravurně přesunula na práci do Prahy.
Teď už několik let žila někde na Újezdu ve sdíleném bytě, práce se střídala častěji než počasí na Šumavě. Po čtyřicítce to není žádná výhra!
Ale na venkov, tam přeci nikdy! Ani ve snu!
Ty nevíš, co to je vychovávat dítě sama! rýpla si Adéla vědomě pod pás. Zkus si to pro jednou a pak něco říkej!
Jitka se odmlčela. Ona měla po škole solidní flek v účtárně v Plzni, po letech si tam pořídila i manžela (nebo o to aspoň usilovala). Jenže s ženichem to nikdy nevyšlo kdejaký ňouma nebo milovník lahváčů, případně adept na titul mamánek roku.
Až v devětatřiceti potkala Pepu tři roky starší, ovdovělý, se synem Štěpánem.
Pepa dělal elektrikáře v družstvu, večer kutilem pro všechny zoufalé sousedy, co si neumí zapojit ani žárovku. Nepil, spíš nemluvil, ale vždycky bylo doma čisto jak po výjezdu hasičů.
Jitka byla úplně hotová. Čtrnáct let manželství, které následovalo po roce známosti, se starala o rodinné pohodlí a o Pepovy blízké málem víc než by dovolovalo hygienické minimum.
Vlastního potomka nedošla, proto Pepa i Štěpán byli její slunce nad Šumavou a ona o to přišlať nechtěla.
Chtěla jsem mámu vzít k nám, šeptla do telefonu, ale ona nechce ani slyšet.
A co, Pepinka tvůj dokonalý se těší na tchyni v paneláku 2+1? rýpla Adéla. Nebo jsi mu to ani neřekla a čekala, že máma odmítne?
Adélo, už dost! Pojďme to brát vážně!
Adéla to típla: Už jsme si řekly dost.
A sakra. Opravdu.
Jitka přimáčkla telefon a zírala na koberec. Nejlepší by bylo, kdyby se Adéla přestěhovala k mámě. Jitka by zařizovala zásobování, posílala peníze a Adéla by mohla dělat home office, v Pošumaví wifi překvapivě jede. Jenže Adéla by snad radši oželet i svůj každovečerní prosecco.
A poručit jí, to už nešlo. Dávno už nebylo kde vzít a kde dát.
Druhý den dorazila zpráva: Mluvila jsem s mámou. Prý je jí dobře, nikoho nepotřebuje, tak už nedělej cirkus!
Jitka neodpověděla.
Na co taky? Adéla si s mámou zavolá tak jednou do měsíce, pár zpráv za dva týdny máma jí nežaluje, bojí se, že ji zase urazí a přeruší kontakt docela.
Jitka každopádně nasává pláč a stížnosti minimálně jednou týdně, nespí pak celou noc.
I Pepa, jinak emočně rovný jak hokejová hůl, už se ptal, jestli není něco špatně.
Jenže mužovi se s jejími problémy obtěžovat nechtěla.
Najmout pečovatelku? Na to by nevydělaly ani ve Sportce.
Tak dost! rázně postavil Pepa sklenici na stůl. Už třetí měsíc jsi jak vyměněná. Co se děje?
Jitka se rozbrečela, ale rychle se vzpamatovala (chlapi na slzy nejsou) a stručně řekla, o co jde.
Proč jsi mi neřekla, že je Maruš zle? zamračil se.
Nechtěla jsem tě zatěžovat, zamumlala.
Že prý by mu přidělávala starosti. To určitě, jako by je někdo plánoval!
Dobře, Pepa vstal od stolu. Děkuju za večeři. Jdu spát.
Ani zprávy si nepustil! Co teď?
Jitka celou noc nespala, budík ráno přeslechla. Ne že by v sobotu musela do práce, ale Pepovi podává snídani vždycky přesně na čas. A teď to zkazila!
Jenže Pepa sedí v kuchyni, v klidu si čte přes Seznam.cz.
Vstala jsi? oslovil ji. Výraz vážný, hlas překvapivě klidný.
Jo, Pepo! Hned budu dělat snídani! vyhrkla v panice.
Počkej, posaď se. Musíme si promluvit.
Jitka opatrně usedla.
Rozhodl jsem se. Máme Marii pomoct. Staré lidi se přece nenechává na holičkách.
Moje máma tu bohužel do sta nevydržela No, rozhodl jsem stěhujeme se za tvou mámou. Už jsem něco zjistil u místního sedláka si najdu práci a ty určitě něco v okolí taky.
Málem spadla ze židle.
Pepo jseš si jistý?
Na sto procent. Nebo jsi zapomněla, jak se Maruš starala o Štěpána, když byl na prázdninách? Nebo co udělala pro mě? Pamatuju si všechno. A stejně už dlouho chci z města pryč. Jen jestli nám tchyně dovolí
Jitka na něj zírala dokořán. Tohohle od Pepy vážně nečekala. Že by se jí to všechno zdálo?
No a Štěpán? špitla.
Štěpán? Ten je rád, že mu uvolníme byt! Velkej, samostatnej kluk s prací. Akorát brzo přivede domů nějakou nevěstu a budeme mu tam jen překážet.
Pepo! Jitka mu skočila kolem krku a rozbrečela se, nevadilo jí, že se Pepovi city zrovna moc neprojevují.
Ale neodtáhl ji. Pohladil ji po ramenou: Klid, zvládneme to.
A Jitka tomu poprvé opravdu věřilaA bylo to rozhodnutí, které včera vypadalo nemožně, stálo dnes v kuchyni, popsané obyčejnými slovy, ale o to pevnější, než cokoliv, co kdy Jitka dokázala zařídit s tabulkou v Excelu.
Odpoledne už balili první krabici s knihami. Pepa si telefonoval se sedlákem od sousedů a na Šumavu zamávala pozvánka k pohovoru. Marie, když jí novinku sdělili, nejdřív nevěřícně mlčela pak brečela o poznání víc než Jitka, ale tentokrát jinak než obvykle.
To přece nemůžete, kvůli mně, opakovala. Jenže místo výčitek a nevděku do telefonu dolehlo poprvé po dlouhé době něco mezi úlevou a smíchem.
Adéla napsala strohou zprávu: Tak hodně štěstí. Jsem ráda, že to zařídíte vy.
Jitka ještě chvíli držela mobil v dlani. Bylo v tom všem zmatku najednou ticho. Věděla, že si se sestrou teď nerozumí, ale už ji to nepálilo tolik jako dřív. Věděla, že má Pepu, a ten držel slovo, i když by mohl zůstat stát opodál.
A když kamion dojel na náves a kolem dvora pobíhal sousedovic pes a Marie pro ně v kuchyni smažila první povidlové buchty od loňských Vánoc, Jitka nakonec ucítila, že tuhle rodinu drží pohromadě právě ty chvíle, kdy se zdánlivě vše rozpadá.
Objala mámu kolem ramen, Pepa se na ně podíval s úsměvem a nějakým tichým klidem, který dřív ve městě nikdy neměla. Najednou nebylo potřeba mluvit o starých křivdách nebo rozhodnutích. Byli tu, spolu, a nikdo nikam neutíkal.
Od toho dne už spolu nesdíleli jen starosti, ale i naději, že když se rodina drží pohromadě, možná i v těch nejšedších dnech najde paprsek světla.
