Jana Novotná pracovala už šest let ve staré kavárně U mostu na Malé Straně. Znala všechny štamgasty i jejich zvyky, dokázala předvídat, kdo si objedná gulášovou polévku, a kdo raději svíčkovou.
Ale to středeční odpoledne přišel do kavárny muž, kterého Jana ještě nikdy neviděla postarší pán v opraném kabátě, s plátěnou taškou na rameni. Usedl do rohu, nesměle otevřel peněženku a začal s třesoucíma se rukama počítat drobné koruny.
Jana ho chvíli pozorovala a cítila, jak se jí v hrudi svírá srdce. Přistoupila k němu, aby přijala objednávku. Muž se zadíval do stolu a tiše zašeptal:
Dám si jen kávu. Na víc bohužel nemám.
Jana přikývla a odešla, ale jeho slova jí pořád zněla v hlavě. Člověk jeho věku by neměl stát před volbou mezi hladem a důstojností.
U pokladny Jana beze slova vytáhla zástupnou dvoustovku ze své peněženky a zaplatila pro něj vydatný oběd polévku a dva krajíce chleba se sýrem. Když před něj jídlo postavila, muž se překvapeně podíval vzhůru.
Ale to jsem si neobjednal.
To je na účet podniku, řekla měkce.
Oči muže zvlhly. Děkuju vám. Připomínáte mi někoho, koho jsem kdysi znal.
Jedl pomalu, vnímal každý sousto, jako by mu tím prodlužoval čas. Při odchodu se zastavil u pultu. Jana mu na účtenku napsala číslo kavárny co kdyby někdy potřeboval pomoc.
Dnes jste mě zachránila, zašeptal, než vyšel.
Jana se usmála a brala to jako samozřejmost.
O dvě hodiny později se ozval prudký zvonek nad dveřmi. Tentokrát vstoupili dva policisté.
Slečno, poznáváte tohohle muže? zeptal se jeden a podal jí fotografii.
Jana ztuhla byl to on.
Stalo se mu něco? Je v pořádku? dostala ze sebe.
Policisté si vyměnili pohledy; jeden z nich řekl tiše: Našli jsme ho u Vltavy. Zemřel před malou chvilkou.
Jana si zakryla ústa rukou.
To není možné vždyť tu před chvílí seděl.
Policisté přikývli. Měl v kapse vaši účtenku s názvem kavárny a telefonem. Vypadá to, že jste byla poslední, s kým mluvil.
Podali jí přeložený papírek. Převzala ho rozklepanou rukou.
Uvnitř, úhledným písmem, bylo napsáno:
Děkuji dobré servírce, že se mnou dnes zacházela jako s člověkem. Darovala jste mi teplo, když už jsem ho téměř postrádal. Teď mohu odejít v pokoji.
Jana začala plakat. Ne z pocitu viny, ale proto, že pochopila, jak často je nepatrný projev lidskosti tím posledním světlem v něčím životě.
Policisté jen mlčky přikývli. Nakonec jeden z nich řekl:
Neměl už žádnou rodinu. Je dobře, že dnes potkal právě vás.
Jana si papírek přitiskla na srdce.
Od toho dne platila každý den alespoň jeden oběd pro úplně cizího člověka. Ne z lítosti ale z úcty k muži, kterého znala jen hodinu
a který ji navždy změnil.