Ve světě, kde znamená značka a cenovka často více než člověk sám, jsme mnohdy zapomínali na to podstatné lidskou důstojnost. Tato příhoda se mi vybavuje jako včerejšek, i když od té doby uplynulo mnoho let a město Praha se od těch časů značně proměnilo.
V překrásném sále jednoho z nejluxusnějších pražských hotelů se tehdy konal uzavřený charitativní večer. Křišťálové lustry zalévaly prostory zlatavým svitem a návštěvníci zářili okázalostí. Alena, oblečená v třpytivých šatech, se spolu se svým společníkem Tomášem rozjařeně pochechtávala, zatímco upíjeli drahé burgundské víno. Rozprávěli o hostech, svalovali se v žertování, ale vše se rázem změnilo, když do sálu vstoupila mladá dívka jménem Libuše. Její hnědé, viditelně omšelé kabátko a obyčejné boty bez podpatků ostře kontrastovaly s okázalostí sálu.
Alena se ani nesnažila skrývat svůj odmítavý pohled a s výsměchem Libuši zastoupila cestu. Zrakem přejela její staré boty a pohrdavě se zašklebila. Tomáš, jenž se syčivě naklonil k Aleně, nahlas šeptal:
Že by dnes uklízečky zapomněly, kde je služební vchod?
Alena udělala krok vpřed a s úšklebkem pronesla:
Drahá, polévku pro chudé dnes rozlévají o tři ulice dál. Kazíš mi vzhled mého večírku.
Libuše se však vůbec nezalekla. Pohled upírala Aleně přímo do očí a v jejím tichu byla větší síla, než měla kterákoliv z lesklých rób v sálu.
Právě v tu chvíli se k nim přiblížil postarší muž v dokonale střiženém saku pan Bašta, ředitel nadace. Alenu a Tomáše zcela ignoroval, přestože už se snažili předvést svá nejširší úsměvy. Zastavil se před Libuší a s úctou sklonil hlavu:
Slečno Hartmanová, omlouváme se, soukromé letadlo dorazilo dříve, než jsme čekali. Smlouva o převzetí našeho portfolia je připravena k Vašemu podpisu.
Alena zůstala stát jako přimražená, pohár s vínem jí vyklouzl z ruky a s tichým cinknutím se roztříštil o mramorovou dlažbu.
Libuše klidně převzala pero od asistenta, aniž by si sundala své staré kabátko, a ladně podepsala smlouvu. Poté se obrátila k šokované Aleně a chladným, klidným hlasem řekla:
Mimochodem, Aleno, tohle už není tvůj večírek. Právě jsem koupila tuto budovu a firmu tvého manžela. Tvoje estetika už do mých plánů nepatří. Prosím, bezpečnost, vyveďte tyto hosty.
Tomáš a Alena jen strnule stáli, zatímco ochranka je zdvořile, ale rázně vyprovázela z místnosti.
Poučení: Nikdy nesuďte člověka podle svršku. Pod starým kabátem může být ukryt ten, kdo zítra rozhodne o vašem osudu.
A co vy, zažili jste někdy podobnou pýchu nebo povýšenost? Podělte se o své příběhy, pokud máte chuť.