Dnes je to právě rok, co odešla moje Alena. Usmažil jsem si brambory na sádle, otevřel sklenici nakládaných okurek. Když tu najednou někdo zaklepal na dveře. Tak přece jsi přišla, pousmál jsem se, když jsem na prahu uviděl sousedku Věru, a hned ji pozval dovnitř. Chvíli jsme poseděli, mlčeli, zavzpomínali na Alenu. Pak jsem sáhl do kapsy a vytáhl obálku.
Věro, tuhle obálku mi dala Alena těsně před tím, než odešla, podal jsem ji Věře.
Ale to je pro tebe, podivila se.
Jen čti… všechno pochopíš, řekl jsem tiše.
Věra otevřela obálku, přečetla dopis a zalapala po dechu.
Zítra brzy ráno má pro Věru přijít zeť, slíbil že ji odveze z chalupy. Je to škoda, odsud se jí zpět do Brna nechce, ale už je konec října, vodu na chatě vypnuli, čas balit domů.
Věro! Jsi doma, Věro? volal můj jmenovec, soused Ivan Novák.
Pojď dál, Ivane, ještě sbírám věci do tašek. Zeť už se těší, jak si zase odvezu sklizeň… Zase bude hudrovat, že mám plné auto tašek. Ale co, moje věci to nejsou, nosím domů hlavně ovoce a zavařeniny. Tenhle rok jsem nasušila spoustu jablek, byla to opravdu jablková sezóna. Okurky, lečo, marmelády… Vždyť já to všechno dělám hlavně kvůli nim doma, mně samotné moc netřeba.
To mi povídej Taky se do bytu chystám až později. Na podzim je tu nejhezčí. Víš, Alena podzim milovala. Vlastně jsem proto přišel, Věro Vzpomínáš na ty naše dávné společné ukončování chatové sezóny? Tvůj Zdeněk ještě žil, byli jsme mladí, děti malé. Dnes jsou zahrady zarostlé, sotva bychom tu prošli, tehdy byly ale všechny záhony jako z cukru, jablůňky mizerné, ale my pyšní. Dnes je to přesně rok, co odešla Alena Rád bych na ni s někým zavzpomínal. Sám to dnes nedám. Usmažil jsem brambory, stav se, posedíme A mám ještě něco, potřebuji si s tebou o tom promluvit. Přijdeš?
Samozřejmě, Ivane. Vezmi tyhle nakládané okurky, přinesu vám je ke stolu. Jen ještě musím dobalit.
Naše rodiny se znaly roky. Společně jsme stavěli chaty, sázeli stromy, vzájemně si pomáhali. Léto bylo pro nás svátkem plným setkávání. Teď v létě bývají u Věry celé prázdniny vnoučata, na smutek nemá čas. Jejího Zdeňka už mezi námi sedm let není, ale my s Alenou jsme s Věrou zůstali přátelé. Tedy byli jsme Loni v listopadu Alena odešla. Ještě se chlubila, jak skvěle zhubla, vypadá jak modelka. Pak přišlo to ticho. A tohle léto bylo vůbec zvláštní. Já nemohl najít klid, vykopával jsem záhony, i když Alena už žádnou úrodu nesadila. Často bylo ze dvora slyšet, že se pokouším něco opravovat, ale moc se nedařilo. Věra byla na chalupě víc sama, vnoučata jí moc nevozili, pokaždé byla u moře nebo v táborech. Sama už neví, pro koho všechny ty záhony obdělává.
Věra si povzdychla, co jiného může člověk říct. Oblékla si svetr a šla ke mně, vždyť slíbila.
Čekal jsem ji u prostřeného stolu, na pánvi dozlatova usmažené brambory, rajčata, k tomu poctivě nakládané okurky od Věry.
Posaď se, Věrko. Zítra mi přijedou děti. Ale dnes dnes pojďme společně zavzpomínat na Alenku. Mrkni, našel jsem staré fotky. Vidíš, tady Zdeněk s tebou sází Višňovku. Tady jsme s dětmi na houbách, podívej jak jsou koše plné. A tady opékáme buřty. Podívej, Alena mhouří oči u ohně Nalil jsem panáčky slivovice. Tak pojď, připijeme za naše Za Alenu i Zdeňka. Děkujeme za všechno, co nám dávali. Chvilku jsme mlčeli, chroupali okurky a já vytáhl z kapsy onu obálku.
Věro, hlavně se nelekej a vyslechni mě. Loni na podzim šla Alena doslova před očima. Poslední společné týdny v srpnu na chatě byly plné vzpomínek. Držela se statečně, smála se, dívali jsme se spolu na staré české filmy, celé dny jsme přehrávali náš život. Povídali jsme si o všem. A pak mi jednoho večera podala tuto obálku.
Ivane, slib mi, že uděláš to, o co tě teď prosím. Neodporuj. Vím, že mě poslechneš. Tohle je má poslední vůle, neber to jako žádost.
Předala mi obálku. Schoval jsem ji, protože jsem věděl, že ji nemohu jen tak zahodit. Tady ji máš, přečti si ji
Věra chvíli mlčela. Otevřela obálku, vytáhla složený papír a četla řádky napsané drobným písmem Aleny.
Ivane, můj milý, už musím jít, ale chci, abys žil za nás oba. Přeju si, abys byl šťastný, to neznamená, že na mě zapomeneš. Jen nechci, abys zůstal smutný. Radovali jsme se ze života, nezapomeň na to. Neboj se být šťastný, bylo by mi líto, kdybys zůstal sám. Přála bych si, aby sis našel někoho blízkého a kdyby to byla právě Věra, budu jen ráda. Vždycky jsme si rozuměli, chápu, proč bych jí věřila. Požádej ji, aby žila s tebou, věřím, že Vám to prospěje. Nenech se zahnat do smutku… Děkuji ti za vše. Tvoje Alena.
Věra četla několikrát, pak se na mě podívala.
Sliboval jsem jí, že udělám, co si přála, začal jsem nervózně. Rozhodnutí je na tobě, ale zeptej se sama sebe. Známe se mnoho let, máme společné vzpomínky, nebylo by dobře zůstávat každý zvlášť. Nechci tě nutit Věro, chceš to zkusit se mnou? Život je krátký, každý den navíc má smysl. Buď mojí ženou, slibuji, že nebudeš litovat.”
Věra byla zaskočená, dlouho přemýšlela. Podívala se mi do očí a pak řekla, že to zváží. Řeknu zeťovi, že ještě zůstanu, ať mě čekají za týden.
Tak jsme to nechali a já ji doprovodil domů.
Tu noc Věra stejně nemohla spát. Hlavou jí běžel celý život, vzpomenula na Zdeňka. A nad ránem se jí o něm i zdálo. Stál na zápraží, usmíval se: No co, Věro, ve dvou se to všechno lépe snáší. Vem si Ivana, já ti dávám své požehnání. Jsem rád, že nebudeš sama.
Léto příštího roku jsme na chatě konečně odstranili starý plot mezi našimi zahradami. Najednou bylo víc vnoučat, víc smíchu. Já vyrobil na dvorek houpačku, Věra vysadila záhonky, až by to stačilo na celou ulici. Děti přijíždějí na víkendy, jsou rády, že jejich rodiče nejsou sami a drží při sobě.
Možná se najde někdo, kdo bude náš život soudit, ale Alena i Zdeněk ti shora se smějí a jsou spokojení, že jsme naplnili jejich přání být šťastní. A já jsem pochopil, že žít neznamená zapomenout, ale umět děkovat za každý nový den.
