Synku, nechci, abys kvůli mně přišel o manželku! Klidně mě dej do domova pro seniory!
Před půl rokem jsem si k sobě nastěhoval maminku. Je jí už téměř osmdesát tři let a od té doby, co nám odešel táta na věčné časy, se jí na vesnici žilo samotné čím dál hůř. Naše děti jsou už velké a mají svůj život, takže jsme s manželkou vlastně zbyli v našem dvoupokojovém bytě sami dva. Říkal jsem si no co, ve dvou nebo ve třech, jaký je v tom rozdíl?
Zpočátku žena jen mlčela, ale už na konci prvního týdne začala být s mamčinou přítomností pořádně nevrlá. A při večeři spustila:
Hele, nemohla by jíst zvlášť? Prostě až po nás.
Proč by měla?
Je to tak… příjemnější. Já ztrácím chuť, když vidím, jak žvýká bez zubů. Opravdu, promiň, je to odporné.
Přestaň, každý z nás jednou zestárne.
Ale to je něco jiného, ne?
Manželku navíc dohánělo k šílenství, že máma občas zápasí s trávením a v noci stačí chrápat jako motorka. Zakazovala jí chodit do kuchyně, a nakonec i vycházet z pokoje. A jednou mi suše oznámila:
Poslyš, já netušila, že to tu s ní bude tak dlouho trvat. Už fakt nemůžu.
No a co navrhuješ?
Dej ji zpátky na vesnici.
Sama se přece nepostará!
Všichni takhle žijí! Děti se přece nevozí s rodičema do nekonečna! Proč mám ve svém bytě fungovat jako vetřelec? Poslouchat to mlaskání a všechny ty pachy?
Měl jsem hlavu v pejru a vůbec jsem nevěděl, co dál. Nedávno jsem ale přišel domů a co nevidím maminka napůl oblečená, s kufrem, sedí v předsíni.
Mami, co děláš?
Synku, odvez mě prosím do domova důchodců!
Proč? Proč bys tam chodila?
Nechci, abyste se kvůli mně hádali nebo se dokonce rozvedli.
A od té doby mě na to přemlouvá. Já ale vážně netuším, co dál. Nevydržel bych mít klidné spaní s tím vědomím, že ona tam někde sedí sama mezi cizími lidmi. Možná bych to měl všechno zabalit, sebrat mámu a odstěhovat se na chalupu do jižních Čech? Jen jestli by mě tam teda ženské taky nevyhodily… Tak co mám dělat?
