Z kupé vykročila vysoká, urostlá žena s hlasem, že by zastavila vlaky. Všechny rozverné pasažéry rozehnala raz dva a co je vtipné, ti největší chlapáci sklapli podpatky bez jediného slova.
Měla kolem hlavy dva tlusté copánky světlých vlasů a v očích barvu lipového kvítí. Tváře jí jen zářily ruměncem. Zamžourala směrem ke dveřím na toaletu, odkud zrovna vyběhl menší hubený chlapík. Vlasy jako nadýchaný peříček, obličej dětsky bezelstný.
Jé, Honziku! Už jsem tě hledala! Slyším takový kravál a průvodčí se snad bojí přiblížit. Říkám si kde jsi? Vždyť ti mohli dát přes nos jen tak! zahlásila ta žena.
Ale Marie! Já bych si je srovnal! zamumlal Honzík nesměle. Proč jsi šla ty ven, Maruško? Jsi přece dáma! Spěšně proklouzl zpátky do kupé.
Marie si mě i další čekající sjela přísným pohledem. Přesvědčila se, že nebezpečí nehrozí a hned zmizela.
No hele, pak jsme se potkali znovu v jídelním voze. Všude plno, sedla jsem si k nim ke stolu. Ale Honza nikde. Když Marie dojedla svíčkovou s knedlíkem, zahřměla:
Já jsem Marie Daňková. Klidně mi říkej jen Marie.
Jste tu sama? Manžel přijde? ptám se ze slušnosti.
On teď odpočívá. Roušku na krk jsem mu dala, brusinkový čaj uvařila. Představ si, jedeme do Brna a Honzík se mi nachladí! Jen v svetru běhal po chodbičce, v tu chvíli jsem to propásla! rozesmála se nad tím svým trablem.
Vy ho asi fakt milujete. Kvůli němu tady běháte, bráníte ho… A teď o něm vyprávíte s takovou něhou! usměji se na ni.
Ale kdeže! Honzík ke mně přišel tak trochu v dědictví. Není to můj manžel v tom pravém slova smyslu, i když spolu žijeme. Pořád truchlí. Jeho první žena ach, to byla duše dobrá nedávno odešla. Skvělá žena, fakt!
Jakže v dědictví? Nevěřila jsem vlastním uším.
A tak mi Marie povídala: Honzík žil s Lídou, znali se už od gymplu, spolu v Olomouci vystudovali vysokou, vzali se a žili dobře. On byl vynálezce od přírody, kam sáhnul, to se mu povedlo. Firmy ho chtěly a ani na korunu si nestěžovali. Jenže v běžném životě se Honza úplně ztrácel drobné v obchodě zapomínal, přecházel ulici, kde neměl, nevěděl, kde co sehnat. Byl jak dítě. Mohl komukoliv půjčit peníze, tak prostěový byl.
Jejich kamarádi říkali: To je z jiné planety tvůj Honza! Jako by se sem zatoulal omylem. My makáme a peníze se drží stranou, on otočí hlavou a valí se mu samy!
Lída ho vodila za ruku. Hlídat, oblékat, kontrolovat, jestli má rukavice, šálu na krku a podobně. Kupovala auta, aby ho vozila, protože jednou z taxíku vystoupil pod jinou adresou a ještě jim poděkoval. Doplnili se dokonale.
Když Lída skončila na pár dní v nemocnici, zjistila, že Honza týden žil na suchém chlebu, vodě a ani na čaj neměl chuť. Všechny jídla v mrazáku zůstala nedotčená.
Bez tebe mě nic nebaví, ani hlad nemám! zahlásil Honza.
Syn zdědil stejnou povahu. Ondra. Geniální, ale nepraktický. Naštěstí, našel si tichou Moravanku Alenu, která rodinu podržela. Ale Lída byla hlavním pilířem i když už měli i vnoučka Vojtu. Pak Lída vážně onemocněla. Dům jako by osiřel. Honza nevěděl, kam dřív skočit. S lékaři mluvil, penězi rozhodně nešetřil, ale nic nepomáhalo.
Lída neplakala kvůli sobě. Hlavně měla hrozný strach, že se bez ní manžel i syn neobejdou. Modlila se, ne za zázrak pro sebe, ale pro ty dvě poplety.
A tu přišla Marie pracovala jako ošetřovatelka, byla vzdálená příbuzná jedné z doktorek. Když poprvé přišla, vítal ji subtilní mužík s klidným hlasem, tolik potichu, že jí chvíli trvalo, než pochytila, co říká. Byt byl přímo v dezolátním stavu haldy špinavého prádla, všude neumyté nádobí, přitom myčku měli, a ve vzduchu těžko.
Na posteli ležela Lída, slabá jako pavučinka, s očima velkýma jako bonbony. Usmála se na Marii, která vzdychla a pustila se do práce. K večeru byl byt jako nový a vůně smažených karbanátků a jablečného závinu lákala už z předsíně. Lída jako vyměněná, Honza se zkusil vytratit v teniskách a letní bundě do obchodu, ale Marie mu zahradila cestu s úsměvem.
Tak moment, pane! Nechtějte mi ještě ležet! Tady máte zimní bundu, šálu a kulicha, ať to stojí za to. A zpívejte si u toho, jinak vás nepoznám!
A Lídě se v očích leskly slzy, když zjistila, že přece jen kluci neutonou v bordelu ani hladu, když tu není.
Jednoho dne, když už cítila, že se blíží konec, si Marii zavolala. Nejdřív si povídaly o běžných věcech kde žije, jak se má. Marie žila v Karlových Varech s mámou a sestrou se dvěma dětmi v maličkém bytě. Peněz moc nebylo, práce dost, už jí táhlo na pětačtyřicet, nikdy nebyla vdaná. Řekla, že si z toho nic nedělá není první ani poslední.
Lída se odmlčela, a pak zasněně pronesla: Marie, postarej se o něj, až tu nebudu. Odkazuju ti svého Honzu, obrazně řečeno. Sám je bezbranný, hned se nachladí, každému věří.
Marie málem nedýchala. Když už chtěla namítnout, Lída žadonila: Neodmítej, aspoň na začátek na něj dohlédni, prosím tě. Na kolena bych si klekla, kdybych mohla
Slíbila jí to.
Krátce na to Lída zemřela. Marie si říkala ne, to tam, ještě si budou lidi šuškat, že je nějaká zlatokopka a loví byty. Ani k sobě je nikdy nepřitahoval. Ale dala Lídě slovo, tak šla aspoň na návštěvu.
Nikdo neotevíral. Dveře zkusila, nezamčené. V zadním pokoji seděl Honza na podlaze, v ruce župan po Lídě, objímal ho a kňučel tak žalostně, že by tě to vzalo. Když Marii zahlédl, chytil ji za ruku, rozplakal se jako malé dítě.
No pojď, pojď, Honzo, to bude dobré. Uvaříme čaj, popovídáme si, vydrž, broučku, konejšila ho.
Na ni byla až moc hodná a prostě milá.
Z bytu se stal znovu domov. Honza čekal Marii pokaždé ve dveřích. Pak se rozhodla proč nechávat chlapa samotného? Doma ji rádi pustili, aspoň bude víc místa. Ve výsledku dostala k sobě místo partnera velké dítě ale jak byl chytrý! A s penězi nikdy starost nebyla. Donutil ji opustit práci, už nemusela obíhat rodiny jako pečovatelka. Lidi občas rýpli ať prý je v klidu, že psi a kočky se z ulice taky berou, tak proč ne člověka? Jsou přece i takoví bezmocní, ztracení jako želvička převržená na krunýř. Pomohu, dokud budu moct. On je hodný, Honza. Potřebujeme se navzájem! Teď jedeme k jeho synovi Ondrovi, chtěl abych pomohla s malým a já ráda, klidně zvládnu i deset vnoučat!
Do jídelního vozu v tu chvíli vpadnul Honza, v dlouhé šále, objetí v ruce polní kyticí.
Proč vstáváš, Honziku? Vždyť těžký jsi ještě slabý! Zapotil ses, pojď převléct! To si ho člověk nemůže chvíli nevšímat, vrčí Marie, ale už ho odvádí.
Honza mezi tím šťastně špitá: Maruško, koupil jsem ti na nádraží kytičku, líbí se ti?
Ona zčervenala ještě víc a položila mu ruku na rameno.
Z vlaku vystoupili o něco dřív. Marie táhla obrovský kufr, Honza malý batoh a Marie ho pevně držela za límec, jak se valil dav lidí asi aby se neztratil. A usmívali se, oba dva, jako by byli sluníčka, jasně bylo vidět, že Marie mu opravdu bude druhou ženou.