Muž podle závěti
Z kupé vystoupila vysoká a hromová žena. Okamžitě rozehnala všechny, kdo rušili klid ostatním cestujícím. Musím uznat, že i ti největší a nejdrzejší chlapíci podlehli na její rozkaz bez odmlouvání.
Na hlavě měla zapletené obilné copy, oči světle modré, tváře zarudlé. Pohlédla směrem k záchodu, z něhož právě vyběhl malý, drobný mužík s vlásky bílými jako chmýří, s tvářičkou tak dojemně dětskou.
Ivane! Už jsem si myslela, že ses ztratil! Slyším vagon plný rámusu, průvodčíka se bojí k vám jít! Říkám si, jak jsi na tom? Takoví, co neumí nic lepšího dělat než škodit, by tě mohli snadno urazit! zvolala žena nahlas.
Ale Verunko! Já bych jim ukázal! Cos vyšla ven, Věrko? Tys přece paní! usmál se nejistě Ivan a rychle se protáhl do kupé.
Svým pohledem přejela mě i další znuděné. Nikde neviděla nebezpečí pro sebe ani svého partnera. A beze slova zmizela.
Později jsme se znovu sešli ve vagónu-jídelně.
Nebyla volná žádná místa, a tak jsem si přisedl k ní ke stolu. Manžela u ní nebylo. Po vydatné porci masa s bramborem burácivě řekla:
Já jsem Věra Andrýsková. Můžete mi říkat jen Věra.
Jste tu sama? Manžel přijde později?
On teď odpočívá. Nepřijde. Ovinula jsem mu krk šátkem, dala brusinkový čaj… Představte si jedeme na výlet a Ivánek zrovna musí onemocnět! Z ničeho nic vyběhl klepat koberec venku jen ve svetru, kdo to má uhlídat! odpověděla.
Vy ho asi hodně milujete. Přišla jste mu na obranu, myslela jste, že se tu perou. Ochránila jste ho a teď o něm mluvíte s takovou láskou! poznamenal jsem zasněně.
Víte, Ivánek mi připadl dědictvím. Není to můj muž i když spolu žijeme. Smutní zatím. Jeho první žena Svatava, moc hodná, nedávno zemřela… povzdechla si Věra.
Jak jako dědictvím? podivil jsem se.
A Věra mi začala vyprávět.
Ten Ivánek žil dřív se Svatavou, znali se od základky, studovali spolu na gymnáziu. Pak se vzali. On byl nesmírně šikovný co vymyslel, to klaplo. Pracoval na zakázkách pro různé firmy, žili dobře, materiální stránka jim nechyběla. Ale v běžném životě byl Ivánek jako dítě v obchodě zapomněl vrácené peníze, na přechodu šel klidně na červenou, nevěděl co, kde nakoupit, byl dětsky naivní. Klidně by půjčil peníze kdejakému cizinci.
Tvůj chlap je úplně z jiného světa. Jako by sem patřil omylem. Nepochopím, že my makáme a stejně nic a on má hlavu tak ostrou, že mu peníze samy naskakují! divili se jim přátelé.
Svatava si nestěžovala. Energie a praktičnost jí vystačily pro dva. Sama manžela posílala do práce, sledovala, jestli má rukavice, šátek… Později koupila auto a vozila ho, protože Ivánek si jednou v taxíku spletl adresu a skončil úplně jinde. Výborně se doplňovali.
Když ale musela Svatava na týden do nemocnice, po návratu zůstala v šoku. Ivan celou tu dobu žvýkal suché těstoviny a pil jen vodu. Ani konvici si neuvařil, všechno co nechala v mrazáku, zůstalo netknuté.
Bez tebe mi to nechutná. Ani hlad nemám, usmál se.
Syn zdědil Ivanovu povahu Andrišek. Stejně tichý, super inteligentní a roztržitý. Oženil se s plachou Maruškou z vesnice. Hlavní ve všem zůstala Svatava, o všechny se starala ještě když se jim narodil vnouček Lukášek. Ale pak… Svatava nečekaně onemocněla. A ulehla.
Dům osiřel. Ivan úplně nevěděl, co dělat dál. Do nejlepší nemocnice ji dal, peníze nehleděl, jenže tohle se nedalo vyřešit.
Svatavě těžko na duši nebylo kvůli sobě, ale kvůli Ivanovi a synovi. Jak se o ně kdo postará, co si počnou? Pro ně se modlila. A pak přišla Věra. Byla pečovatelka a vzdáleně příbuzná doktora, který Svatavu léčil.
Když Věra přišla poprvé, potkal ji v bytě křehoučký muž, co tiše špital jako z pohádky. Všude nepořádek, hory špinavého prádla a nádobí (myčka přitom nechyběla), ve vzduchu tíha zoufalství.
Na posteli slabá, hubená, velkooká paní se usmála na Věru. Ta si povzdechla, vyhrnula rukávy a pustila se do práce.
Večer byl byt jako nový, zářil čistotou. Kuchyní voněly karbanátky, koláče, pečené kuře. Umazaná Svatava spokojeně usnula v čerstvě povlečené posteli. Ivánek, co chtěl nenápadně prchnout v jarní bundě do mrazu, byl varován:
Stůjte! Kam tak v zimě v létňáku? Ať taky neležíte! Tady si vezměte kabát, zabalím do šály, klapky na uši, hop a zpívejte si cestou!
A Svatavě se nahrnuly slzy do očí. Konečně pořádek, konečně život v domě. Hlučná Věra, co chodí jako slon po porceláně, ale ruce jí jen kmitaly člověk k nezaplacení!
Děkuji, Pane Bože, zašeptala Svatava, teď už tu nezůstanou bez dozoru.
Když už bylo nejhůř, šla Svatava k věci:
A jak to máš doma, Věrko?
Bydlím s maminkou a sestrou s rodinou. Jen tři místnosti je nás dost. Jsem často raději v práci. Doma je to hlava na hlavě. Peníze na vlastní bydlení nemám, podnájem je drahý. Je mi už pětačtyřicet a nebyla jsem vdaná. Nějaký ten románek jsem měla, ale nikdy na svatbu nedošlo. Ale nevadí, zvyknu si.
Svatava chvíli mlčela, a pak:
Věrko, až tu nebudu, prosím, postarej se o něj. Odkazuju ti svého muže – obrazně řečeno. Dávej na něj pozor; pořád se nachladí, všem věří!
Věra zůstala zírat. Když chtěla protestovat, Svatava pokračovala, s prosbou:
Prosím, alespoň se na něj první měsíce podívej. Na kolena bych padla, kdybych mohla!
Věra slíbila.
Svatava brzy zemřela.
Věra si řekla nechám to být. Ještě by o mně říkali, že jsem s ním kvůli bytu. A stejně se navzájem nezajímáme. Připomíná berušku, ne chlapa.
Jenže slíbila. Jednou se rozhodla zajít na návštěvu. Nikdo neotvíral. Dveře nebyly zamčené, a vzadu seděl na zemi Ivan s županem své ženy v náručí, zakousnutý do něj, naříkal jako opuštěný pes. Třásl se celý. Věra k němu přišla. On, jak ji uviděl, chytil ji za ruku a rozplakal se.
Chudáku… Pravdu měla Svatava. Je ti těžko. Vydrž, uvařím ti čaj, už bude líp, začala pobíhat Věra.
Byla opravdu měkkosrdcatá a dobračka.
Do domu se vrátil život. Ivan na ni čekal pokaždé u dveří. Měl radost, když přicházela.
Pak jsem se rozhodla přestěhovat. Moji doma byli rádi, aspoň měli víc místa. Vlastně jsem získala velké dítě, ne muže. Ale chytrého! Peníze naprosto nejsou problém. Donutil mě přestat s prací v domovech důchodců i u jiných rodin. Pomluvy zkusily, ale rychle jsem je upozemnila. Vždyť přece lidé si také berou z ulice psy a kočky, to je normální! A někdy je i člověk opuštěný, bezmocný jak želva obrácená na krunýř, a někdo mu musí pomoct! Pomůžu, jak budu moct. Je to hodný člověk, ten můj Ivánek. Laskavý. A nakonec se potřebujeme oba! Teď jedeme k jeho synovi, poprosili mě, abych pomohla s vnoučkem. To mě těší, deset jich zvládnu, když na to přijde! vyprávěla mi Věra.
Vtom vešel do jídelního vozu Ivánek s kyticí lučních květů a v dlouhé šále.
Proč vstáváš, když jsi ještě slabý! Vždyť se hned zpotíš, převleč se! Tebe člověk ani na chvilku nemůže nechat samotného! spustila Věra a společně odešli ke dveřím.
Celou cestu mu šeptal:
Verunko, od babiček na stanici jsem ti koupil kytky, líbí?
Věra zrudla ještě víc a položila mu ruku na rameno.
Vystoupili z vlaku dřív. Věra nesla obrovský kufr, Ivánkovi svěřila jen tašku. Udržovala ho za kabát, šli proudem lidí, aby se neztratil. A oba se usmívali, jako dvě sluníčka bylo jasné, že i druhou ženou mu nakonec bude.