Pronajímá se můj byt
Eliška Novotná, po svatbě už Válková, byla vždy přesvědčená, že to nejděsivější v životě je, když něco hezkého začne tiše a nenápadně a úplně stejně tiše, ale nevyhnutelně to začne končit. Je to jako s květinami na parapetu: zaléváte je, stojí si, rostou a pak najednou zjistíte, že listy žloutnou a už to nejde zachránit.
Ten zápach ucítila už na schodech.
Těžký, nasládlý, pudrový. Poem od Lanvinu. Přesně ten, co vždycky cítila ve vzduchu v bytě Hany Soukupové pokaždé, když tam chodili. Zápach, co se zavrtal do kabátu, do vlasů, do vzpomínek.
Eliška se zastavila u dveří, klíč v ruce.
Čtyři odpoledne. Dnes odešla z práce dřív paní Milena z účtárny jí řekla, že vypadá úplně bledě, a pustila ji domů. Už od rána ji bolela hlava jako by jí někdo utahoval obruč kolem spánků. Chtěla si vzít prášek, zalézt pod deku a mlčet.
Ale ten zápach říkal něco jiného.
Odemkla.
V předsíni stály tři kartonové krabice od lednice. Velké, s nápisem ELEKTRO na boku. Jedna už byla zalepená páskou, ve zbývajících dvou bylo cosi pod novinami.
Z kuchyně byl slyšet šramot, cinkání nádobí a něco si pod vousy.
***
Paní Soukupová, oslovila Eliška, aniž vkročila dál. Má to nějaké vysvětlení?
Šramot ustal. V kuchyňském průchodu se objevila tchyně. Statná, pečlivě upravená dáma sedmapadesátiletá, v domácí zástěře přes světle šedý kostým. Vlasy stažené dozadu, ruce v rukavicích. Vypadala úředně a slavnostně.
Eliško, pronesla Hana Soukupová hlasem zdravotní sestry, která sděluje nepříjemnost, ale je to pro vaše dobro. Přišla jsi brzy. Cítíš se špatně?
Co se tu děje? Eliška stála dál ve dveřích.
Nehysterči, Hana sundala jednu rukavici, pak druhou, pečlivě je složila. Dělám to pro vás, pro tebe i Pavla. Posaď se, vysvětlím ti to.
Zůstanu stát. Vysvětlujte.
Tchyně na chvilku zúžila oči, zvyk člověka navyklého, že jeho slovo platí jako rozkaz. Vrchní sestra na poliklinice v Olšanské ulici s dvacetitřemi lety praxe. Zvyklá, že se neodmlouvá.
Dobře, kývla k jídelnímu stolu. Aspoň nebuď ve dveřích. Udělám ti čaj.
Nechci čaj. Co je v krabicích?
Hana si povzdechla tónem ženy unavené cizími rozmary.
Nádobí, hrnce a část pánví. Křišťálové skleničky jsem zvlášť zabalila do bublinkové fólie, neboj. Talíře zatím stojí, ty tam necháme nájemníkům.
Eliška tu větu slyšela celou. Necháme je nájemníkům. Stála tam a ta slova jí propadla skrz tělo a usadila se kdesi v břiše.
Jakým nájemníkům? zeptala se klidně.
Našla jsem nájemníky, Hanka to sdělila tónem pozitivní novinky. Mladá rodina, mají pětiletého kluka. On pracuje na stavbě, ona je doma na mateřské. Slušní lidé. Už jsem si je ověřila, mluvila s nimi. Nastěhují se v pátek.
V pátek, zopakovala Eliška. To je za tři dny.
Za tři dny. Už jsme se domluvily i na záloze. Dají najednou nájem na první i poslední měsíc.
Eliška pomalu položila kabelku na skříňku u dveří, rozepnula bundu a pověsila ji na věšák. Každý pohyb dělal potíže, hlava ji stále bolela a i přes teplo v bytě cítila chlad v dlaních.
Paní Soukupová, řekla nakonec. Mluvila jste o tom s Pavlem?
Samozřejmě. Mluvili jsme spolu, ty už zapomněla? Tři měsíce zpátky, když Pavlovi zrušili prémie. Tehdy jsem navrhla: byt pronajmeme, přijedete bydlet ke mně, budete šetřit. Je to přece rozumné.
Tehdy jsme se nedohodli, zavrtěla Eliška hlavou. Řekla jsem, že nesouhlasím.
Řekla jsi, že si to promyslíš, opravila ji mírně tchyně.
Ne. Řekla jsem, že nesouhlasím. Pavel mě žádal, abych to neeskalovala, a já mlčela. To nebyl souhlas.
Hana si zkřížila ruce na prsou postoj známý, postoj rezolutního rozhodnutí.
Eliško, jsi inteligentní holka. Jsi účetní, umíš počítat. Spočítej si. Kolik měsíčně platíte hypotéku?
To není vaše věc.
Eliško
Ne, řekla Eliška klidně, bez křiku. Není to vaše věc. Finance naší rodiny jsou naše věc.
V předsíni bylo ticho. Z kuchyňského okna doléhal tlumený šum ulice. Dole na Korunní projížděla tramvaj.
Máš právo na názor, řekla po chvíli Hana, už s kovovým odleskem v hlasu, který jindy pečlivě maskovala péčí. Ale rodina to nejsi jen ty, to je i Pavel. A Pavel souhlasí.
Zavolám Pavlovi, odvětila Eliška a vyndala mobil.
***
Pavel zvedl telefon na třetí zazvonění. Za ním zněl ruch haly, hlasy.
Eli, co je? Jsi doma brzy.
Tvůj máma balí náš byt. Našla nájemce. Prý se stěhují v pátek.
Pauza. Jeden tep, druhý.
Chtěl jsem ti říct sám
Ty jsi věděl?
Volala mi včera večer, že našla zájemce. Myslel jsem, že si popovídáte
Pavle, opřela se Eliška zády o stěnu. Ty jsi věděl a neřekl jsi mi to. Vrátím se domů a najdu tu zabalené krabice. Chápeš, co to znamená?
Eli, vím, že tě to mrzí
Přijeď domů.
Mám poradu v šest
Pavle, její hlas byl tichý a pevný jako hladina před jezem. Přijeď domů hned.
Došel domů v půl šesté. Eliška už seděla v kuchyni u studeného čaje. Hana zůstala v obýváku, přerovnávala v kredenci porcelánové figurky, které si přivezla kdysi z Mariánských Lázní pro útulnost.
Pavel vysoký, rusovlasý, poslední dobou s trvale provinilým výrazem. Pracoval jako projektant ve strojírenském podniku na Balabence, jezdil tam vlakem s přestupem, byl unavený. Eliška to věděla, obvykle omlouvala jeho mlčení únavou. Dnes ne.
E-li, začal ve dveřích.
Seď.
Posadil se. Vzala hrnek, postavila ho zpět.
Vysvětli mi, řekla jak je možné, že rozhoduješ o našem bytě beze mě.
Nikdo nic nerozhodl, Pavel se snažil najít skulinku, máma jen našla možnost. Myslel jsem, že si promluvíte
Promluvily jsme. Baluje hrnce. Tomu říkáš našla možnost?
Eli, nechápeš, kde teď
Řekni mi to.
Přišel jsem o prémie. Už před měsícem a půl. Od té doby jsme každý měsíc v mínusu. Hypotéka, poplatky, jídlo. Ještě mám úvěr na auto. Nezvládáme to.
Eliška naslouchala. Pravda, v poslední době skutečně počítali každou korunu. Ale nebylo to katastrofální. Měla stálou práci ve firmě Alfa účet, zvládali to.
Navrhovala jsem škrtit výdaje, řekla. Zrušit cestu na Silvestra, odhlásit posilovnu na čas, vzpomínáš?
Jasně.
To by stačilo.
Máma říká, že nestačí.
A ty?
Mlčel. To ticho bylo výmluvnější než slova.
Pavle, Eliška se naklonila blíž, rozumíš, kdo je vlastníkem toho bytu?
No, Eli
Ne. Ptám se jasně. Kdo je majitel?
Formálně je na tebe napsaný. Ale jsme rodina
Není formálně. Táta mi ho daroval. Tři měsíce před svatbou. Je to moje. Po zákoně, podle papírů. Ty ani tvoje máma ho nemůžete pronajmout bez mého psaného souhlasu. To je trestné víš to?
Pavel zvedl hlavu. Viděla, že na to nepomyslel.
Eli, ty přece nepůjdeš na policii
Nejde o policii, Pavle. Jde o to, že dovoluješ matce disponovat něčím, co jí nepatří. A mlčíš. Proč?
Za stěnou kroky. Hana vešla do kuchyně. Eliška to čekala.
Pavle, řekla tchyně, jsi tady. Dobře. Promluv s Eliškou, vysvětli jí, že je to rozumné. Ona asi nevidí situaci jasně.
Mami, počkej chvíli, řekl Pavel.
Počkat? Hana vstoupila, postavila se k oknu. Nájemci čekají odpověď. Nebudou čekat věčně. Když řekneme ne, najdou si jiný byt a taková příležitost se nemusí opakovat.
Paní Soukupová, pronesla Eliška. Odpovídám ne. Nebudu pronajímat byt, nebudeme se stěhovat k vám. To je definitivní.
Tchyně se na ni dlouze zadívala. Pak na syna.
Pavle. Slyšel jsi?
Mami, možná by fakt bylo
Pavle, hlas byl ostřejší, tři dny jsem domlouvala s těmi lidmi. Měla jsem prohlídku nachystanou na zítra. Kvůli jejímu vzdoru všechno zničím?
Není to její vzdor, zašeptal Pavel, Eli, řekni to
Eliška vstala, odnesla hrnek do dřezu.
Prohlídka zítra nebude, oznámila. Nájemci tu v pátek nebudou. Když je paní Soukupová přivede, sama jim vysvětlím, proč tady bydlet nemůžou. Dobrou noc.
Odešla do ložnice a zavřela za sebou. Nebouchla jen zavřela.
***
Noc byla neklidná. Pavel přišel do ložnice kolem jedenácté, leželi každý na své straně postele zády k sobě. Eliška poslouchala jeho dech klidný, skoro spící. Anebo předstíral. Ona neusnula a přemýšlela.
Táta jí kdysi říkal: Eli, chceš-li něco vyřešit, podívej se na to z dálky. Zblízka je to vždycky horší.
Táta zemřel před čtyřmi lety. Byt jí nechal ne jako majetek, ale jako kotvu. Eliška to vždycky tak brala. Věděl, že je jedináček, máma bydlí v Nymburce, dcera potřebuje zázemí.
Kotva teď stála v krabicích.
Ale ne stála. Krabice tu jsou, ano. Ale kotva to není nádobí. Kotva jsou papíry ležely v kredenci, v modrém plastovém desky, co přivezla hned při stěhování. Výpis z katastru. Darovací smlouva. Vše podepsané a oražené.
Věděla, že Hanka zítra ty nájemce přivede. Stejně jistě jako že ráno vstane a uvaří si kafe. Hanka nikdy nemluvila do větru. To byla její síla a i slabost. Ustupovat neuměla.
Eliška to uměla.
Ale jen když k tomu byl důvod.
Tady nebyl.
Vedle se pohnul Pavel, Eliška se neotočila. On taky ne. Dva lidé s roční společnou historií, vlastní rekonstrukcí koupelny a první společnou vánoční jedlí, dvěma klíči od jednoho bytu.
Láska nejsou jen dobré dny v dobrých časech, myslela. Projevuje se v tom, co člověk zvolí. Leží tu vedle a mlčí. Co to znamená?
Nevěděla.
Bylo to děsivější než krabice.
***
Ráno vstala v sedm, podle budíku. Pavel spal. Uvařila si kávu, vypila ji u okna. Za sklem padaly březnové krupky. Vršovice v březnu jsou obzvlášť posmutnělé sníh už šedý, asfalt mokrý, stromy ve vnitrobloku černé pruty.
Hlava přešla. Lepší.
Otevřela kredenc, vzala modrou desku. Položila ji na stůl, prošla papíry: výpis z katastru se správnou razítkem, darovací smlouva od táty, notářsky ověřená. Datum dvacátého osmého února předloni. Majitel: Novotná Eliška. Všechno v pořádku.
Desku dala zpátky na místo.
V půl desáté volala máma z Nymburka. Eliška zvedla až napodruhé ne proto, že by nechtěla, ale bála se, že jí praskne hlas.
Elinko, jak se máš?
Jde to, mami.
Máš zvláštní hlas
Všechno v pořádku.
Pauza.
Pavel mi volal večer, řekla máma. Prý se něco děje s tchyní.
Eliška zavřela oči.
On ti volal?
Ano. Byl smutný. Říkal, že neví, co dělat.
Mami, on se musí rozhodnout, kde stojí.
Eliško, ticho. Není to špatný kluk. Ale je s mámou celý život. To se mění pomalu.
Já vím.
Držíš se?
Držím.
Kdyby něco, přijeď. Stačí říct.
Elišku trochu pálilo v krku. Odkašlala.
Není třeba, mami. Zvládnu to.
Dobře. A pamatuj: byt je tvůj. O tom se nejedná.
Pamatuju.
Odložila telefon. Pavel vyšel z ložnice v deset. Bez slova si nalil kávu. Stála u okna s knihou, kterou ani nečetla.
Eli, začal.
Ano.
Máma volala. Prý přijde kolem dvanácté s nájemci. Na prohlídku.
Včera jsem ti rozuměla.
Eli, možná se jen podíváš? Promluvíš s nimi? Někdy se ti třeba zalíbí
Otočila se od okna.
Pavle, právě se mě snažíš přesvědčit, abych pronajala svůj byt lidem, které neznám, a za podmínek, které se projednávaly beze mě?
Já jen máma s tím měla práci.
Pavle, řekla tiše. Slyšíš, co vlastně říkáš? Ne ty s tím měl práci, ne dohodli jsme se. Máma s tím měla práci. Je to její byt? Je to její rozhodnutí?
Položil šálek, promnul si čelo.
Já nevím, jak to udělat, abych ji neurazil.
A mě urazit můžeš?
Neodpověděl.
Eliška vytáhla knihu. Stejně nečetla řádky pluly.
***
Dorazili ve dvanáct třicet.
Z panelu v domovním zvonku zněl hlas Hany: energický, rázný. Pak výtah.
Pavel stál u balkonových dveří, Eliška na gauči. Modrá deska byla v kredenci.
Zazvonili.
Pavel se zvedl Zůstaň, řekla Eliška.
Zůstal. Podíval se na ni rozpačitě, úlevně i trochu provinile.
Zazvonili znovu.
Eliška šla otevřít.
Na prahu stála Hana v elegantním kabátě s šedými knoflíky, který nosila na svátky. Za ní mladý pár, kolem třicítky, ona v červené bundě, on v tmavé, drželi za ruku malého chlapce s čepicí s medvědíma ušima. Chlapec se na ni díval vážně.
Eliško! vtrhla Hana dovnitř bez pozvání. Seznamte se: to je Martin a Blanka. Martin dělá na stavbě, Blanka je s Ondříčkem doma.
Dobrý den, řekla Blanka rozpačitě. Promiňte, že bez ohlášení.
To nevadí, řekla Eliška klidně. Pojďte dál.
Ustoupila. Vešli dovnitř, kluk pořád vážný.
Je tady Pavel? podívala se Hana přes rameno.
V obýváku.
Výborně. Martine, pojďte, ukážu vám byt. Obývák je přes dvě stěny, ideální. Metro je blízko, Flora
Pohybovala se se samozřejmostí majitelky. Popisovala stropy, elektroinstalaci. Eliška šla za nimi.
V obýváku Pavel u balkonu kývl hostům. Byl viditelně nesvůj, odvracel pohled od Elišky.
Tady, vidíte, ukazovala Hana, pokoj má dvacet metrů, ložnice osmnáct, kuchyň devět, nová trouba, tu si tu Eliška koupila loni
Martin přikivoval, Blanka držela dítě. Eliška stála u kredence.
Co se týče ceny, začala Hana, domlouvaly jsme pětadvacet tisíc
Počkejte.
Eliščin hlas byl ledový a klidný. Otevřela kredenc, sáhla po modré desce.
Všichni se na ni podívali.
Martine, Blanko, řekla. Než cokoli podepíšete, chci vám něco ukázat.
Podala jim listiny. Blanka četla.
Novotná Eliška, přečetla nahlas.
To je mé dívčí jméno. Jsem to já. Eliška podala druhý list. Toto je darovací smlouva. Táta mi byt daroval dva roky zpět, pár měsíců před svatbou. Jsem jediná majitelka. Můj muž není zapsán, paní Soukupová není právním vlastníkem.
Blanka list předala manželovi.
Eliško, zkusila Hana, děláš teď hloupost
Martine, Eliška tchyni nepřerušila. Pronajmout byt lze pouze s písemným souhlasem vlastníka. Ten jsem nikomu nedala. Pokud byste se přestěhovali bez něj, je to nezákonné. Musím vás varovat.
Martin chvíli hleděl na papíry, pak na Elišku. Dítě tiše něco zašeptalo mamince.
My jsme netušili, vydechla Blanka. Bylo nám řečeno, že majitelka souhlasí
Majitelka stojí před vámi, řekla Eliška. A nesouhlasí.
Dlouhé ticho.
Tak omlouváme se, Martin vrátil papíry.
Počkejte! Hana udělala krok vpřed, výraz se jí stáhl. Martine, je to nedorozumění. Hned vysvětlím.
Paní Soukupová, ozval se Pavel.
Všichni se otočili.
Stál s rukama v kapsách, díval se na matku. Ve tváři měl bolest i rozhodnost.
Mami, lidé odcházejí. Mají pravdu.
Hana zůstala oněmnělá.
Cože?
Odcházejí. Byt je Eliščin. Měl jsem to říct dřív.
Ticho jak vata.
Blanka vzala syna, Martin kývl Elišce skoro omluvně. Odešli do předsíně, dveře hlasitě zaklaply.
V obýváku zůstali tři.
***
Tchyně hleděla na syna dlouho. Eliška stála s deskou a čekala.
Pavle, hlas tišší a tím víc mrazivý. Víš, co jsi právě udělal?
Vím, mami.
Postavil ses na její stranu proti mně.
Postavil jsem se za pravdu.
Pravdu, Hana to slovo vyplivla, tedy já mám lež?
Tentokrát ano, mami.
Všechny roky pro tebe. Sama. Táta odešel, bylo ti šest. Pracovala jsem nadvakrát
Mami, vím to.
Víš! hlas se zvedl, ještě ne křik, a víš, že jsem chtěla jen, abyste nestrádali? Všechno jsem zajistila, všechno domluvila
Bez dovolení, řekl Pavel. Bez dovolení vlastníka.
Vlastníka, otočila se k Elišce. Tak se tomu už říká. Manželé, rodina. Má být společné.
Paní Soukupová, řekla Eliška klidně, o penězích mohu jednat s manželem. Ale ne na základě ultimát, která se mě netýkají.
Ultimát! mávla rukama Hanka. To je krásné! Já chtěla pomoci!
Věřím, řekla Eliška, ale pomoc, o kterou nikdo nestojí, je vměšování.
Vměšování! znovu se obrátila k Pavlovi. Pak už s Eliškou nemluvila, všechno šlo přes syna. Pavle. Poslouchej. Vyber si. Buď nasloucháš matce, která tě vychovala, nebo zůstaneš s ženou, která mě nazývá vměšováním. Vyber si.
Eliška nehnula brvou. Dívala se na Pavla. Stál uprostřed pokoje s barevným závěsem, který spolu vybírali, s knihovnou, kterou sám dělal, a rámečkem s fotkou ze svatby.
Pavel se podíval na matku:
Zůstanu tady, řekl tiše.
Hana nevěřila.
Co?
Zůstávám. S Eliškou. Mám tě rád, mami. Ale tohle nejde. Takhle ne.
NELZE?
Nelze chodit bez oznámení, balit cizí věci, domlouvat nájemné bez souhlasu vlastníka. Měl jsem to říct dávno. Je to i moje vina.
Chvíli tam stála. Pak si pomalu oblékla kabát, zašněrovala, vzala kabelku.
Budeš toho litovat, řekla tiše. Nebyla to hrozba, spíš proroctví.
Možná, odvětil Pavel, ale dnes dělám správnou věc.
Odešla. Eliška se nehnula. Dveře bouchly.
Byt stichl.
***
Stáli tam. Pavel u okna, Eliška u knihovny, s modrou deskou v ruce. Jedna krabice, zalepená, dvě ne, v předsíni.
Za oknem stále sněžilo.
Eliška vrátila desku zpět. Sedla si. Pavel chvíli postál, pak si sedl na kraj gauče.
Eli, začal.
Počkej, řekla.
Mlčeli. Eliška koukala na křivou polici. Pavel si mnul prsty.
Měl jsem říct ne už včera. Tehdy na telefonu. Měl jsem říct: Mami, nech to být. Neřekl jsem.
Proč?
Dlouho mlčel.
Nedokážu jí říkat ne. Nikdy jsem neuměl. Znáš ji. Když odmítneš, neprotestuje. Jen mlčí a dívá se, jakobys zradil. To jsem neunesl. Vždycky bylo snazší podlehnout.
Vím, špitla Eliška. Chápu, že to není lehké. Ale nejsi dítě, Pavle.
Ano. Dnes nevím, jestli jsem udělal správně. Asi ano, vím to. Ale pořád je to máma.
Zůstane jí.
Teď bude dlouho uražená.
Asi.
A bude to bolet.
Ano, Eliška nelhala. Nejspíš bude.
Kývl.
Co dál?
Nevím, přiznala upřímně. Musíme si promluvit. Dnes ne, až to přebolí. O financích, jak zvládnem hypotéku. To je jiná debata. Ale jsem připravená.
A máma?
To taky. Ale zase jinak.
Přemýšlel.
Zlobíš se?
Eliška to promýšlela ne kvůli správné odpovědi, ale protože upřímně chtěla zjistit, co vlastně cítí.
Jsem unavená, řekla. Zlost byla ráno. Teď je únava.
Eli, já
Pavle, otočila se k němu, dnes jsi udělal, co bylo potřeba. Ale dnes je jen dnes. Chápeš?
Chápal, viděla to v očích.
Rozumím.
Dobře.
Podívala se na polici s knihami, na rámeček, na krabici s nádobím v rohu.
Pustíme se do vybalování? navrhla.
Ano.
***
Vybalovali mlčky, každý svou krabici. Eliška rozbalovala kastrůlky, skládala je zpět do skříně. Pavel opatrně vybaloval křišťály.
Byt ještě voněl cizími parfémy. Poem od Lanvinu držel dlouho. Eliška otevřela okno, vletěl chladný březnový vzduch.
Kluk s medvědíma ušima už jel domů. Kouká z okna tramvaje, neví, že právě stál ve středu cizího příběhu.
Eliška myslela na mámin slov: On s ní žil třicet let. To se nemění rychle. Není to hned. Dnes Pavel poprvé řekl ne.
Nevykládalo to, že teď bude vše snadné.
Ale stalo se to.
Poslední hrnec dala na místo. Noviny složila a hodila do koše.
Uvařím kafe? navrhl Pavel.
Uvař.
Odešel do kuchyně. Eliška vzala z parapetu bílý rámeček, podívala se na fotku jsou tam oba mírně rozpačití, ona v šatech úplně jiné barvy, než chtěla, on v kravatě, kterou za večer sundal. Usmívají se opravdu.
Uplynul rok.
Položila rámeček zpět.
Kuchyní zavoněla čerstvá káva. Jejich káva.
Přešla tam. Nalil jí, sobě. Sedli si naproti.
Za oknem padalo dál.
Mlčky pili kávu ticho bylo těžké, ale ne prázdné. Byly v něm myšlenky, které ještě nebyly vysloveny. Ale teď slova nebyla potřeba.
Byla potřeba káva, otevřené okno, křivá polička s knihami v obýváku.
A modrá složka na svém místě v kredenci.
***
Ráda by věřila, že to nejtěžší je za nimi. To by bylo jako z románu. Ale v Alfa účtu pracovala Eliška už pět let a věděla dobře: bilance se nesejdou napoprvé. Čísla nesedí hned a člověk hledá chybu dlouho, než vše zapadne.
Ve vztahu to možná není jiné.
Hana zavolá. Zítra, možná za týden. Není ten typ, co odchází nadobro. Odejde a čeká, kdy za ní někdo přijde.
Pavel bude zmítat mezi nimi. To je také pravda, kterou Eliška viděla jasně.
Peníze, ztracená prémie, hypotéka. Nic se nezměnilo.
Debata je před nimi. Dlouhá, poctivá, kterou ještě neumějí. Ale snad dnešní den něco posunul.
Nevěděla.
Pavel odložil hrnek.
Eli, řekl.
Ano.
Jsem rád, žes neodešla, když jsem říkal pitomosti. Zůstala jsi a zařídila to, jak bylo správné.
Eliška se na něj podívala.
Nemohla jsem jinak, odpověděla prostě. Je to můj domov.
Přikývl.
Náš, řekl.
Chvíli mlčela.
Ano, řekla nakonec. Náš.
Za oknem začalo svítat. Obloha nad Korunní byla o něco světlejší ne slunečná, jen méně šedá.
Eliška uchopila svůj šálek. Káva chladla. Přesto ji dopila.
