Napůl živá fena zakrývala svým tělem malý uzlíček a lidé je obcházeli obloukem
Honza zase jednou letěl ulicí s jazykem na vestě. Byl to ten typ člověka, co permanentně nestíhá, pořád si slíbí, že už začne být dochvilný, ale pokaždé to dopadne stejně: pozdě. Jenže dneska zpoždění opravdu nemělo být Markéta na něj čekala v restauraci, a ona trpělivost rozhodně nikdy nevlastnila.
Zastávka byla už co by kamenem dohodil, autobus se blížil. Honza vytáhl mobil, mrknul na čas a zamračil se: pět minut zpoždění navrch. V duchu už slyšel, jak mu Markéta říká tím svým ledovým pohledem: Stejně na mě kašleš.
No nečum a pohni s sebou! ozvalo se za ním podrážděně.
Honza se otočil. U zastávky fronta lidí, někteří se rozčilovali, jiní jen kroutili hlavou a obcházeli cosi na zemi. Udělal krok dopředu, ale zarazil se.
Na asfaltu, přesně vedle lavičky, ležela fena. Velká, zrzavá, totálně zplstnatělá, žebra vystupující jak hřebíky. Oči zavřené. Dýchá? Sotva postřehnutelně. Pod ní titěrné tmavé klubíčko, štěně. Malé, třesoucí se, schované pod matčiným tělem jako pod nejobyčejnější peřinou. Asi všechnu sílu fena cpe do toho, aby štěně ohřála a zachránila.
Tak jděte už! Co je na tom k nepochopení? zafrflal někdo vzadu.
Honza tam jen stál a čuměl. Na fenu, na štěně, na kolemjdoucí, co civí před sebe, někteří se tváří zhnuseně, jiní nevidí nic. Prostě jako kdyby na zemi nebylo umírající zvíře, ale přerostlý vajgl.
Autobus zastavil, dveře syčivě letí dokořán.
Tak jedete, nebo tady budete zakořeňovat? brblá řidič.
Honza střídavě kouká na autobus, na čas, pak zpátky na fenu.
Ne, nejedu, zamumlá.
Nastupující dav ho mine, někdo má potřebu si ještě rýpnout, dveře se zabouchnou, autobus odfrčí do neznáma. Honza si sedne na bobek k fence.
No tak drž se, šeptne potichu.
Fena zvedla hlavu a zadívala se na něj žlutýma očima, uplně lidskýma, plnýma smutku, který je snad i větší než ona sama. Štěně zakňučí žalostně.
Honza potlačí knedlík v krku, vytáhne telefon a volá Markétě.
Haló? Honzo, kde proboha jsi? Čekám!
Markét, přijdu pozdě. Tady je pes, umírá. Se štěnětem. Nepřivedu se přenést přes to jenom tak odejít.
Cože?! Kvůli nějaký čoklince?! Já už mám objednaný menu!
Jo, já vím, ale…
Žádný ale! Zavolej útulek a fofruj sem! Nebudu tu tvrdnout sama!
Tón.
Honza telefon tiše schová, chvíli ještě kouká na psí mámu a štěně, pak zamíří do nejbližších potravin. Za tři minuty se vrací s rohlíkem a turistickým salámem, opatrně nabízí fence kousek.
Tady, musíš jíst, holka, povídá.
Fena se ani nehne. Štěně slábne. Honza už je zoufalostí úplně zpocený, když najednou za zády slyší:
Nemám pomoct?
Otočí se. Dívka v obyčejné šedé bundě, nákupní taška, unavené, ale milé oči. Dřepne si a pohladí fenu po hlavě.
Chudák. Potřebuje na veterinu hned.
Nevím kam nikdy jsem neměl psa, přiznává Honza vyjukaně.
Známá je zvěrolékařka, bydlí o dvě ulice dál. Zkusím jí zavolat. Ale jak ji tam dostanem? Skoro nedýchá.
Honza shodí bundu, rozprostře ji na zem, opatrně spolu s dívkou přesunou fenu. Štěně balí dívka do šály.
Jsem Veronika, představí se.
Honza.
A ta fena?
Rezavka, řekne prostě Honza.
Telefon znovu: Markéta. Honza hovor odmítne.
Dojdou do bytu k veterinářce, která fenu rychle prohlédne, dá jí kapačku a něco píchne.
Naprosté vyčerpání, dehydratace, zápal plic. Bez vás by tu byla zpátky na ulici do pár dní mrtvá. Ale s vaší péčí to půjde, informuje je žena.
Po odchodu zvěrolékařky sedí Honza vedle Rezavky. Štěně natisknuté k mámě. Veronika uvaří kafe, pak sedí tiše vedle Honzy a oba sledují spící zvířata.
Čekala mě dneska přítelkyně v restauraci, povzdechne Honza. Teda spíš čekala.
Dostala záchvat? zkoumá Veronika opatrně.
Je z ní bývalá. Prej jsem jí zkazil večer kvůli pouličnímu psu. Ale prostě to nešlo projít. Zachraňovala své štěně, a lidi šli kolem jak kolem sloupu.
Veronika přikývne.
Když jsem se rozváděla, myslela jsem, že je celý svět k sobě navzájem lhostejný. Každý jenom sám za sebe. A myslela jsem: fakt jsme všichni takoví?
Telefon ječí zase: Markéta poosmé. Honza to zvedne.
Jsi normální?! Tři hodiny čekám vysvětlení! Buď přijedeš, nebo konec!
Zrak mu sklouzne na Rezavku, štěně, Veroniku a něco v něm najednou sepne.
Tak to je konec, řekne klidně a hovor ukončí.
Veronika na Honzu koukne:
Jsi si jistý?
Jo, usměje se. Úplně.
Veronika také povytáhne koutek v úsměvu. Rezavka si oddechne, prospí se do lepší nálady.
Noc byla dlouhá. Rezavka dýchala těžce, chvílemi se zdálo, že už to má za sebou, Honza trnul, polykaje nervozitu. Štěně kňučelo, někdy až příliš tiše. Hlídali s Veronikou na střídačku. Nejdřív Honza protestoval, že to zvládne sám, ale Veronika jen zakroutila hlavou:
Ve dvou je to snazší. Zůstanu.
A zůstala.
Ve tři ráno Honza vyšel do kuchyně. Veronika ohřívala mléko pro štěně. Když uviděla jeho tvář, přestala se ptát.
Je jí hůř?
Nevím skoro vůbec už nedýchá. Bojím se, že se rána nedožije.
Veronika se přisunula blíž.
Víš, na co myslím? Ona už vyhrála.
Jak to?
Mohla to vzdát na zastávce. Prostě si tam lehnout a odejít. Ale nevzdala to. Hřála svoje štěně, čekala, věřila, že se někdo najde. A ty ses našel.
Honza mlčel a hleděl si na ponožky.
A teď je tady. V teple, najedená, se štěnětem, s tebou. I kdyby to nedala, je šťastnější než kdy dřív. Chápeš?
Zvedl na Veroniku oči.
Kde jste se tu vlastně vzala?
Smutně se usměje.
Znám to: pocit, že na světě nezajímám nikoho. Po rozvodu jsem půl roku byla doma sama práce, domů, práce. Nikomu jsem nevolala, nikdo nevolal mně. Pak jednou večer na ulici vidím kotě. Malé, zabordelené. Prvně jsem ho obešla říkám si: není to můj problém. Ale vrátila jsem se, vzala ho A poprvé po půl roce jsem si připadala potřebná. Koťáku bylo jedno, jestli jsem úspěšná, bylo mu dobře, že jsem tam já.
Honza kývl a v hlavě mu to všechno začínalo docvakávat.
Chápu. Já celý život žil podle toho, jak se to ode mě čekalo: pro rodiče, pro šéfa, pro Markétu. Naplánoval jsem všechno, předem vymýšlel každý krok. A najednou leží tam pes, umírá. Všechno letí do kytek. Poslední sílu má jen na štěně, a lidi prostě přejdou. Můžeš taky jít nebo se zastavíš. A všechno se změní.
Stáli vedle sebe v kuchyni, v šeru a tichu.
Děkuju, že jste zůstala, zamumlal Honza. Bez vás nevím
Veronika mu jemně stiskla ruku.
Není zač. I já jsem potřebovala zjistit, že na světě nejsme úplně každý sám.
Štěně žbleptlo a oni se vrátili za Rezavkou. Ležela s očima otevřenýma, sledovala je pohledem. Honza jí pohladil hlavu:
Drž se, holka. Ještě chvilku.
Rezavka sotva znatelně pohnula ocasem. Štěně zasunulo čumák pod její bradu. A Honza si uvědomil, že se v něm cosi bortí: roky podle plánů, roky vztahu bez opravdovosti, zvyk být pro všechny akorát. Všechno padlo a zůstalo místo na něco opravdového.
Ráno je zastihlo prvními paprsky, co proklouzly kolem závěsů. Rezavka dýchala klidně. Krize byla pryč přežila.
Za týden se objevila sama Markéta. Stála u dveří, ksichtila se provinile:
Hele, Honzo asi jsem to tehdy přehnala? Zachraňovat zvířata je vlastně obdivuhodné. Byla jsem protivná. Nezačneme znovu?
Honza stál ve dveřích, za ním v bytě zněl psí štěkot: štěně řádilo s Rezavkou, která už měla sílu a radostí rozverně běhala po bytě.
Víš co, Markéto, řekl klidně, není proč se zlobit. Jsme prostě každý někde jinde. Moc daleko od sebe.
Kvůli čoklovi?! Celý rok jsme plánovali budoucnost!
Není to kvůli psovi. Když jsem volal o pomoc, mohla jsi říct přijdu a pomůžeme si. Ale tys vybrala restauraci. To je tvůj styl, ne ten můj.
Markéta zavřela pusu, otočila se a beze slova odešla.
Honza zavřel a vrátil se zpátky. Veronika seděla na zemi, drbala Rezavku za uchem, štěně chrnělo v jejím klíně.
Takže už odešla? hlesla, nepodívala se.
Odešla.
Nelituješ?
Honza si k ní přisedl.
Ne. Je to zvláštní, ale opravdu ne. Kdyby nebylo Rezavky, můj život by jel dál v zajetých kolejích: práce, Markéta, víkend, plán, zase dokola. Neviděl bych, že je to naprosto prázdné.
Rezavka zvedla hlavu, koukla na oba, pak spokojeně zívla. Štěně tiše zavrkalo ze spaní. A Honza poprvé po dlouhé době cítil: tady je opravdu doma, konečně s těmi, co jsou důležití.
Veronika mu tiše položila ruku na jeho. Usmáli se na sebe.
Venku zima, mrazivé ulice a lhostejná Praha. Ale tady, v tomhle drobném bytečku, kde napůl mrtvá fena našla domov a dva lidé se našli navzájem, začalo opravdové jaro.
