Mirko, šla bys prosím do obchodu pro chleba? zamžikala pohledem pětačtyřicetiletá žena, jejíž pohled už dávno nebyl schopen soustředit se na drobnou postavu sedmileté dívky, která s hladovým polknutím přikývla.
Ano, maminko
Děvčátko poslušně čekalo na peníze, za které jim prodavačka místního večerky, teta Jarka, s povzdechem prodávala Mirce bochník chleba, a občas jí dokonce přidala do hladové dlaně tabulku mléčné čokolády nebo hrst karamelek.
To je bída, takové děcko mají ti opilci! Taková zlatá holka, naříkala Jarka, usrkujíc rozpustnou kávu.
Mirka, snažíc se nevdechovat opojnou vůni čerstvé kůrky, běžela domů, jak nejrychleji mohla. Když se chovala slušně, maminka jí vždycky ulomila kousek kůrky, a na chleba položila dvě, tři tučné české sardinky, ze kterých kapalo lahodné olejové máslo přímo do střídky. Dívka jedla pomalu, po malých kouscích a všechno pečlivě žvýkala, užívala si to prosté potěšení. Podle počtu lahví doma se dalo poznat, že rodiče dnes čekají návštěvu, a jinou večeři nečekala. Hlavní teď bylo nenápadně zmizet z domu, a hlavně se nikomu nepřiplést pod nohy jinak by to mohlo skončit špatně. Minule jí táta vrazil takovou facku, že ji pak dva dny bolela hlava, a z nosu jí občas tekla krev.
Mirka vyšla z vchodu. Ještě jí zůstal čtvrt kousku chleba a celá sardinka. Venku byl klid, navzdory teplému jarnímu večeru. Lidi se zatoulali kdovíkam, z dálky hrála veselá hudba a v kapse dívky čekaly dvě čokoládové bonbony. Cítila se dobře. Dneska bylo příjemně toulání po ulicích, a kdyby bylo nejhůř, mohla se stavit za tetou Jarkou, měla vždycky dobrou kávu se smetanou a cukrem. Mirka šla pomalu, prohlížela si rozsvícená večerní okna a snila o tom, že bude mít jednou kamarádku. Kdyby měla kamarádku, byla by teprve šťastná měla by s kým sdílet sny, myšlenky i chvíle, kdy domů nesměla. Ale náhle ji zastavil zoufalý nářek z křoví u popelnic. Naklonila se ke staré, páchnoucí hromadě hadrů. Ve špinavé roztrhané krabici od bot sedělo malé pruhované kotě a slabě mňoukalo. Mirka natáhla ruku, a kotě ji nedůvěřivě oňufalo. Vůně sardinek ho rozdráždila, a začalo ji dychtivě olizovat prsty. Děvče se rozesmálo od lechtivého kočičího jazýčka.
Ty jsi ale hladový, co? Podívej, co mám! Mirka slavnostně položila před kotě celou sardinku a zbytek chleba rychle strčila do pusy.
Tak, pojď, jez.
Budoucí malý lovec se s nadšením pustil do hostiny. Spokojeně vrněl, hltal celé kusy a syčel, kdykoliv ho Mirka chtěla pohladit.
No klid, pomalu. Musíš jíst opatrně, ať tě nepobolí bříško to už znám sama, usmála se na něj.
A víš co? Vezmu si tě k sobě domů. Budu ti říkat Mourek a budu se s tebou dělit o každý kousek, Mirka opatrně uchopila pruhovaného lehkého tvora do náruče a schovala pod svetr.
Žlutá světla pouličních luceren svítila na chodník, po kterém kráčela malá holka, vesele švitořila, a zpod límce jejího svetru na ni koukala mžourající kočičí hlavička.
***
Doma byl klid. V kuchyni zůstaly jen prázdné lahve, špinavé talíře a přeplněný popelník. Kotel vytrvale hučel, hodiny tiše odtikávaly sekundy. Mirka se svezla na židli, kotě položila na stůl. Zvířátko oňufalo prázdnou sklenici.
Fuj, Moure, tohle ne, to je hnus. Kdyby ses toho napil, už bychom nemohli být kamarádi, přitiskla kotě ke tváři. Kotě příjemně vrnělo, tisklo packy na její nos, jako by říkalo: Neboj, jsme spolu.
Tu noc Mirka spala sladce. Zdály se jí samé krásné sny měla v nich chuť na banánovou zmrzlinu a třešňové koláče. Mourek spokojeně chrupkal u ní v posteli a šeptal jí do ouška svoje kočičí ukolébavky.
Ale ráno, když otec spatřil kotě, začal řvát, že to zvíře už tu nesmí být. Matka jen stoicky pokuřovala a tiskla mokrý ručník na hlavu. Zachraptělá, nemocná, požádala dceru, ať kotě odnese pro jistotu pryč.
Děvčátku se valily slzy ukřivdění do klína, když seděla u vchodu a držela Mourka. Nevěděla, kam ho dát, a nechat tak úžasného přítele u popelnic se jí vůbec nechtělo. S pláčem se vydala do prodejny za tetou Jarkou. Tam, mezi uskladněnými bedýnkami, Mirka vše vyklopila a prosila, aby si Mourka nechali, že za ním bude chodit každý den a postará se o něj. Ženy jí nedokázaly odmítnout nechaly kotě v zázemí obchodu. Mourek dostal vybledlý starý svetr a mističku ze starého kýble od majonézy.
Celé jaro a léto Mirka chodila za svým Mourečkem, nosila mu kousek z každého koupeného bochníku, kvůli čemuž často doma schytala výprask. Ale co na tom záleží, když má člověk opravdového přítele? Dívka si s kocourem povídala celé hodiny, svěřovala mu každou bolístku i radost. Mourek se jí kroutil na hubených kolenou, spokojeně přivíral lila oči a vrněl jako motor. Teta Jarka mu občas vysypala do misky zbytek oběda, a jednoho dne, když se k němu sklonila, zvolala:
Tohle jsem ještě neviděla! Takový oči úplně jak z pohádky! Hele, Olino, pojď se taky podívat!
Obě prodavačky zkoumaly jeho hluboké oči, které byly plné tepla i porozumění. Mourek jen mrkl a spokojeně se olízl.
Na podzim se Mourek proměnil v nádherného kocoura. Byl veliký, s huňatou srstí a pohádkovýma očima. Občas si ho někdo z kupujících chtěl vzít domů, ale Mourek nikdy neopustil schůdek skladu a vždy čekal na svou malou Mirku.
Jednoho dne Mirka několik dní nepřišla. Nekupovala chleba, nenavštěvovala Mourka. Teta Jarka začala mít starosti snad děvče onemocnělo. Ale Mirka nakonec vešla. Na bledých tvářích jí žloutly modřiny, na rtu zaschlá krvavá rána. Na otázky prodavaček jen stručně zamumlala:
Spadla jsem.
Zato za obchodem, objímajíc a v slzách tisknouc tvář do měkkého kočičího boku, si Mirka dlouho něco šeptala svému příteli. Nakonec vyčerpaně usnula s hlavou zabořenou do hřejivého kožíšku. Teta Jarka dívku tiše přenesla na starý gauč ve skladu a přikryla ji dekou. Pak obvolala pana Novotného, místního strážníka; ten ale jen povzdechl, že dokázat bití bude těžké a že se s těmi alkoholičky nechce pouštět do konfliktu. Jarka se rozbrečela. Bylo jí té holčičky neskutečně líto. Děti nikdy neměla a často si říkala, že kdyby mohla, Mirku by si vzala za svou.
Mourek nervózně obcházel kolem pohovky, jemně Mirce olizoval tvář, a pak se ztratil. Dívka celou noc prospala v krámě, doma jí nikdo nehledal. Ráno ji teta Jarka pohostila chleba s máslem a sladkým čajem, a poprosila ji, aby pomáhala s tetou Olinou obsluhovat, než ona vyřídí něco důležitého. Mirka nadšeně souhlasila a Jarka s rozhodností vyrazila za rodiči děvčete. Už u vchodu ji však zarazil pan Novotný.
Stůj, kam chodíš? Máme tu vraždu, radši se tam nepleť. Neviděla jsi náhodou v noci Anochovic malou?
Mirku? Kdo byl zabit? vyhrkla Jarka, pohledem přelétla okna paneláku.
No, její rodiče. Hledáme teď děvče, jestli s nimi někam nezmizela.
N-nene, byla přes noc u mě v krámě, je v pořádku. A ví se, kdo to udělal?
Kdo by věděl, asi nějací kamarádi z hospody se pobili. Ale mohli byste ji nechat pár dní u vás, než něco vymyslíme? Aby ji nemuseli hned dávat do děcáku. Když se bude dělat papíry, vždycky se najde nějaká babka
Samozřejmě, ráda Jarku zaplavila radost. Rodičů Mirky jí nebylo líto. Spěchala zpátky do krámu.
S Olinou se domluvily, že Mirce neřeknou, co se stalo, jen jí oznámily, že maminka dovolila pár dní pobývat u tety Jarky. Mirka se rozzářila a hned se ptala, jestli ji v obchodě naučí u kasy.
Od toho dne už se Mourek nikdy neobjevil. Mirka ho volala mezi popelnicemi, denně obcházela kouty, ale kocour nepřišel. Jídlo v misce zůstávalo nedotčené.
Teta Jarka začala mít strach z toho, že jí Mirku vezmou. Jednou sebrala odvahu, šla na sociálku a podala žádost o osvojení. Ale úřady ji odmítly prý nevyhovuje, je sama, neprovdaná, pracuje v noci. Jarka se uzavírala do svého smutku, ale brzy zkoušela znovu. Uplynuly dva měsíce. Mirka si na život s Jarkou zvykla, naučila se míchaná vejce, slabikovat a pomáhat v krámě, aby udělala radost unavené ženě.
A když 3. listopadu, první den sněhu, Mirka slavila osmé narozeniny, sfoukla svíčky na medovníku, který tety koupily v obchodě, a objala Jarku:
Přeju si, aby ses stala mou maminkou. Chci, abychom byly spolu navždy!
To by byl můj největší sen, Miruško šeptla Jarka dojatě.
Vtom někdo zaklepal. Nikoho nečekaly, proto je překvapil mladý pán v saku.
Dobrý večer, jsem z oddělení péče o dítě z Městského úřadu v Brně. Dostal jsem vaše žádosti a chtěl jsem se osobně seznámit, přátelsky podal ruku.
Pojďte dál, dnes jsme návštěvy nečekali, pozvala ho Jarka do kuchyně.
Chcete čaj? Teto Jarko, mám nový, s chutí tropického ovoce. Ten jste určitě nepila, Mirka postavila před muže hrnek.
A to je tvůj dort? usmál se úředník.
Ano! Už mi je osm a příští rok půjdu do školy, prohlásila důležitě.
Do školy, to je hned nový svět. Jak se ti tu líbí? Povídej!
Dobře, odpověděla Mirka
Ještě dlouho seděli všichni v malé kuchyni, povídali a jedli dort zapíjený ovocným čajem. Malá holka a laskavý muž v saku. Jarka je pozorovala se srdcem náměsíčně tlučícím štěstím a klidem.
Bohužel už musím jít, usmál se úředník a vytáhl z aktovky složku.
Zítra běžte s těmihle papíry na okresní soud, poradí vám u přepážky. Nebojte se, je to formalita. Pak si Mirku můžete odvést domů.
Odvést? špitla Jarka, neschopna najít vhodná slova. A Mirka ji objala, tvář zahřátou radostí:
Děkuju, děkuju, děkuju!
Děkuju, špitla Jarka s horkými slzami v očích.
Opatrujte ji, otočil se k Jarkce úředník. Jarka strnula dívaly se na ni bezedně lila oči, v nichž byla celá řeka lidského tepla a pochopeníTéhož večera, když ticho naplnilo malý byt a Mirka s Jarkou tiše ležely pod dekou, ozvalo se za oknem známé, tlumené mňoukání. Mirka vyskočila a rozhrnula závěs do zimní noci. Na zasněženém parapetu seděl Mourek, huňatý, rozvážný, se sněhovými vločkami ve fouscích a pohledem, který jí kdysi připadal pohádkový. Teď jí připadal… skutečný.
Mirka otevřela okno, Mourek skočil dovnitř a okamžitě se uvelebil mezi Mirčinými pažemi na pelestí postele. Jarka jen tiše přisedla a hladila obaholčičku i kocoura.
Vrátil ses Už nikdy nebudu sama, že? zašeptala Mirka a Mourek spokojeně zavrněl. Jarka se usmála, chvíli hleděla na ně dva a pak zhasla lampičku.
Venku šeptal čerstvý sníh a někde v dálce cinkal zvoneček. V kuchyni tiše dokapával čaj, na voňavém ubruse dort čekal na snídaniale v náruči lásky, v teple domova a s přátelstvím, které se vrátilo i s tím nejmilejším zázrakem, byla Mirka konečně v bezpečí. A v ten kouzelný večer věřila, že přání skutečně mají moc zvlášť ta, která vysloví dítě s otevřeným srdcem.
A tak začal jejich nový životprostý, něžný a plný světla, kde každé ráno patřilo naději.
