Nikdy nesuďte člověka podle vzhledu tuto lekci si jeden povýšený otec zapamatoval na celý život.
**Scéna 1: Setkání v halucinujícím vestibulu**
Mramorová hala prestižní privátní školy v Praze zářila světlem, které se třpytilo jako sníh v lednovém ránu. Muž v drahém obleku, ostrých rysů a parfému připomínajícího hluboký borový les, se pohrdavě podíval na ženu po svém boku. Měla obyčejné rifle, šedý svetr a držela za ruku drobného hošíka s čepicí s ježkem. Její kabelka vypadala, jako by ji podědila po babičce z Vysočiny.
Znechuceně sykl:
**Omlouvám se, ale charitativní stánek je dole ve sklepě. Vy tady pouze kazíte atmosféru pro VIP hosty.**
**Scéna 2: Klid před bouřkou**
Žena se ani nepohnula. V jejích očích se zrcadlily tóny Vltavy. Pomalu, klidně odpověděla:
**Nemáme v plánu stát v žádné frontě.**
**Scéna 3: Výhrůžka**
Muž povytáhl obočí a se založenýma rukama se přiblížil, až ucítila vůni jeho drahého kolínského.
**Tak běžte. Okamžitě. Jinak zavolám ředitelku školy, a ta vás už sama vyvede za dveře.**
**Scéna 4: Zlatý klíč snů**
Namísto strachu vytáhla žena z kapsy těžkou zlatou čipovou kartu s logem školy a přiložila ji k zámku dveří do ředitelny. Zámek se s hlasitým cvaknutím otevřel. Žena obrátila na muže pohled ledový jako podzimní ráno.
**Já jsem ředitelka.** Její hlas měl sametovou tvrdost. **A ohledně přihlášky vašeho syna**
**Scéna 5: Bod zlomu**
Přistoupila ke stolu sekretářky, kde ležela tlustá složka plná papírů chlapce toho muže. Vedle stolu nesmyslně hučel obří skartovač, až se to zdálo téměř surrealistické. Žena otevřela stroj a bez váhání pustila složku do jeho útrob.
Listy mizely mezi zuby kovových čepelí, měníce se v tenké proužky, jakoby se sám Kafka učil skartovat realitu.
**NE!** vykřikl muž a s šílenstvím v očích vrazil k přístroji, lapaje po posledních zbytcích dokumentů.
Jeho prsty se snažily zachytit rohy papírů, ale skartovač už dávno rozdělil jeho sny na kousky.
Konec příběhu
Muž padl na kolena a hrabal se v poměti papírových řezanců, kde se mísil jeho parfém s pachem spáleného papíru. Jeho svět postavený na známostech a penězích se rozpadl dřív, než stihl cokoliv říct.
Prosím… já nevěděl! zamumlal, dívaje se na ženu, kterou ještě před chvílí považoval za nicotnou. Určitě došlo k omylu. Můj syn… je nejlepší ve své třídě, tohle je naše budoucnost!
Ředitelka školy hleděla na něj bez sebemenší lítosti.
Na naší škole děti neučíme pouze matematiku a ekonomii. Učíme je lidskosti, respektu, mravnímu kodexu. Jak chcete vychovat lídra, když neznáte ani obyčejnou slušnost? dodala, zatímco stroj utichl. Váš syn sem nepatří. Ne kvůli jeho známkám, ale protože to, co vidí doma, není hodné následování.
Muž ještě lapal po naději:
Všechno napravím! Daruji škole peníze! zvolal zoufale, jeho hlas se rozplýval mezi zlatými zábradlími.
Žena se zastavila ve futrech a ani se neotočila.
Nechte si ty koruny. Budou se vám hodit na školné někde jinde, protože po dnešku vás neveme žádná prestižní škola v celé Praze, možná ani v Pardubicích. Lekce skončila, pane.
Vklouzla do ředitelny a pevně zavřela dveře. Muž zůstal sám uprostřed oslnivé haly mezi zlatem, mramorem a cáry svých nadějí.
**Poučení:** Respekt je měna, kterou si na burze nekoupíte. A někdy jedno jediné opovržlivé slovo namířené proti obyčejnému člověku vás může připravit o celou vaši budoucnost.
