Najít viníka bylo opravdu těžké. Děti, když spěchaly k řece, úplně zapomněly zavřít papouška do klece. Babička, když se vrátila z krámu, dokořán otevřela okno. Večer, když jsme začali hledat Filípka, nám došlo, že náš krasavec amazoňan zmizel neznámo kam. Tři dny a tři noci jsme nechali všeho a pobíhali po chatové osadě u Berounky, abychom ho našli. Jenže marně. Filípka nikdo neviděl. Děti měly uplakané tváře, babička úpěla: Jejejej, a já s manželkou jsme střídavě nadávali na děti i na sebe.
Naší vlastní fenu, airedale teriérku Micku, by ale v těch dnech poštvat na někoho bylo nemožné. Micka byla v depresích. Projevovala známky života jen, když někdo zazvonil u dveří. Okamžitě vyběhla do chodby štěkaje, ale za vteřinu zmlkla pochopila, že její hlas zní osaměle; rozhlédla se kolem sebe a ztěžka odcházela zpět na svůj kobereček. Čtyři roky vítalo zvonění u dveří v našem domku štěkavé spřažení. Filípek štěkal mistrovsky, někdy dokonce líp než samotná Micka.
Štěkot byl první papouščí kousek v životě Filípka. Jako zelený (ve všech smyslech) ptáček si oblíbil trápit naši kočku Mínu. Připlížil se k ní, když spala stočená v klubíčku, a vší silou jí zaštěkal do ucha. Mína hned vyskočila a zaječela: Mňau! Na její křik vtrhla Micka, štěkaje na celé kolo, a v domě začalo pravé pozdvižení.
Mína Filípka snášela, i když občas to vypadalo, že ho nemůže vystát. Zato Micka měla papouška upřímně ráda. Ten zlobivec jí často seděl na hlavě (a teď myslím opravdu na hlavě) a nejčastěji ji školil. Klidně půl hodiny v kuse, napodobuje babiččin tón, otravoval psa otázkou:
Kdo dojí tu kaši?
A po dramatické pauze dodal vyčítavě:
Prasata tady nemáme!
Pes na jeho řeči nereagoval, stejně jako děti na domluvy babičky. A když byl Filípek moc dotěrný, shodila ho Micka jazykem z hlavy. Prostě, když Filípek zmizel, byla to pro všechny, kromě Míny, malá rodinná tragédie. Po pár týdnech jsme si začali zvykat, že už našeho upovídaného Filípka nikdy neuvidíme, a v osadě se začaly šířit pověsti: v hejnu vran na kraji lesa se objevil nový kousek. Byla tam teď jedna drze zelená vrána s červenou hlavou, která nejen že hlasitě krákala, ale občas dokázala i zaštěkat či zanadávat úplně lidským hlasem. Poslední zmíněné radost v srdci skoro zchladilo u nás doma se sice sprostých slov znalo dost, ale nahlas se je snažil nikdo neříkat. Nakonec jsme se smířili s tím, že Filípek se mohl mezi vranami přiučit všelijakým mluveným neřestem, podobně jako Mína chytala blechy. Znovu jsme pátrali po našem papouškovi.
A zadařilo se asi za deset dní. Hrabal jsem se u záhonů a najednou slyším povědomé:
Tak cooo?
Na třešni seděl náš Filípek, obklopen několika černými kamarádkami, které se pustily do třešní.
Filípku, pojď ke mně, pojď, maminka ti dá slunečnici, pojď, šmudlo
Filípek si naklonil hlavičku a přemýšlel.
Filípku, všichni už po tobě smutníme, táta i Anička s Matějem, i Micka. Pojď ke mně, šikulko
Natáhl jsem opatrně ruku ke stromu, byl jsem skoro u větve, když v tom
Jé, nepořádní kluci! pronesl Filípek jízlivě tónem šéfa osadního výboru a s partičkou ptáků zmizel.
Filípkův volný život trval až do zimy. Několikrát se k domu objevil, ale žádná domluva s ním nebyla. Na naše přemlouvání odpovídal krákoráním a odlétl si po svých.
Na podzim ho lidé vídali čím dál častěji samotného. Stával se smutně načepýřeným, seděl na plotě nebo na stromech u domu, ale chytnout se nedal. A tehdy jsme vytáhli těžké zbraně Micku. Co jí dlouho šeptala do ouška, nevím, ale domů se Filípek vrátil jako vítěz, slavnostně na hřbetu rezavé fenky.
