Spolubydlící mi dal ultimátum: Tohle už fakt nedávám! zařval, sotva mě uviděl. Už mě ten starý kocour štve! a já ho vyhodila za dveře s tímhle člověkem jsem zkrátka šla vedle.
V předsíni zavládlo ticho tak husté, že by se dalo krájet. Odešel, zabouchl za sebou dveře až to zadunělo. Na věšáku už nevisela jeho bunda, jeho intenzivní vůně vyvanula z bytu a na botníku zbylo prázdné místo, jako by někdo vyrval kus cizího života.
Zhluboka jsem vydechla a sklopila oči k zemi. U mých nohou, s ušima přitisklýma k hlavě a lehce kulhající na zadní packu, seděl Mourek. Patnáct let společného života a šest kilo oddané lásky.
Tak co, staříku, zašeptala jsem, dřepnula si a zabořila prsty do jeho už méně lesklé, husté srsti. Vypadá to, že jsme to zase zvládli.
Mourek odpověděl krátkým, rozhodným mrr.
Kocour s minulostí a iluze kompromisu
Honza se v mém životě objevil před půl rokem. Rozuměli jsme si od první chvíle a nepozorovaně jsme začali sdílet jeden byt. Mourek pro něj nebyl žádné překvapení: na schůzkách jsem často mluvila o jeho zvycích a Honza se jen usmíval a přikyvoval. Zvířata mám v pohodě, ujišťoval mě.
Jenže Mourek to je kocour s příběhem. Vzala jsem si ho kdysi jako malé promočené koťátko z ulice. Prošli jsme si spolu vším štěstím i bolestí, ztrátami i novými začátky. Je mým tichým svědkem a strážcem všech tajemství. Teď je mu patnáct, má nemocné ledviny, přísnou dietu a pravidelné infuze jsou už součástí našeho života.
Po tom, co se Honza přestěhoval, jako by láska ke zvířatům zmizela.
Nejdřív to vypadalo neškodně. Proč spí u tebe v nohách? To fakt není hygienický. Proč tolik utrácíš za veterinu? Je to jen kocour, můžeš si pořídit nového.
Snažila jsem se to vyhladit: častěji převlékala povlečení, kupovala dražší stelivo, léky dávala, když byl Honza pryč. Přesvědčovala jsem sama sebe, že takhle vypadají vztahy.
Chvíle rozhodnutí
V úterý jsem zůstala v práci déle, Honza přišel domů dřív. Když jsem otevřela dveře, udeřil mě do nosu silný pach Sava a nějaký křik.
Mourka pozvracel nový koberec v ložnici, ten, co ho Honza nedávno koupil. Ano, bylo to nepříjemné. Ale dalo se to uklidit.
Honza stál uprostřed ložnice, rudý vzteky, a ukazoval prstem na třesoucího se kocoura pod postelí.
Tohle už nevydržím! zařval. Už mám toho kocoura plný zuby!
Sundala jsem si kabát a klidně začala vysvětlovat zřejmé.
Je to živý tvor. Je mu patnáct. Je nemocný, řekla jsem při vytahování čisticího prostředku.
Je mi to jedno! Chci žít čistě, v klidu. Vyber si: buď já, nebo ten líný pytel blech. Do večera si to rozmysli uspěme ho nebo někam dej, jinak odcházím!
Vstala jsem, v ruce hadr. Očekával jistě scénu, pláč a prosby, ale já zvolila jinou cestu.
Nemusíš čekat do večera, řekla jsem tiše. Kufr máš nahoře ve skříni. Máš čtvrt hodiny.
To jako vážně? Kvůli kocourovi mě vyhazuješ? Chápeš, že ti zůstane jen on až ti bude čtyřicet
Čas běží, odpověděla jsem.
Házel věci do kufru a nešetřil urážkami. Mlčela jsem každé jeho slovo mě utvrzovalo, že dělám správně. Celou dobu Mourek seděl pod židlí v kuchyni, ani nepípl.
Práskl kufrem a přišel blíž.
Lucko, co blázníš? Přehnal jsem to. Pojďme si v klidu promluvit. Třeba ho dáš k rodičům? Ale vážně, ten smrad
Ne, řekla jsem stručně. Nejde o zápach, Honzo. Ale o to, že jsi mi dal na výběr.
Když zámek cvakl, šla jsem do kuchyně a nalila si sklenici vody. Mourek vylezl z úkrytu, přišoural se ke mně a přitiskl svůj studený čumák k mé kotníku, pak tiše zamňoukal.
