Valerie pospíchala do práce raním šerem pražského sídliště, když si náhle uvědomila, že doma nechala mobil. Zaklela pod vousy a otočila se na patě zpět. Naskočila do výtahu ve své panelákové osmipatrové budově na Proseku. Výtah však zarachotil, škubnul a najednou se zasekl právě v osmém patře! Valerie zůstala stát v těsném prostoru, srdce bušilo, jak začala mačkat tlačítka a doufala, že někdo uslyší její volání o pomoc.
Zatímco s úzkostí čekala na techniky z údržby domu, skrz šedé, odhlučněné dveře pronikly do tichého výtahu slabé hlasy. Poznala smích a téměř okamžitě rozpoznala hlas svého manžela, Gregora. Nebyl sám. S ním byla sousedka Jaromíra ze čtyřicátého bytu.
Jaruško, moje zlato, zněl Gregorův hlas, neobvykle něžný, už se nemůžu dočkat, až budeme znovu spolu.
Dnes večer, šeptala mu Jaromíra. Přijď ke mně po desáté.
Tvůj muž zase maká na noční? zeptal se Gregor tichým tónem.
Všechen tenhle týden je na noční šichtě. Vyráží každou noc přesně v půl desáté a zpátky je až k ránu. Ale pospěš si, brzy se bude vracet.
Proč ten zatracený výtah nejede? zahučel Gregor, zjevně nervózní.
Zůstali stát před výtahem celé čtyři minuty, Valerie s napjatými svaly uvnitř naslouchala, jak Gregor děkoval Jaromíře za životní radosti a vřelé chvilky, které spolu sdílejí. Nejprve Valerie nevěřila svým uším ale když se v rozhovoru objevilo i vlastní jméno, bylo jí jasné, že je právě svědkem zrady, přímo od sousedky ze stejného patra.
Tak to je tedy pěkné! Opravdu umíš žít, Gregore. Tohle je tvoje večerní procházka na vzduch? U mě sis to spočítal moc špatně!
Jakmile výtah otevřeli dva školení domovníci, Valerie už měla v hlavě pomstu. Klidně a s kamennou tváří šla domů.
Téhož večera kolem desáté se Gregor začal chystat ke své večerní procházce. Na sobě měl plášť, v ruce deštník venku totiž pršelo.
Valinko, jdu na hodinku ven, prohodil s úsměvem.
Ale dneska je venku průtrž mračen! namítla Valerie sladce.
Právě proto si vezmu deštník. Trocha čerstvého vzduchu nemůže škodit. Pohyb pro srdce, vždyť to znáš.
Tak aspoň nechoď daleko, něco se mi nelíbí na dnešním dni, postavila se mu do cesty Valerie a dívala se pozorně.
Prosím tě, nevěř těm tvým pověrám! Brzy jsem zpátky.
Za pouhou půlhodinu však Gregor ztýraně zvonil u dveří. Bez deštníku, v košili a ponožkách.
Kde máš boty? Kam jsi dal plášť? zeptala se s přísným výrazem Valerie, když mu pootevřela dveře na řetízek.
Přepadli mě! Vzali mi všechno na ulici…
Věci máš sbalené u popelnic. Pozdravuj Jaromíru.
Kterou Jaromíru?
Tu z osmého patra, která tak ráda čeká po desáté.
S tím Valerie dveře zabouchla a pustila si tichou znělku Českého rozhlasu. Aspoň děti už jsou dospělé a nebyly svědky téhle ostudy, pomyslela si trpce.
Gregor popoběhl k popelnicím, kde našel starý kufr s věcmi, oblékl se, a protože mu na taxík chyběl telefon, rozhodl se pro jistotu zkusit ještě naposled požádat Valerii o pomoc. Nečekaně však opět uvázl tentokrát ve výtahu, když celý dům nečekaně zhasl kvůli výpadku elektřiny.
A právě na osmém patře, když se vše vrátilo do normálu a výtah se opět rozjel, potkal Gregor zabalenou Jaromíru čekající s kufrem.
Máš můj mobil? zkusil se zeptat.
Ano… a věci taky.
Beze slova společně sjeli dolů a na ulici je už rozvážela dvě různá pražská taxi každý na jiný konec města. Cena jízdenky, zaplacená v českých korunách, byla vedle toho, co všechno téhož večera ztratili, naprosto zanedbatelná.
