Lído, šla bys do obchodu pro chleba? mlhavý pohled pětačtyřicetileté paní už nebyl schopný zaostřit na drobný sedmiletý obrys dívčiny, kterou jméno chleba nenechalo klidnou. Hrdlo jí sebou škublo touhou.
Samozřejmě, maminko
Holčička poslušně čekala na drobné, které prodavačka nonstop sámošky, teta Miluška, s úpěním a smíchem dávala Lídě za bochník chleba. Občas, snad z lítosti, vložila do hladové maličké dlaně i mléčnou čokoládku nebo hrst bonbonů.
No jo, to je neštěstí, takové dítě vyrůstá těm pijákům, bručela Miluška za ní, usrkujíc rozpustnou kávu, která voněla spáleným cukrem.
Lída s nevídaným odhodláním uháněla zpátky, drže chleba co nejdál od nosu, aby ji omamná vůně kůrky nesvedla. Když byla hodná, dostala doma vždycky krajíček, na který maminka položila tři, někdy dokonce čtyři tučné sardinky. Olej z nich sladce vsákl do střídy. Lída jedla pomalu, pečlivě, jako by každé sousto mělo vydržet navždy. Z množství prázdných lahví bylo jasné, že rodiče dnes čekají hosty, jinou večeři nečekala. Teď bylo hlavní proklouznout ven, a nikomu nepřekážet na očích jinak by mohla chytit pár facek. Minule jí táta uštědřil takovou, že hlava bolela ještě dva dny a z nosu jí občas tekla krev.
Vyšla z vchodu. Zbyla jí čtvrtka chleba a celá sardinka. Venku bylo ticho, jarní vzduch teplý, ale lidí málo. Někde z okna zněla veselá harmonika a v kapse ji hřály dvě čokoládové pralinky. Bylo to tak hezké. Nebylo zima vysedávat na lavičkách, případně zavítat za tetou Miluškou, která vždy nabídla horkou kávu s mlékem a cukrem. Lída pomalu šla, pozorovala večerní okna a snila o kamarádce. Pak by byla úplně šťastná. Mohla by sdílet své sny, myšlenky, nebo se jen tak potulovat, když domov není pozváním.
Ve snu se však ozvalo zoufalé pískání zpod keřů u popelnic. Lída opatrně nahlédla mezi špinavé hadry. Ve zničené krabici od bot sedělo malé mourovaté kotě a tiše mňoukalo. Napřáhla ruku, kotě ji očichalo. Vůně sardinek ho popohnala, začalo vášnivě lízat její prsty. Svědivý jazýček rozesmál Lídu.
Ty máš asi hlad, co? Podívej, co mám! Lída slavnostně položila sardinku před čumáček kotěte a zbytek chleba narvala do pusy.
Tak, ber. Jez.
Budoucí šelma se s nadšením pustila do hostiny. Spokojeně vrnělo, polykalo velikánské kusy a prskalo, když ho chtěla pohladit.
Pomalu, opatrně, ať tě nebřicho nebolí. Já už mám s tím zkušenosti, usmála se ke kotěti.
Víš co? Vezmu si tě domů! Budu ti říkat Mourečku a budu ti vždycky dělit jídlo! zvedla ho, lehoučkého jako pírko, a opatrně schovala do kabátu.
Pouliční lampy žluté jako med svítily na chodník, kde kráčela malá dívka a vesele vykládala chlupaté tváři koukající z límce.
***
Doma bylo podivné ticho. Kuchyň hostila jen prázdné lahve, špinavé talíře a přeplněný popelník. Kotle zabzučely a hodiny bezstarostně odtikávaly čas. Lída si sedla ke stolu, kotě uvelebila naproti. Zvíře nejistě očichalo prázdnou sklenici.
Fuj! To ne, Mourečku! To je fujtajbl. Kdyby jsi to ochutnal a začal pít každý den, tak už nikdy nemůžeme být kamarádi! přitáhla kotě k sobě a tiskla ho k tváři. Moureček jen vrněl, otíral se tlapkami o její nos, jako by říkal: Neboj, jsem tu s tebou!
Tej noci se dívce snilo nádherně. Vůně banánové zmrzliny a třešňových koláčků, Moureček u boku a jeho kočičí ukolébavka.
Ráno však přišel kocour. Táta, když spatřil kotě, začal řvát, že ta zrůda tu nesmí být. Mamka potichu kouřila a ledovala si čelo vlhkým kapesníkem. Chraplavě zaúplakala, aby Líďa kotě odnesla pryč od hříchu.
Lída s hořkými slzami seděla s Mourečkem na schodech u vchodu. Kam by ho odložila? K popelnici? To ne! Vzlykající vyrazila do sámošky za Miluškou. Vše rozrušeně vysvětlila. Prosila, slibovala, že bude denně chodit, dávat mu jídlo, o kotě se starat. Měkksrdcaté paní ji odmítnout nedokázaly. Vytvořily Mourečkovi pelíšek ze starého svetru a plastového kýble od majonézy v zázemí obchodu.
Celé jaro a léto Lída chodila za Mourečkem, lámajíc si z kupovaného chleba kousíčky doma za to sklidila nejednu ránu. Ale co na tom, když máš opravdového přítele? Mluvila hodiny ke kocourovi, vyprávěla, co ji potkalo, svěřovala tajemství. Moureček jí seděl na kolenou, šťastně mžoural, tiše příst. Jednou Miluška postřehla:
Ježíši, takovýho kocoura jsem neviděla! Ty jeho oči! Olinko, pojď sem, ať se podíváš.
Obě prodavačky zírali do jeho očí, bezedných, plných něhy a moudra. Kocour spokojeně přede, mastné fousky, břicho kulaté.
Na podzim se z Mourečka stal pohádkový krasavec. Velký, hebký. Nejednou si ho zákazníci chtěli vzít, ale on nešel k nikomu. Čekal na svou maličkou paní.
Jednou Lída zmizela na několik dní. Nepřišla ani pro chleba, ani za Mourečkem. Miluška se začala bát není nemocná? Nakonec přišla. Na bledých líčkách žlutly modřiny, spodní ret pokrývala strupatá rána. Na otázky odpověděla jen:
Spadla jsem.
Za obchodem pak, zabořená v Lída v kožichu, dlouho štkala do huňatého boku svého přítele a nakonec usnula v jeho objetí. Teta Miluška ji přenesla na ošoupaný gauč, přikryla dekou a zavolala policajtovi Švarcovi. Ale ten jen povzdechl: těžko se něco dokazuje, a s těmi opilci se dělat nechce. Ženě bylo do breku. Neměla svoje děti a opakovaně přemýšlela, že by Lídu chtěla za vlastní.
Moureček nervózně obchází gauč, očichává Lídinu tvář, až najednou zmizí. Celou noc zůstala holčička v sámošce, nikdo ji nepřišel hledat. Ráno ji Miluška pohostila rohlíkem a sladkým čajem a požádala ji, aby s tetou Olinkou dohlédly na obchod ona prý jde zařizovat důležité věci.
Před panelákem ji však zastavil Švarc.
Kam tak spěcháš? Máme tu vraždu, tam teď nechoď. A hele, neviděla jsi v noci malou Novotnou?
Lídu? A koho zabili? Miluška zamrkala na okna paneláku.
Předky od ní. Hledáme ji, že by ji někdo vzal.
Ne Ne, spala u mě v obchodě, je v pořádku. A kdo je zabil?
Kdo ví, zas nějaká opilecká hádka. Heleď, můžeš ji na pár dnů nechat u sebe? Abychom ji nemuseli dávat do děcáku, než se najde rodina. Stejně si babka vzpomene na vnučku, až budou papíry hotové.
Samozřejmě, ráda, Miluška cítila v srdci nečekanou radost. Lídiny rodiče jí vůbec nebylo líto.
Domluvily se s Olinou, že Lídě zatím neřeknou, co se stalo, jen že maminka dovolila, aby pobyla nějaký čas u tety Milušky. Lída zajásala, chtěla se učit markýrovat na pokladně.
Od toho dne už Moureček nepřišel. Lída ho denně hledala, obcházela popelnice, volala, ale miska zůstala plná.
Miluška se starala, bála se dne, kdy ji o Lídu připraví. Nakonec se odhodlala na sociálku a podala žádost o osvojení. Ale zamítli ji jako svobodná, bezdětná, pracující v noci prý není vhodná. Žena byla zdrchaná, ale zkusila to za čas znovu. Uplynuly dva měsíce. Lída si zvykla, naučila se smažit vajíčka, slabikovat, dělat pořádek vždy chtěla potěšit unavenou náhradní mámu.
Když 3. listopadu spadl první sníh a Lídě bylo 8, sfoukla voskové svíčky na obchodním medovníku a objala Milušku.
Přeju si, abychom spolu byly pořád a ty jsi mi byla maminkou! vykřikla Lída a objala dojatou ženu.
Taky si to přeju, Lídečko, zašeptala Miluška.
Někdo zaklepal. Hosty nečekaly, proto když na prahu stál mladý elegantní muž, Miluška byla překvapená.
Dobrý den, jsem z oddělení péče a poručnictví v Praze. Dostal jsem vaši žádost, přišel jsem se osobně seznámit, podal ruku.
Pojďte dál, byli jsme tu samy, zvala ho na kuchyni.
Dáte si čaj? Teto Miluško, víte, jaký jsem koupila? S příchutí tropického ovoce! Lída mu postavila hrnek.
Nabídni. A tohle je tvůj dort? pousmál se.
Hmm, už mi je osm. Příští rok už půjdu do školy, odpověděla hrdě.
Škola je fajn. A jak se ti tady žije? Povídej mi!
Dobře, moc dobře rozjařeně vyprávěla.
Dlouho seděli na malé kuchyni, jedli dort a zapíjeli lipovým čajem s tropickou příchutí. Malá dívka a mladý úředník v drahém saku. Miluška jim naslouchala s hlavou na pěstí, bylo jí najednou klidno a teplo.
Musím jít, povstal muž. Z tašky vytáhl složku.
Zítra s tímto zajdete na okresní soud, ohlaste se u zapisovatelky a podepíšete žádost. Nemusíte se bát, průběh je jen formalita. Lídu si můžete vzít.
Vzít? Miluška lapala po dechu, neměla slov na vděk, který cítila.
Dívka objala úředníka s úsměvem, ve kterém bylo vše: Děkuju! Děkuju! Děkuju!
Děkuju, šeptla Miluška, zadržujíc slzy radosti.
Dávejte na ni pozor, obrátil se k Milušce muž A jeho oči byly najednou bezedné, lila, plné něhy a pochopeníKdyž dveře za úředníkem zaklaply, zůstal po něm svěží závan venkovního vzduchu a v kuchyni se usadilo hřejivé ticho. Miluška vzala Lídu za ruce, dlouze a pevně ji objala. Dívka cítila, jak spojené ruce dospělé a dítěte poprvé za dlouhou dobu opravdu patří k sobě.
Máme vlastní domov, špitla Lída nesměle, jako by vyslovovala kouzlo, které by se mohlo každou chvíli rozplynout.
Máme, zlato, máme, odpověděla Miluška a v očích jí zářily kapky štěstí. Okno pokrylo křehké krajkové vločky a venku pod lampou krátce proběhl kočičí stín. Lída pohlédla z okna, hledala huňatý ocásek, ale sníh už stihl setřít všechny stopy.
Přijde Moureček? zašeptala do ticha.
Miluška ji pohladila po vlasech, jako by rozuměla všem nevysloveným přáním.
Kdo ví, možná má Moureček dneska radost s námi, tam někde ve sněhu… A kdyby ne, vždycky si na tebe najde cestu někdo, kdo tě potřebuje.
A tak zatímco se svět venku halil do čistoty nového sněhu, naplnil malou kuchyni smích, vůně kakaa a tichá jistota, že už nikdy nebude tady nikdo sám.
