Dneska byl zvláštní den. Ráno jsem měl v plánu dodělat poslední zakázku, výměnu vodovodní baterie ve sprše u jedné starší paní, a pak jít domů. Ale kolega ze servisu mi po cestě zavolal, že je potřeba ještě dorazit na další adresu, prý někdo potřebuje opravit kapající kohoutek v kuchyni. Pracuji už půl roku v malé firmě v Brně, kde se zabýváme opravami v domácnostech a úklidem, takže podobné výzvy nejsou nic neobvyklého.
Přijel jsem na místo, zazvonil a otevřel mi vážný kluk, mohlo mu být tak deset let. Vedle stála plavovlasá holčička, asi o dva roky mladší.
Jsou doma rodiče? zeptal jsem se překvapeně, protože u nás v práci máme doporučeno nevstupovat do bytů, kde nejsou dospělí.
Maminka bude za chvíli, jen pojďte dál! Ten kohoutek v kuchyni pořád teče, zkoušel jsem ho opravovat izolepou, ale moc to nepomohlo. Nebojte se, máme peníze na zaplacení, snažil se mě přesvědčit kluk.
Nakonec jsem mu přece jen uvěřil a šel dovnitř. V kuchyni jsem se pustil do práce, rozebral jsem kohoutek a vyměnil těsnění.
Najednou se ozvala holčička: A ještě máme křivý stůl, kývá se mu noha, a v obýváku nefunguje vypínač.
Kluk ještě dodal: Tatínek by to opravoval, ale je pilot. Létá daleko a skoro nikdy není doma. Děvčátko to horlivě opakovalo po mamince, bylo to na ní vidět.
Za chvíli přišla maminka jmenovala se Lenka, sympatická žena kolem pětatřiceti, viditelně unavená. Byla překvapená, že děti samy zavolaly opraváře.
Ty jsi nedočkavý, sama jsem chtěla zavolat někoho na ty opravy… vysvětlovala překvapeně synovi.
Rozpočítali jsme se, holčička ještě připomněla stůl a vypínač, a tak jsme se domluvili, že přijdu zítra. Nechal jsem jim svou vizitku.
Venku mě pak kluk už jsem věděl, že se jmenuje Matěj doprovodil ke kontejneru s odpadky.
Žádného tátu pilota nemáme. Máma si to všechno vymyslela. Myslí si, že jsme malí a nepochopíme to. Kdyby byl, určitě by nás aspoň jednou přijel navštívit. A ty dárky kupuje taky sama, ale říká, že jsou od táty. Já viděl, jak v obchodě vybírala panenku pro Andulku k narozeninám a doma říkala, že je od tatínka, povídal smutně Matěj.
Zkusil jsem to obrátit v žert: Třeba to tak opravdu je, někdy je složité dojet domů…
Matěj se jen smutně usmál a neříkal už nic.
Doma jsem na to nemohl přestat myslet. To slovo pilot ve mně něco zvedlo. I já byl kdysi pilot.
Žil jsem tehdy v Praze, létal do různých zemí. Měl jsem krásnou manželku, ale ona chtěla, abych zůstal doma. Děti jsme neměli.
Jak by se ti líbilo, kdyby sis lítal v oblacích a já tady doma s plenkami? To teda ne!
Pak její rodiče odešli žít do zahraničí a ona časem taky. Já zůstal sám. Po čase mě zdraví donutilo odejít do penze.
Přestěhoval jsem se do malého města na Vysočině za mámou. Sotva jsem si na nový život zvykl, maminka náhle umřela.
Všechno se mi zhroutilo. Nikdy jsem nebyl velký pijan, ale těch pár týdnů… hrůza. Až jednou se mi maminka zdála ve snu a měla ve tváři výčitku i smutek.
Druhý den jsem všechny společníky vyhodil, dal byt dohromady a začal hledat nějakou práci. V novinách mě zaujala nabídka práce pro opraváře s autem. Šel jsem to zkusit aspoň něco na vyplnění prázdna.
Líbil se mi pružný pracovní režim i to, že si můžu určit volno podle svých představ.
Druhý den jsem šel opět k Matějově rodině. Opravil jsem stůl, vypínač i povolenou poličku v chodbě.
Nakouknul jsem do koupelny a ztuhl: Tady by to chtělo pořádnou rekonstrukci.
Pokud byste to chtěl dělat, budu ráda, přikývla Lenka. Můžu vám to zaplatit.
Později jsem se dozvěděl, že Lenka pracuje jako učitelka v mateřské škole. Pozvala mě na večeři, prý jsem si ji zasloužil. Děti mě také zvaly ke stolu. Zůstal jsem.
Večer jsme seděli dlouho, děti už dávno spaly, a my si povídali o životě. Nikomu jsem nikdy nevyprávěl tolik o svém životě, ale Lenka uměla poslouchat. Byla v jejích očích moudrost a pochopení…
Neměla muže. Byly za ní dvě nevydařená partnerství, dvě děti s tříletým rozdílem. Historku o otci pilotovi si vymyslela, až budou děti větší, chtěla jim vše vysvětlit.
Domů jsem dorazil až krátce po půlnoci a slíbil, že přijdu další den pokračovat v práci.
Na druhý den jsem koupil květiny a dort, oblékl si bývalou pilotní uniformu a zaklepal na jejich dveře.
Tatínek, tatínek pilot přišel! zakřičela Andulka a rozběhla se ke mně do náruče.
Vrátil jsem se. Jen jsem vás hned nepoznal, dlouho jsem vás neviděl. Že je to tak, Lenko? podíval jsem se na ni s prosbou v očích a ona nemohla říct nic jiného než: Ano, je to tak.
Tak se jejich neúplná rodina stala najednou úplnou a šťastnou. Matěj tomu nerozuměl hned, ale časem změnil pohled a přijal mě za svého.
Za rok a půl se nám narodil ještě jeden kluk. Vzal jsem si Lenku, adoptoval Matěje i Andulku a mám pocit, jakoby mi život dal druhou šanci.
Dnes už vím, že i když člověk někdy ztratí křídla, může pořád najít nový domov a smysl života, stačí otevřít srdce těm, kdo ho potřebují.