Má deníková zpověď
Moje tchyně zemřela před pár lety a po jejím pohřbu jsem si slíbila, že budu ctít zásadu: o mrtvých jen dobře, nebo raději vůbec.
A přísahala jsem si ještě něco ať už mi domů přijde jakákoliv snacha, nikdy se nechci stát takovou, jaká byla ona.
Jenže úmysly jsou jedna věc a život druhá.
Můj jediný syn Matěj oslavil letos pětadvacátiny a o prázdninách přivedl domů děvče.
Držela jsem se svého rozhodnutí, že se jim do ničeho nebudu plést, a přijala jsem Barunku s otevřenou myslí, i když jsem měla trochu obavy.
Opravdu jsem si říkala, že se na ni nebudu dívat skrz prsty, hledat chyby a už vůbec ne udílet rady to bylo přesně to, co mi moje nebožka tchyně dělala, až jsme se nakonec nemohly vystát.
Nechci, aby odešel ani Matěj, ani jeho přítelkyně. Musím přiznat, že mě těší, když jim ráno dělám kávu, vím, co má kdo rád ke snídani a často je rozmazluju, hlavně o víkendech v týdnu na to není čas.
Jinak se ale snažím být nenápadná s manželem vyrazíme k rybníku, jdu na návštěvu k dlouholeté kamarádce nebo k mamince na štrúdl a zavařování, takže mají celý byt pro sebe.
Přesto se nedávno stalo něco zdánlivě banálního, co se mi však vrylo do paměti, a ráda bych se s tím svěřila. Jednoho večera Barunka ukázala novou halenku, kterou si koupila cestou z práce domů.
Nebyla drahá, ba naopak měli na ni akci, protože chyběl jeden knoflík.
Oblékla si ji, otáčela se před zrcadlem moc jí slušela, opravdu.
Druhý den, v pátek, jsme šly společně za kamarádkou a ptám se jí, proč si nevezme tu novou halenku A Barča povídá, že ji nemůže vzít, protože neumí přišít knoflík.
No panečku! Vyklouzlo mi z pusy byla jsem v šoku, že dvěadvacetiletá holka nemá doma jehlu a nit a nikdy si knoflík nešívala.
A tak jsem si v duchu říkala: A co bude zítra, milá Barunko? Jak povedeš domácnost, až přijde čas, jak zvládneš všechno kolem rodiny a důležitá rozhodnutí?
A teď nevím, co dál mám jí knoflík prostě přišít, ukázat jí, jak se to dělá, nebo to nechat být když bude chtít halenku nosit, přijde na to sama, a když ne, zůstane jí v šatníku bez knoflíku?
Vím jediné nechci být ta špatná tchyně, už jsem si ji užila dost a vůbec mi to nechybíNakonec jsem udělala kávu, vytáhla šití a ještě teplou lžící zarazila Barunku: Víš, Barunko, já kdysi taky neuměla ledacos. Jen jsem měla štěstí, že mi někdo ukázal, jak na to. Přisedla jsem si k ní a nabídla jí jehlu, nit a malý kousek klidu. Po chvíli se mi nejistě usmála a přisedla. Ukázala jsem jí, jak navléct nit, jak uchopit knoflík, jak začít steh.
Ušila pár kostrbatých stehů, párkrát mi spadla jehla na zem, ale smály jsme se tomu. A když nakonec halenku oblékla s knoflíkem sice trochu nakřivo, zato pyšně pochopila jsem, oč mi celou dobu šlo.
Možná nezáleží na tom, kolik knoflíků v životě přišiješ. Důležité je, s kým je přišíváš a jestli při tom vznikne něco víc než jen opravená halenka.
Večer jsem si uvědomila, že právě teď buduju náš vlastní příběh. A že je úplně jedno, čí tradice zachovám. Hlavně, když naše bude laskavá, otevřená a třeba trochu barevná, stejně jako ten nový knoflík.
