Můj jediný syn nás překvapil tím, že se chce ženit vždyť je mu teprve 22 let. Ale s manželem jsme si řekli, že odporovat nebudeme, sami jsme se brali mladí. Manžel sotva oslavil dvaadvacetiny a mně bylo devatenáct. Takový už je asi náš osud. Navíc nám jeho vyvolená byla sympatická Lucie byla spolu se synem na stejné fakultě a chodila do jeho ročníku. Jakmile jsme pochopili, že je to vážné, začali jsme chystat svatbu.
Podle tradice jsme se s mužem vydali navštívit rodiče té Lucie, abychom se seznámili s její rodinou. O slečně jsme toho moc nevěděli, snad jen že s mámou žije v jedné vesnici nedaleko Brna. Tak jsme se domluvili, že přijedeme na námluvy. Budoucí tchyni jsme samozřejmě oznámili svůj příjezd dopředu.
Muž koupil květiny, já upekla bábovku a vydali jsme se na návštěvu. První, co nás opravdu zaujalo, byl velmi čistý a úpravný dvorek.
I dům, ačkoliv byl starší, byl krásně udržovaný a všude pořádek. Přivítala nás přímo ve dveřích paní Jana, budoucí tchyně. Hned nám byla velice sympatická pohledná, milá paní. Jana nás pozvala ke stolu a nachystala opravdu vynikající pohoštění, bylo vidět, jak se snažila. Poseděli jsme si pěkně, ačkoli jsme se o konkrétní svatbě zatím nijak nedohodli. Tchyně nás totiž hned upozornila, že na svatbu jednoduše nemá peníze. Bylo vidět, jak je Lucii trapně, i náš syn z toho byl mrzutý. Honza totiž chtěl svatbu spíš kvůli ní věděl, jak moc si Lucie přeje opravdovou svatbu. S mužem jsme tedy řekli, že od svatby rozhodně neustoupíme. Slibili jsme synovi, že to zaplatíme sami, a co bude dál, ukáže čas.
Navrhli jsme Janě, ať pozve několik svých nejbližších přátel a příbuzných. Znáte to na svatbu nikdo nepřijde s prázdnou, a peníze v obálce akorát pokryjí jejich hostinu v restauraci. Jana dlouho váhala, jestli naše nabídku přijmout, ale nakonec jsme ji přemluvili, ať podpoří děti.
Ve středu, těsně před svatbou, někdo zazvonil u dveří. Na prahu stála právě Jana. Byli jsme překvapení, pozvali jsme ji dál na čaj. Dlouho hledala slova, pak vytáhla z kabelky bílou obálku a v ní peníze. Bylo jí prý tak trapně přijmout naši pomoc, že si na svatbu vzala půjčku v bance. Prosili jsme ji, ať peníze vrátí, rozhodně jsme ji nechtěli uvrhnout do dluhů. Vždyť jsme viděli, jak skromně s dcerou žijí. Ale Jana byla neoblomná a rozhodla se zůstat u svého.
Svatba se opravdu povedla.
Děti byly šťastné. Na hostině nás Jana překvapila znovu nejenže je milá a chytrá, ale také opravdu elegantní žena. Bylo jí teprve 45 let, už dlouho rozvedená, dceru vychovala sama. Na svatební den jsme ji skoro nepoznali: nový účes, krásné šaty, jemný make-up úplně rozkvetla. Všiml si toho i můj bratr Petr, který přijel až z Ostravy, kde už deset let žije a pracuje. Teď přijel kvůli svatbě synovce. Celý večer měl oči jen pro Janu, a po svatbě prohlásil, že bude ještě chvíli v Brně. Dalo se tušit, proč.
A tak už za týden jsme jeli na chalupu za Janou znovu tentokrát kvůli Petrovi, který přišel požádat o její ruku. Mezi Petrem a Janou přeskočila jiskra, vzali se a za pár měsíců si bratr odvezl manželku k sobě do Ostravy. Tak se z mé tchyně stala i má nová švagrová. Je to báječná žena, a moc si zaslouží být šťastná.
