Ve škole mě pořád vytahovali na nějaké olympiády. Jednou mě poslali na chemickou olympiádu. Pochopil jsem to jako ocenění mého rozumu. Když se to dozvěděla máma, která byla chemička a před svatbou s tátou nosila staré šlechtické jméno, začala se chovat jako obyčejná hospodyně. Jindy se smála jemně jako Nerudova paní, ale tentokrát rozlila čaj a začala se smát na celé kolo.
Byl to první a poslední případ, kdy jsem viděl mámu se opravdu smát. Pak mě vyslali i na okresní fyzikální olympiádu. A pak znovu, a znovu. Začal jsem tušit, že mě vedení školy systematicky deportuje, aby ostatní děti měly aspoň chvíli klid na učení.
Na biologickou olympiádu jsem nebyl transportován sám. Přidělili mi jako spolucestujícího Tolika Kříže. I on se v biologii vyznal přibližně tak, že by poznal srnce od želvy na sto kroků. Když se učitelka biologie dozvěděla, kdo bude školu reprezentovat, skoro vyhlásila protestní hladovku. Ale celý den nebudou ve škole, přesvědčovaly ji asi ředitelka a zástupkyně. S Tolikem nás posadili do obrovské posluchárny se šedesáti cizími spolužáky-biologii. Dostali jsme jeden obrovský list oboustranně.
Zrovna u pódia promlouvala žena s nápadnou skleněnou broží na prsou, velikou jako pěst. Její řeč se nesla dobře; hlavními body bylo: nejsme tady náhodou, před námi je velký život. Proto, kdo teď šumí a opisuje, bude celý život vykládat vagóny. Ale vlastně ani tomu se nedá nic vytknout.
Rozhlédl jsem se a dotkl se ramene dívky vpravo. Zrudla a sklopila malované řasy. Najednou všichni začali do listů zuřivě psát. To vyděsilo Tolika.
Já nechápu, co se tu má dělat. Co se dělat má?
I teď mu nedocházelo, že budeme muset opravdu něco napsat. Spíš čekal, že nás přivezli na limonádu. Po prozkoumání obsahu jsem pochopil: do prázdných míst patří odpovědi. Tolikovi jsem to hned sdělil. Žena s broží mě požádala o klid.
Kde najdu odpovědi? ptal se Tolik mě.
Žena se mimoděk zeptala, z které školy jsou ti dva hoši s mimořádným zápalem pro vědu. Zkušený kriminalista by nás nevzal holýma rukama. Odpověděl jsem, že ze stosedmdesáté druhé základky. Zapsala to do svého bloku a taky do Tolikova listu. Žena pokousala brýle a také si poznamenala něco do svého notýsku.
Vždyť jsme ze stosedmdesáté páté, odporoval Tolik.
Buď zticha, prosím tě, řekl jsem mu.
Tolik mě kopl, ale trefil židli dívky před námi. Otočila hlavu jako sova, zjistila, že nejsme k snědku, a upozornila, abychom to víckrát nedělali. Pamatuji si její pihy.
Co je ti do toho? vyštěkl na ni Tolik. Seď a nevyrušuj.
Načež žena dívce domluvila a dívka se rozplakala. Pro uklidnění jí nabídla, ať věří pouze svým silám. Pak jí prý všechno půjde. Pedagogický talent, protože dívka utřela slzy a opravdu jí to začalo jít.
Byl jsem v prekérní situaci. Vzpomínat letopočty Carla Linného a zároveň lovit pohledy dívky s řasami bylo nemožné. Buď Linné, nebo řasy. Pokud obojí najednou, dostal jsem v hlavě obraz Carla Linného s namalovanými řasami. Příšerná představa. Ať už byl Linné kdokoli, takhle by vypadat neměl.
Kolik druhů ryb žije ve Vltavě? zeptal se bezelstně Tolik.
Devět set dvanáct, odpověděl jsem zcela vážně.
Doopravdy?
O tom se nežertuje.
O Linném jsem napsal odpověď tak, že by ji mohla vložit i Božena Němcová do své biografie, a vypadalo by to správně, pokud by kontrola nebyla moc přísná.
Půjdeme do kina? napsal jsem na papírek, opatrně složil a hodil k dívce s řasami. Odpověď přišla za minutu. Já už někoho mám, bylo tam krasopisně. Dodnes mě překvapuje, jak nerady některé ženy říkají ano napoprvé. Proklatě. O žádné rozbíjení vztahů mi nešlo. Chtěl jsem prostě nabídnout další přátelství. Udržoval jsem už přece přátelství se dvěma dívkami, které mezi sebou také kamarádily. Kluci těch dívek spali klidně, problém měl jen můj táta, který mi pravidelně odpočítával koruny.
Je lepší než já? připsal jsem a poslal. Ano, přišlo. Tak proč není na olympiádě? Dívka se zamyslela. Chápu ji.
Nevyměnil sis Vltavu za Atlantik? ozvala se šeptem žena s broží, když kolem nás procházela už potřetí. U nás ani v okolí se žádné taháky nenašly. Ale abychom měli taháky, museli bychom aspoň tušit, o čem předmět je. V tom směru k nám marně hledat.
Tolik působil jako dítě, které akutně potřebuje odbornou pomoc, ale byl to prostě jeho běžný pohled což ta žena nevěděla.
Jaký oceán, co jí to napadlo? drncal do mě Tolik, když jsem se snažil sblížit neurčitě vztahy. Vždyť tu nejsou žádné otázky na oceány.
Kdo je kdo s Menšíkem, připsal jsem, odeslal. Ne! připlulo mi zpět, s nakresleným úšklebkem s copánky a ušima. Neměla to dělat ty uši mě zasáhly ještě víc než řasy. Dnešní smajlíky už takový šmrnc nemají. Už jsem skoro propadl, ale biologický kolega mě zase začal prudce rozptylovat.
Poslyš, taková otázka, začal Tolik tajemně. Jaká konfor…mační úroveň má bílkovina keratin v lidských vlasech? Keratin je odpověď, ne? Někdo ze Slovenska to psal. A veverka má přece rezavé vlasy?
Potvrdil jsem a zamyšleně dodal:
V zimě šednou.
Tolik zapsal: Rezavé. V zimě šedé. Do každého rozhovoru vnášel přirozenou logiku.
Najednou se frekvenčně naklonila dívka s pihami a zašeptala: Alfa-šroubovice.
Kde? rozhlédl jsem se.
Konformační úroveň alfa-šroubovice, vysvětlila a otočila se zpět.
Podíval jsem se na její uši. I ty byly podivně přitažlivé. Rychle jsem dopsal odpověď, utrhl kousek papíru a načmáral: Půjdeme do kina? Někde to prostě musí klapnout
Půjdeme, pláclo mi to na stůl.
Za chvíli zprava: Dobře, půjdeme.
A teď existenciální krize. Zatímco jsem hledal cestu ven, došel jsem k otázce: Jak se jmenuje mládě nosorožce? Těžko odpovědět, když od vás chtějí upřímnost dvě ženy naráz. Noseránek? Nosíček? Tele…? Nosotolik? Napravo řasy, vpředu pihy. Konec a basta. Napsal jsem: Mládě nosorožce.
S pihatou jsme vydrželi až do zimy, kdy už i veverkám začaly šednout chlupy. Ta s řasami k biografu nepřišla. Ženy, to jsou zvláštní bytosti!
Mezitím jsem v biologii obsadil druhé místo a dostal diplom. Předali ho až po dvou měsících. Stosedmdesátá druhá škola nalezla jen jediného žáka s mým příjmením. Prvňák, který na otázku ředitelky: Jak jsi mohl být na olympiádě? rozplakal se a slíbil, že už víckrát nebude.
Nakonec mě ale našli. Byl jsem jediný vědec z té bandy, co věděl, jak se jmenuje mládě nosorožce. Vědci to stejně dodnes nevědí, no to je to hlavní. Tak jsem se stal vědcem mezi vědci. A pak jsem se, jak vidíte, zkazil a odešel.
