Když k Zinaidě přijde Valera, jako by Zina doslova před očima hloupne. Je to štěstím, jinak to neumí vysvětlit. Začne pobíhat po bytě, upravuje si vlasy, schovává pod polštáře rozházené věci, které zkoušela před jeho příchodem, a opatrně vytahuje natáčky z účesu. Pak běží do koupelny, tam si učesává vlasy, natírá rty rtěnkou. A v plné své parádičce konečně vyjde za ním.
A proč by taky nebyla šťastná? Představte si to sami.
Zina je svobodná matka, která se vlastně nikdy nevdala. S Pavlem chodila jen měsíc dva, a pak jí Pavel zmizel zpátky na Moravu, aspoň tak se tvářil; Zina ani pořádně neví, odkud přesně byl. Možná ze Zlína, možná z Olomouce. Každopádně se tu živil na brněnské tržnici a co přesně tam dělal, to taky Zina nikdy nepochopila.
Jednoho dne odjel zamilovaný Pavel, Zinin poklad a nechal ji… lehce těhotnou. Opravdu jen trošku, protože v té době uplynuly asi dva týdny a Zina si to sama ještě neuvědomovala. Když se pak po několik týdnů už Pavla v jejím bytě neobjevil, došlo jí, že je takzvaně na všechno sama.
A za čas porodila kluka jako by ho vylila z formy! Ostatně, po kom asi? Zina je sama pohledná ženská a Pavel byl jako z pohádky, modrooký hezoun od pohledu.
Musí se říct, že se Zina na dítě opravdu klika. Bylo to tiché miminko, spalo skoro pořád a když se probudilo… jen poctivě pořád sál matčino mléko. A že ho bylo! Zina mohla nadojit klidně ještě pro jedno dítě do zásoby.
A taky jednou za čas nějaká ta nemoc, ale Sla’vík na tom byl mnohem lépe než většina dětí.
Syna pojmenovala podle slavného herce Vjačeslava Tichonova Sla’vík. Když byla těhotná, pustili v televizi starý film Vojna a mír a prince Bolkonského tam hrál právě Tichonov, který byl podle Ziny až nápadně podobný Pavlovi. Ani jsem nad jiným jménem neuvažovala, říká si Zina. Do rodného listu zapsali: Svatopluk Pavel Dvořák. Zina si to stokrát opakuje sama pro sebe, tak krásně to zní. Jako hudba, jako melodie Opusů z mládí.
Malý Sla’vík byl sluníčko. Když Zina musela vařit oběd nebo uklidit, rozložila na podlaze deku, postavila kolem židličky a do improvizovaného ohrádky posadila Sla’víka. Dala mu starou kabelku, natáčky a pár hadříků a dítě si hrálo. Potichu, bez kňourání, bez stesků. Jednou ho viděla, že zkusil prostrčit hlavu mezi židle (asi chtěl utéct), naříkal si spíš pro sebe, ale mlčel a zkoušel sám židle roztáhnout.
Když Sla’vík povyrostl, problémy s ním nebyly. Klidně ho pustila hrát si na dvůr u paneláku. Jen mu řekla, aby každou chvíli přiběhl k oknu (bydlely v přízemí) a zavolal: Mami! Jsem tady…
Hodinky neměl, tak běhal k oknu opravdu často, každé tři minuty řval, dokud Zina nevyhlédla a neodpověděla: Dobře, synku! Ale on stál pod oknem dál. Co stojíš, jdi si zase hrát! volala Zina. A Sla’vík odpověděl: Neusmála ses na mě… Usmála se na něj opravdově a on zase běžel za dětmi.
Jednou zavolal mama, jsem tady a když Zina vyhlédla, viděla, že k sobě tiskne koťátko.
Mami, dala mi ho paní. Prý se jmenuje Jaroušek. A ještě řekla, že ty budeš mít radost a máme ho spolu chránit.
Sla’vík byl tak upřímný, že Zina nemohla než mu věnovat úsměv. Pak řekla:
Jaroušek má asi hlad. Tak pojďte domů, naleju mu mlíčko.
A syn s koťátkem běžel do vchodových dveří. Šťastný Sla’vík. Jaroušek zatím ještě o svém štěstí moc netušil.
A tak žili tři. Tedy, dokud se Zina neseznámila s Martinem.
Byl stejně starý jako ona. Nikdy ženatý, spolehlivý chlap a docela vážený; vůbec nevypadal na to, že by měl nějakou krizi středního věku. Pracuje ve firmě na výrobu nábytku, slušně vydělává. Začal k Zinaidě chodit na noc vždy v sobotu. Moc nemluvil, jedl hodně, pil přiměřeně. Zinaida mu každý víkend koupila lahev slivovice, dala ji schladit do mrazáku a ke sklence jemu podávala jeho oblíbenou malou štamprličku.
Tentokrát vše probíhá, jak má. Martin přišel, v předsíni si podal se Sla’víkem ruku, sednul na gauč a čekal, než Zina dokončí svou přípravu. Pak si sedli k televizi ve čtyřech, protože Jaroušek rozvalený na Sla’víkových kolenou, byl plnohodnotným členem domácnosti. Dívali se na zprávy a šli večeřet.
Po večeři si všichni dali šlofíka, aby pak vyrazili společně na procházku do městského parku.
Jakmile Zina zavřela dveře od Sla’víkovy pokojíku a lehla si vedle Martina, položila mu hlavu na ruku. Ten poprvé začal téma svatby:
Myslím, že bych zatím žil u tebe, Zino. Pak si najdem něco většího… nebo budu pronajímat byt, abychom měli nějaký přivýdělek. Ale víš, co mi vadí, Zinaido? Já nemám rád kočky. Jarouška budeš muset někomu dát…
Jaroušek, opravila Zinaida a napjala se, co přijde.
Ano, Jarouška… přikývl Martin.
Pak chvíli mlčel a pak, tak samozřejmě, jako kdyby už bylo rozhodnuto, dodal:
A Sla’víka pošleme k mojí mamince na vesnici. Víš co, tam je čistý vzduch, škola kousek. My jsme ještě mladí spolu budeme mít vlastní. Třeba i několik.
Zinin obličej na jeho rameni okamžitě strnul. Ještě pár minut bylo ticho. Pak pomalu vstala, jako by ji právě přistihli nahou, zabalila se do županu, šla k jeho věcem, které ležely vedle v křesle. Podala mu kalhoty a řekla:
Tak… Tady máš svoje nohavice… Obleč se a jdi.
Kam jako?
Ke své mamince na ten čerstvý vzduch… Nám třem parčík za domem bohatě stačí.
