Kamenná žena
Jednoho chladného březnového večera přivezla sanitka paní Ludmilu Kovářovou na pohotovost nemocnice v Praze. Sebrali ji z ulice, kde se zhroutila do špinavé břečky. Neměla sílu vstát. Dva záchranáři naložili Ludmilu, rozmočenou, do sanitky a odvezli ji na příjem.
Byla to velká, statná žena v kalhotovém kostýmu, s kotníkovými kozačkami na podpatku, s decentním, ale výrazným líčením podtrhujícím její vystouplé oči a plné rty. V uších těžké náušnice s barevnými kameny, na klíně kožená kabelka. Ludmila dorazila na příjem sedící v kolečkovém křesle ležet odmítla. Jakmile přišla k sobě, okřikla řidiče sanitky, že z něj páchne kouř, záchranářce vytkla pomalost, učni, mladému praktikantovi, přikázala, aby na ni vůbec nesahal.
A já bych taky nechtěl! zamumlal mladík trucovitě.
Jen se opovažte být drzí, mládenci, odpověděla Ludmila, usadila se zpříma, stáhla si kabelku blíž k bradě a pohledem přísného inspektora zkoumala nemocniční prostředí vrátila obočí do středu širokého, skoro kamenného obličeje. Kůži měla červenou kapilárami, ale pod silným nánosem make-upu, který pod přívalem potu, jenž se jí vyrazil po injekci, nevzhledně zvýraznil vrásky.
Pojďme dál, tady čekat nebudu, táhne tu, je tu průvan! rozhodla hlasitě, kývla směrem k přeplněné chodbě.
Žena u pultu přijmu pohlédla přísně na nově příchozí v honosném kožichu až na zem, sebrala papíry záchranářce a poprosila sanitku odjet a Ludmilu Kovářovou svěřila do péče nemocnice.
Hypertenzní krize, upadla do mdlob… Hlavou se nebouchla… Aktuální tlak… oznamoval mladík v modré uniformě.
Dobře, Romane. Díky, už můžete jít! Je tu těsno, přátelsky mu položila ruku na rameno sestra. Chlapec byl její syn, na pohled bylo vidět tu podobu.
Člověk musí pomáhat dětem, pomyslela si Ludmila mechanicky.
Strašně ji bolela hlava, dlaně slábly, padaly jí na kolena, takže luxusní značková kabelka hrozila spadnout na zem, a na sesbírání by už asi neměla sílu. Ostatně ničeho už se jí nechtělo. I mluvit bylo těžké jazyk jako suchý špalek přilepený k patru, měla žízeň.
Dala byste mi vodu, prosím? řekla nahlas, ale spíš do prázdna.
Nikdo ji neposlouchal. Okolo se hemžily rodiny, tlačily vozíky s nemocnými, utěšovaly, pobízely, lékaři v bílém pospíchali s papíry, četli požadavky za chůze, přebírali pacienty do ordinací. Sestry se staraly o své, potřebné věci ale Ludmily se žádná z nich nevšímala.
Kde je Kovářová? Kovářová kdo? zvolala jedna z ošetřovatelek, jak si je Ludmila hned pojmenovala.
Tady jsem, odpověděla Ludmila, pak hlasitěji. Tady!
Tak, tady máte skleničku, záchod tamhle, pak na krev. Sundejte tu čepici! Tady není severní pól!
Ludmila úplně zapomněla, že ještě má na hlavě mohutnou kožešinovou čepici, jak ze starého českého filmu. Proto jí tak tekl pot po čele a hořela jí lebka.
Neochotně čepici stáhla, rozhlížela se, kam ji schovat, až ji nakonec vmáčkla do kabelky. Ta už byla stejně přeplněná dokumenty, papíry. Ludmila neplánovala tu zůstat dlouho až se jí uleví, musí jí propustit. Na to nemá čas, vždyť je ředitelkou firmy SkloMorava, má zakázky, den plný práce!
Sestra položila sklenici na její kolena.
Ludmila Kovářová žena velká, bytelná. Vždy byla: velký plod, velké miminko, velká děvčata, dívka i žena. Panečku, vy máte… vzdychali lékaři už její matce, když dorazila s malou Liduškou do poradny. No, to jsou chodidla! divili se prodavači, když Ludmila velkou nohu vyrostla z dětské obuvi.
Vedle takové dcery vypadala Ludmilina maminka jako drobná princeznička. Ale geny se nezapřou byla po silném tátovi. Jenže ten zemřel na rakovinu, když Ludmile bylo osm.
Sama sebe se Ludmila vždy styděla. Mezi vrstevníky ve školce byla jako Gulliver mezi mrňousy, stranili se jí, považovali ji za divnou. Ani škola neulevila. Dobře bylo Ludmile jenom při sportu náhodou ji tam zapsali, když maminka začala chodit s trenérem. Aby doma nechyběla, večer odvedli dceru na trénink. Hod diskem, vrh koulí tam našla Ludmila sebe sama. Párkrát se zranila, rameno ji bolelo dlouhá léta, ale byla pyšná, že je úspěšná. Jednou se strašně spálila zaměnila obyčejnou chlapskou zvědavost za lásku, vypila si kalich hořkosti, vyrostla, matku pohřbila a sama sebe vytvarovala do ženy, za kterou se dnes všichni nenápadně otáčeli.
Začínala v domovní správě, vedla partu řemeslníků, v porevolučních letech se chopila příležitostí. S kluky makala na stavbách, leckdo ji zaměnil za chlapa, později se tomu smáli, chránili ji byla svá, přísná, někdy tvrdá, družné akce neměla ráda, ale zapadla.
Ludmila Kovářová zůstávala nepřístupná, kamenná.
Kamenná bába říkávali za zády.
Pak založila vlastní firmu SkloMorava okna do světa. Rozuměla fachu, její jméno si získalo respekt.
Ke svým byla tvrdá, čajíčky nerozlévala, ale stáli za ní jako za hradbou. Jako ředitelka rozhodně zasahovala do jejich životů, téměř vnucovala štěstí hnala k lékařům, nabídla tip na restauraci, když bylo co slavit, kontrolovala, když se zdržívali v práci, zabezpečila preventivní prohlídky, vánoční dárky, ale nikdy se převlékala za Ježíška s jejím postavením, to by přece byla směšná podívaná.
O všem věděla i výsledek těhotenského testu sekretářky, o němž ona sama ještě nevěděla. Ludmila už hledala nejlepší kliniku. Znala rodinné příběhy, hádky, peripetie s dětmi, příjezdy vzdálených příbuzných. Nakupovala jim základní potraviny, pomáhala s kontakty na vysoké školy. Byla samostatná, chránila nejen sebe, ale i druhé ty slabé, tiché, jiné, kterým nebylo do vínku dáno to štěstí jako jí.
Přítelkyně neměla. Tak to bylo lepší, bezpečnější nebylo komu svěřovat slabiny, nikdo jí nemohl za zády utrousit naše dlouhánka…
Kamenná bába nikdy neselhávala, nešla kolem horké kaše, vždy mluvila na rovinu a zároveň hledala řešení. Pokud někoho propouštěla, hledala mu jiné možnosti, aby měla čisté svědomí.
Tyranka? Spíše lokomotiva, která uhání k cíli. Chtěli-li se jí postavit do cesty, smetla je jako listí. Ale vždy měla jeden malý vagónek, malého chlapce Karla. Ten byl její pýchou.
Někteří její styl neunesli a odešli, ale nebylo jich mnoho v době nezaměstnanosti kolem sebe vytvořila jádro lidí, ochotných a věrných.
Ti byli její oporou, její nadějí. Zatímco paní Ludmila v nemocnici ležela, Bohu díky, že jim může věřit s důležitými zakázkami.
Co to je? To ne! To já nedonesu, shodila skleničku Ludmila na podlahu. Mám tlak, musím si lehnout! Vy neumíte číst?
Ale no tak, zlatíčko, ozval se muž s obvázanou hlavou sedící na lavici, zjevně bezdomovec. Zvedl lahvičku a zamrkal: Chceš, já to za tebe udělám? Ale jen výměnou za čepici, zadarmo nerad… Mám rád pořádné holky!
Radši se bavte o sobě! odsekla Ludmila, odstrčila vozík ke zdi, narazila do omítky, zůstaly po ní dvě důlky.
Co to děláte, paní! Zrovna jsme opravili stěny! rozčilovala se žena s jmenovkou na kapse. Světlano, ta čí je? Kam ji?
Já jsem ničí. Svá. Chci odejít. Jak se jmenuje tahle nemocnice? Musím zavolat taxi. Telefon…
Kam byste chodila? Počkejte, přijde lékař, poležíte si, posilníte se, urovnala ji žena, kterou Ludmila před chvílí slyšela říkat ta.
Ale Ludmila už někam volala.
Karle? Lucie, dej mi syna! řekla přísně do telefonu. Já vím, ale potřebuji ho. Jsem v nemocnici, mám zítra důležitá jednání, potřebuji Karla.
Nerozkazovala, spíš stručně a naléhavě vylíčila situaci, aby posluchač pochopil, že je vážná. Pak sdělila, co potřebuje.
Lucie, její snacha, šla k vaně, zabušila. Manžel vypnul proud vody: Co?
Volá tvoje máma. Je v nemocnici.
Ježíš, počkej, za deset minut vylezu! houkl Karel a pustil zase vodu.
Slyšel, co mu žena před chvílí říkala? Jistěže. Když volá matka, ještě žije, deset minut navíc nikoho nezabije. Nechá ji čekat.
Přitom on sám jako kluk čekával na matku každý den, od rána do večera…
Matka měla pořád práci, časem se tomu začalo říkat byznys, kvůli ní se stěhovali do lepšího bytu. Ludmila nechala vyměnit okna v Karlově škole na vlastní náklady, pomáhala známým opravovat chaty díky řemeslníkům, stavebníkům, které znala. Všude měla síť kontaktů. Jen jedna rybka, s roztomilým ježčím jménem Kája, pořád plavala bokem.
Máma ho nebila, nekřičela; přišla domů, zkontrolovala úkoly, kývla, když bylo dobře, anebo opravila v sešitě, pak poslala do pokoje předělat.
Do ideálu, říkávala. A po svém krátce vysvětlila význam usilovnosti, proč se má snažit a pracovat na sobě.
Že by ho milovala tak, jak matka líbá tele, nikdy neřekla. Nešeptala v noci, že Karel je ten nejlepší, nikdy neřekla, že ho miluje jen proto, že je její syn. A mlčela.
Ne, ona mě nemiluje! Usoudil Karel v devatenácti letech. Ano, díky jejím známostem složil zkoušky, dostal se na vysokou; díky jejím snahám nemusel na večerní, ani na brigádu. Ale nestojí to matce za povinnost zajistit, aby z něj byl člověk? On ji o narození neprosil, tak ať ho vychová. A pokud se nic vážného neděje, ať ho nechá být. Nemocnice to je přece nic…
Ludmila slyšela, jak Lucie špitla, že Karel zavolá za deset minut.
Paní Kovářová, děje se něco vážného? zeptala se Lucie. Mohu nějak pomoct?
Ludmila neodpověděla, zavěsila. No jo, teď na otázku příjmového čí je, může říct s čistým svědomím: nikoho. Svá. Syn zavolá, až se mu bude chtít, snacha žvýká žvýkačku a bojí se, že ji Ludmila připoutá ke svému velkému tělu. Nikoho. Možná tak je to lepší.
Ludmila se opřela o zeď, chtěla vstát. Křeslo odjelo, nohy se jí podlomily, padla těžce na podlahu. Sklenička se odkutálela po dlaždicích, obsah kožené kabelky značky rozprskl po dlažbě, kožešinová čepice se jí přitiskla k tváři.
Do háje, zaburácel ten muž, spěchal Ludmilu zvednout. Stačil při tom nenápadně sáhnout do kabelky, strčit peněženku do kapsy a stáhnout z prstu prsten s českým granátem.
Ten chlapík jí někoho připomínal, matně… Ne, nejde si vzpomenout…
Necítila vůbec nic, těžce dýchala, hlavu stranou, a v uších jí monotónně znělo: Držte se vpravo, držte se vpravo…
Obvykle jezdila do firmy autem sama neřídila, nesoustředila se ráda na provoz. Řídil za ni Radoslav Hrdlička. Každý den v půl osmé přijel, otevřel dveře paní ředitelce, pomohl jí nastoupit, sám usedl za volant, pustil klasiku a vyjel. Tak to chodilo roky. Radoslav si nestěžoval, byl za to rád prostřednictvím Ludmily získal výhody: léky pro manželku, poukazy na léčení, lepší potraviny, třinácté platy. Kdykoli potřebovala v noci jet na služebku do Ostravy či Brna kvůli reklamaci, Radoslav to bral jako samozřejmost, v pracovních povinnostech měl vše zaneseno, i tyto případy. Paní Kovářová za to vždy slušně poděkovala, tak to etiketa velí…
Ale dnes Radoslav nestihl přijet někdo mu naboural auto popelářským vozem.
Paní Kovářová, zavoláme taxi! To jsme to dopadli! bědoval.
Netřeba. Dojedu metrem, poklepala si na čepici. I když se necítila dobře už ráno, bála se snad, když ji narazilo zezadu? Ne, byla kamenná, mnoho už ji nerozhodilo vždyť má přece peníze, ty všechno spraví. Zařiď si tady papíry, pak mi dej opravu auta.
A šla, mohutná, rezavě šedá hromada do metra. Lidé se jí na chodníku vyhýbali, působila až monumentálně. Jako dlaňovka v českém filmu…
V metru bylo dusno, davy lidí, proudy a zase zácpy. Držte se vpravo! zaznělo z reproduktorů v přestupu na linku A. Lidé drželi vpravo a ona s nimi, protože jinak by ji ušlapali studenti a spěchající podnikatelé.
A teď už se den končil, Ludmilu, po pokynech, měřeních, injekcích, převezli do pokoje, s námahou převedli na lůžko a přikryli. Sotva přišla k sobě, slyšela pořád držte se… držte…
V pokoji byla tma, vonělo to tam směsí parfému, léků, zvláštně i po pohance a vanilkových rohlíčcích. Ludmila je vlastně měla ráda, ale málokdy si je dopřála.
Pokoj byl ve třetím patře, z okna nevidět širý, plný a pulsující rušný třídy, barevné jak vánoční řetěz…
Pamatuje, jak jednou koupila takový řetěz v Domě hraček. Šla ten den pro Karla do školky, seděl tam sám, učitelka už oblékala kabát.
Tak vidíš, Karle, už pro tebe máma přišla! A tys měl strach! zvolala radostně.
Karel si rychle, nepozorovaně utřel slzy a začal zpětně nasazovat kombinézu červenou, se stříbrnými pruhy, která mu slušela, ale dělal, že je mu jedno, co má na sobě hlavně, aby to mamince vadilo. Trest vypil za všechno… Za to, že ostatní mají tátu, on ne. Ostatní matky spokojené, milé, v tlustých sukních, obouvají děti, nasazují čepice, zapínají kabátky a odvádí je domů.
A jeho matka stála jako skála, klidně čekala, až se oblékne. Nepomáhala, nekritizovala. Jen stála.
Co máš v krabici? zeptal se při svižné chůzi.
To je, Karle, nádhera! Řetěz! Pověsíme ho na stromeček. Najednou byla jeho maminka skoro veselá, Karel se divil, že to vůbec umí.
Cestou domů si představoval, jak bude řetěz svítit na křivém umělém stromku, jak se světýlka odráží ve skleněných kuličkách. Zítra bude všem ve školce vyprávět, co maminka koupila…
Když došli domů a řetěz zapojili, nezapnul se. Žádné světlo. Matka, když viděla, jak je zklamaný, rychle vše smotala zpět.
Pojď večeřet. Ještě mám žehlení. Tehdy.
Za dva dny přinesla tatáž řetěz opravený opravili ho chlapi z garáží na jejím pracovišti. Ale Karel už byl doma, nemocný, a nadšené vyprávění do školky nikdy nepřinesl…
Teď někdo neznámý natáhl nad městem takový řetěz, spojil ho s lidskými srdci žárovičky blikají, proudí. A Ludmilina žárovička zhasla. Potřebuje opravu…
Dveře se otevřely u lůžka se zastavila drobná zdravotní sestřička v růžovém. Neotvírejte oči, jemně vám odlíčím řasenku. Jinak by vás pálily oči. Ne, ne, já sama.
Začala hladit Ludmilu po lících mokrou vatou.
Ludmila, slabá jako hadrový panák, zůstala nehybně ležet.
Příjemné… Bože, tak příjemné! Chladná vata, letmé dotyky, tichý hlas. Ludmila si vzpomněla na maminku. Ta tu už dávno není, pohřbená v zemi. Ludmila na podzim zaplatila chlapíkům za úpravu hrobu a zasekla do hlíny semínka pomněnek. Nevěděla, jestli je už pozdě, rozházela je po hrobě širokými pohyby.
Zasypeme je hlínou? Jinak je špačci sežerou! ptali se najatí dělníci v naději na příplatek. Ludmila, velká a přísná, jakoby neslyšela. Nakonec jim dala pár stovek, odešla, nečekala na další pomoc. Na jaře stejně asi nic nevzejde…
Maminka ji, když byla nemocná, omývala mokrým, chladným ručníkem, vonícím čistotou a zimou.
To nemusíte, odvrátila se smutně Ludmila. Já si poradím, až mi bude líp.
Mlčte, potřebujete odpočívat, sbírat síly, konejšila sestřička a upravila jí vlasy.
Já zaplatím, peněženka kde je… Nemohu najít… Není…
Ludmila dojetím slabě vzlykla.
Bylo to podruhé v životě, co ji někdo okradl. Prvně ji okradli v metru jela na eskalátoru, někdo se na ni mačkal, a když vystoupila, ve stánku zjistila, že kabelka je rozříznutá, peněženka fuč. S ní i fotka Karla a drobný centík. Posadila se tehdy na lavičku a plakala. Té dámy, hory, s širokým ramenem, velkou hlavou, a plakala jako malá holka.
Škoda… šepotala a utírala slzy. Nešlo o peníze. Škoda byla kabelky první pořádné v životě; a peněženka luxusní, tmavomodrá. Hrdá na ni byla, teď zůstane šrám na kabelce i na duši…
I teď byla smutná to byl jistě onen muž z příjmu.
Neležte, já donesu tonometr. Klid.
Sestra odešla, za chvíli byla zpět. Manžeta přitiskla Ludmilu, v pokoji zaúpěli další. A Ludmila upadla do spánku táhlého a sladkého jako teplý karamel…
Karel, vycházeje z koupelny, na matku zapomněl. Lucie mu připomněla, sama zkusila volat, Ludmila to nezvedla.
Něco se děje, Karle. Musíme pátrat, zavolej do práce, zasadila se Lucie, ale Karel ji odstrčil.
Máma má vždycky naplánováno. Myslím, že už má i plicní ventilaci rezervovanou. Nech to být, Luci. Usadil ji na kraj pohovky, pustil si velkou LCD televizi dal jí matka. Na obrazovce běžel fotbal. Karel pod stolem podupával jako hráč.
Dobrý telek matka koupila, zasmál se, napil se piva, dal si hrst arašídů.
Lucie seděla v pokoji, znovu volala své tchyni.
K sobě měli komplikovaný vztah, ne hádavý, ale chyběla teplota, blízkost. Ludmila to neuměla nestíhala, nebo už zapomněla? Milovala skutky nová okna, rekonstrukce koupelny, auto pro syna, karta do fitka pro snachu, potraviny, látky. Ne vnucovala se, jen zavolala a odvezla Lucii nakoupit ale vždy v těch nejlepších obchodech.
Lucie zpočátku odmítala, pak pochopila, že nemá cenu odporovat dala si za úkol, že jednou Ludmile vrátí každý haléř.
Ludmila tak milovala. Jinak už neuměla. I Karla milovala tak: hračky, sport, nábytek do pokoje, kolečkové brusle, magnetofon, letní tábory nebyla u toho, ale přijela na návštěvu. Když ve školce nešla topení, Ludmila nahnala řemeslníky, obstarávala materiál, hádala se, sama zapojila svářečku. Na škole zajistila plavání. Proč to všechno dělala? Chtěla Karlovi dopřát vše, co sama nikdy neměla.
Když Karel oznámil, že se žení, Ludmila byla v rozpacích ještě včera mu kupovala autíčka… Svatbu měli, jak chtěli mladí, ale v lepší restauraci. Šaty pro Lucii v nejlepším butiku.
Lucie se chtěla Ludmile přiblížit, ta ji ale nepustila za zeď. Ona je přece kamenná žena, hora. Měla jen práci, schůzky, profily, konstrukce, žaloby… Jednou zapřáhla a už nemohla jinak.
Lucie ještě zkusila zavolat tentokrát to vzala cizí žena. Zapsala si vše, řekli jí, ať přijde ráno na návštěvu.
Paní Kovářová spí, je unavená a zmordovaná. Přineste jí pohodlné oblečení i svetr na pokojích je chlad.
Lucie poslouchala, chvíli mlčela a poděkovala.
Karel už seděl u notebooku, hrál hru. Lucie chtěla něco říct, ale raději odešla, vzala klíče od bytu Ludmily a potichu vyklouzla…
Ludmila se probudila brzy ráno. Na ostatních lůžkách se také uléhali, štrachali hrnky. Někdo kýchal.
Tak, krásky, kdo je Kovářová? Vy?
Ludmila se posadila, chvějícima rukama zkusila stáhnout vlasy do copu, neměla sílu.
Já jsem Kovářová.
Seděla na posteli v halence a kalhotách od kostýmu. Kožich a čepici v igelitu na zemi, boty zasunuté pod postel. Vrchní knoflíky blůzky rozepnuté, krajkové prádlo prosvítalo. Kupovala si hezké spodní prádlo ale její rozměry byly málo kdy skladem.
Žena na sousední posteli si ji zvědavě prohlížela, Ludmila zrudla, skryla se pod deku.
Prosím, Kovářová, ruku, potřebuji krev.
Sestra zkušeně píchla žílu, Ludmila ani necítila. Pak zadrnčel mobil.
Omlouvám se, práce, vyšla do chodby a usedla na židli.
Otázky, požadavky, nabídky, objednávky jakoby nebyla v nemocnici. Když už neuměla, rázně oznámila, ať se obrátí na zástupce je nemocná.
Někdo na druhém konci to položil.
Ramena jí poklesla, povadla z hrdé ženy se stala obyčejná, nemocná bytost.
Dostala nemocniční košili, župan. Převlékla se, podívala do zrcadla, usmála se. Pod očima šmouhy, vlasy rozcuchané, špinavé.
Zatímco padla, ulomila si tři nehty.
Zpátky na pokoj, za chvíli vizita a snídaně, zavolala vcházivší sestra. Ludmila poznala včerejší ženu. Už převlečená, chystala se domů. Vaše dcera volala, dnes přijede. Lucie. Nebojte se, bude líp. Chvíli ležte.
Proč to všechno děláte? vzpřímila se Ludmila a napřímila se do výšky. Lucie není má dcera. Je nevěsta. A pochybuji, že…
Přijede. Slíbila. Liduš, pamatuješ mě? zašeptala žena. Jsem Kateřina. Ležely jsme spolu v nemocnici. Ty… po dítěti…
Ludmilu zasáhla ostrá vzpomínka, svezla se na židli. Kateřina jediná tehdy věděla, co Ludmila plánovala byla těhotná, a protože ji ten, komu věřila, opustil, rozhodla se dítě nedonosit. Kateřina hladila Lidušku, šeptala jí, že je krásná, dobrá holka, a že špatných je kolem dost…
Kateřino… nepoznala jsem tě. Pracuješ tu? Tak jsi to vždycky chtěla.
Ano. Ty máš syna? Ráda tě vidím! Já mám dvě dcery, samý hluk. A manžel?
Kateřina zmlkla, polkla otázku.
Ne, manžela nemám a nikdy nebyl. Sama pro sebe jsem chtěla dítě. Myslela jsem, že mě bude chránit… Ale nejsem pro něj důležitá. Celý život se chráním sama.
Kateřina chtěla odpovědět, ale už šel vizita lékařů. Kateřina šla domů, těšila se na spánek…
Snídaně rychle uběhla. Ludmila trochu rozmrzla, ohlédla se po pokoji sousedky byly stejně staré, tiché, četly, spaly, šeptaly si. Jedna z nich, Zina, pořád něco křoupala šum snědlých sucharů zněl po pokoji.
Vanilkové rohlíčky, že ano? usmála se Ludmila. Ale neměla byste je jíst na sucho, musíte zapíjet čajem!
Nervy. Omlouvám se, zkusím být tišší. Mám starost o manžela na jiném oddělení, mrtvice… Bez žvýkání to nejde. A čaj… nechci přidělávat práci.
Ale to přece nevadí! Kde je konvice? Sestřičky kde se vaří čaj? Z kuchyňky šokovaně sledovali, jak obrovská žena, vyčerpaná, ale neztrácející postoj, vplouvá s hrnkem čaje.
Ludmila si všimla všech detailů zvedajícího se linolea, potřebné opravy kuchyňského zařízení, a hlavně oken stačí je jen seřídit, zná spolehlivého řemeslníka.
A už nese sousedce horký, sladký čaj.
Pijte, Zino. Netuším, kolik cukru máte ráda, ale napijte se! Zina vděčně přikývla.
Jste moc hodná, kývala. Hele, tamhle někdo mává hledá vás.
Ludmila se otočila. Ve dveřích, s taškami, stála Lucie, rozesmátá v modrém nemocničním plášti a přečuhujících návlečkách.
Dobrý den, pořád vás volám, to mám křičet? Já jsem tu za paní Kovářovou, položila tašky vedle pantoflí. Zina vděčně kývla, sklonila se zpět k rohlíčkům.
Lucie, nemusela jsi… zavrtěla Ludmila hlavou.
Ale jdeme, udělejte mi místo. Tady je pyžamo, tu je župan, tu svetr, hygienu a dobrou kávu i čaj z vašich oblíbených obchodů. Lucie ukazovala vše svým tempem. Spodní prádlo jsem netahala, to už se nevešlo.
Ludmila, hora sama, se zachvěla, třásla se jí ruka.
Teto, no tak! Pěkně se převlečte, já mezitím zjistím něco od lékaře! vpadla Lucie ven.
Ludmila stála, dívala se na lůžko, tašky, župan.
Život se jí začal zase lepit dohromady, dřív šlapala po střepech. Nikdy si nikoho nepřipustila blízko, ani snachu. A ta ejhle, přijela, stará se. Jen kvůli penězům? Kdo ví… Pocit to byl ale příjemný.
Párkrát volal syn, ale Ludmila to nebrala. Nevěděla, co říct.
Lucie se vrátila od lékaře, sedla a začala si pohrávat se snubním prstenem. Neřekla, že s Karlem plánuje rozvod. Nesmysl trápit paní Kovářovou…
V noci ležela Ludmila zády ke zdi a nevěděla, proč vlastně pláče…
Druhý den jí vrátili peněženku a prsten.
Ten chlap vás okradl na příjmu. Je po něm. Srdce. Zdeněk Brůna, prý.
Ludmila přikývla. Už věděla, kdo to byl. Nejlepší sportovec z jejich sekce, skoro mistr sportu. Hladil ji, říkal, že krásnější není. Lhal a ona věřila. On zemřel, ona žije.
A vůbec není žádná kamenná, je jen dlouho neschopná svobodně a šťastně dýchat.
Ale teď se vše změní. Má kolem sebe Kateřinu, Zinu, Lucii bláhovou, důvěřivou, o to milejší, má práci, starosti, jaro a pomněnky, které se musí zasít. A vnuka, malou kuličku, jehož fotku z ultrazvuku znala.
Hlavně, Lucinko, nečekej od něj nic. Ale miluj ho a říkej mu to. Já to neřekla a teď mě to trápí. Žena musí mít koho milovat, jinak zkamení.
Lucie kývla. Ne, Ludmila Kovářová není žádná kamenice, je zranitelná, velká, široká, ale vlastně slabá Ludmila Kovářová, která kdysi přišla na svět a basovým hlasem jej přivítala…
