Aleno, kde jsi?! Přines okurky! Jak dlouho tě ještě budu volat?!
Manžel už byl očividně bez trpělivosti a zvýšil hlas, ale Alena byla zabraná do svého. Pečlivě dokončovala líčení levého oka a občas přerušila práci s novou, šíleně drahou řasenkou, aby obdivovala, jak jí líčení sedí. Pravé oko, které už zvýraznila stíny a linkou, o nichž její kamarádka Doubravka tvrdila, že jsou vhodné maximálně na ples v Rudolfinu, vypadalo dvojnásobně větší než její původní a bylo trochu strašidelné. Ale Alena rozhodně neměla v úmyslu přestat.
Na okurky, které se máčely v koupelně ve vaně, opravdu teď nebyl čas.
Všechno začalo před týdnem, kdy její muž, ten samý Karel, který teď čaroval na kuchyňské lince s okurkami na zimu, tak najednou, uprostřed dne rozhodl:
Chci, aby ses stala opravdovou ženou!
A věnoval Aleně svou kartu s úsporami, které rok střádal bokem.
Že byla Alena v šoku, to je slabé slovo.
Nejprve ji napadlo pěkně se pohádat. Jak by taky ne! Jestli měl Karel naspořeno bokem, znamená to, že nejenže nedával výplatu celou, ale jistě i v něčem lhal. V čem všem? To mohl být kdejaký průšvih! Jak tohle může být v pořádku?!
Jenže hned vzápětí jí bleskla hlavou druhá myšlenka. Ještě než stačila otevřít pusu, padla na stoličku v kuchyni a úplně zapomněla na polosyrový guláš, co se škvířil na sporáku.
Co to znamená, opravdovou ženou?!
No to byla síla. Chtělo se jí zakřičet a rozbít na tisíc střepů nový porcelán, který jí nedávno darovala tchyně, o němž snila snad celý život. Byl tak drahý, že ho mohla mít jen ve snu. A teď jí ho dala! Když si Alena se slzami v očích prohlížela talíře, tchyně se rozesmála:
Ale Alenko, co jsi taková hloupoučká? Pro tebe bych udělala cokoliv! Hlavně spolu vydržte!
Proč se tak zachovala, Aleně nebylo jasné, ale rozebírat to s tchyní nechtěla. Objela nejdřív Alenu, pak Karla, políbila vnoučky a zase odjela. Nikdy se nezdržovala. Vždycky říkala, že doma je práce dost a každé oko je potřeba.
Alena se s tím nesnažila hádat. Děti o víkendech vozila k ní, dbala, aby se chovaly slušně, a před každou návštěvou přemýšlela, čím babičce udělat radost.
A přece by Alenu bylo za co pokárat. Když mají vlastní rodina na člověka spadeno, co má čekat od cizí ženy, kterou před svatbou viděla jen jednou? Tehdy ji Karel vezl i se synkem představit své matce. Alena se dlouho bála vystoupit z auta, pořád se ohlížela na spícího syna a ptala se Karla:
Co ji jí vůbec řeknu? A ona mně? Pane na nebi, určitě mě vyhodí!
Proč by to dělala? divil se Karel.
Protože! Když jsem porodila Ondráška, vlastní teta mě z domu vyhodila, že jsem je zostudila. A tvá máma mě vezme s otevřenou náručí?
Nedělej předčasné závěry. Můžeš se ještě divit.
Aleně se do žádného překvápka nechtělo, ale vracet se nebylo jak, tak zvedla ospalého synka a došla za ženichem.
Olga Vavřincová, Karlova matka, Alenu přece jen překvapila. Pozdravila chladně, chvíli si ji prohlížela, pak jí podala ruce:
Svěříš mi ho? Uložím ho u sebe v ložnici. Dlouhá cesta, chudáček…
A Alena, sama nevěděla proč, jí dítě svěřila. Ondra trochu pootevřel oči, něco zamumlal a pevně objal Olgu kolem krku. Ta si ho pobrukovala, ukliďňovala a za chvíli malý znova usnul.
Babičkou Ondra Olgu bez víc řečí nazval hned, jak se naučil to slovo a jí tím jednou provždy získal.
Alena porodila syna brzy stěží jí bylo osmnáct. Kdo je otcem, věděla celá vesnice a ševelilo se, jestli Michal Burda, známý sukničkář, vezme Alenu Starou, nebo ji jen využije jako ostatní. Michal měl pověst bídnou to věděla i Alena a obloukem se mu vyhýbala.
Jenže Michal byl lišák. Uměl sladce mluvit, přesně najít cestičku do srdce, a když nešlo po dobrém, vymyslel něco, z čeho holce nezbylo než mlčet a dusit trápení v sobě.
Jen Alena mlčet nedokázala.
Jednou se vracela z města, kde navštívila tetu, a protože autobus jel jen do vedlejší vesnice, musela pěšky přes pole. Řidič jí řekl:
Kvůli tobě nepojedu dál! Projdi se, neprší!
Aleně nezbylo než jít domů po svých.
Za vsí ji dohnal Michalův favorit.
Aleno, proč jdeš tak pozdě a sama? Nasedni, svezu tě.
Ne, Michale, dojdu, odsekla Alena, ale bylo už pozdě…
Domů přišla v roztrhaných šatech a slzách. Ani nešla za nemocnou matkou, zamkla se v prádelně a až do rána se snažila smýt doteky Michala z těla. Brečela, nadávala si a přemýšlela, jak to utajit, aby se máma nerozrušila. Doktor jí jasně řekl, že matka má slabé srdce.
Matka Aleny se nikdy nedozvěděla, co se stalo. Když byla Alena v pátém měsíci, zemřela ve spánku a nechala Alenu na světě samotnou.
Teta, která měla přijet pomáhat, se jí i dítěte hned vzdala.
Co sis navařila, to si sněz. Se mnou nepočítej. Proč jsi hned nešla na policii? Mohla jsi být dávno vdaná! Už se do toho nepleť, mám svých starostí dost!
Alena, slabá a uplakaná, nejprve ani nechápala, co jí bylo řečeno. Když jí po pár dnech došlo, že nemá od koho čekat pomoc, odhodlala se jít na policii.
Aleno, proč jsi se ozvala až teď? bědoval strážník. Dostane, co si zaslouží!
Michala zatkli.
Jakmile Alena promluvila, ukázalo se, že má po vesnici sedm dětí. Matky je nejprve zapíraly, ale nakonec se rozhovořily.
Michalova matka, když dostal rozsudek, Alenu veřejně proklela, plivla jí pod nohy a popřála, aby dítě neneslo zdraví.
Ale vesnice se Aleny zastala. Ještě tu noc potřeli bránu Burdových smůlou, a za pár měsíců museli prodat dům a odstěhovat se.
A Alena dítě přivedla na svět zdravé, ukřičené a se všemi rysy rodiny Starách. Nos a uši po tátovi, kterého si Alena skoro nepamatovala, kudrny a hnědé jako višně oči po babičce.
Sousedé pomohli s hospodářstvím, přinesli oblečky a kolébku. Skrovné peníze, které po matce zbyly, šetřila co mohla vychovat dítě bylo teprve začátek, zvlášť sama.
Jen co si Alena trochu ulevila, z města dorazila teta se strýci bratry její matky, a oznámili, že musí z domu.
Dům je náš po rodičích. Dokud žila tvá matka, byl klid. Teď potřebujeme peníze, prodáváme.
A kam já půjdu?
Na svůj podíl máš nárok. Ale dal jsme ti. A co dál, to je tvoje věc.
Podíl, na který jí přiznali, nestačil ani na malou chaloupku v okolí cenu domů zvedl každý. Znamenalo to odjet do města. A jak tam sama s dítětem? Teta odmítla o Ondru jevit zájem, ani se s ním přímo nebavila.
Alena neváhala dlouho. Nikomu se do ničeho plést nenechala. Synka si nikomu vzít nedala, neprožila si to vše proto, aby teď kapitulovala.
Rodina odjela, Alena se naplakala do polštáře. Sousedé donesli novinu: mají ve vedlejší vesnici paní, která půl domu prodává muž zemřel, děti jsou pryč, a sama to nezvládá. Přišla i policistka.
Alenko, o víkendu tě tam zavezu, povídá. Poznáš ji a rozhodneš se, jestli je to pro tebe.
Děkuju, moc děkuju! slzy Aleně tekly, až málem objala policistku. Ondra roste, díky bohu…
To je hlavní!
Dům s paní Terezií Petrovou, vdovou, co nabízela půlku domu, byl od pohledu klidné místo. Tereza byla příjemná a jasně řekla:
Neboj se mě. Pořádek mám ráda, chaos nesnáším. S malým ti pomůžu, jestli půjdeš do práce. Ale když budeš potřebovat do města, na mě nespoléhej.
Práci tu je?
Jistě, kamarádka shání prodavačku, má tři krámy, teď otvírá další, domluvím se.
Alena souhlasila a právě v obchodě poznala Karla. Přijel z Prahy pomáhat matce, a ta ho poslala pro nákup.
Alena mu balila věci a sama nevěděla, jak mu o sobě řekla vše: o Ondrovi, o Tereze Petrové, co byla malému druhou babičkou. Nikdy nebyla upovídaná, teď jí ale slova tekla sama.
A Karel ji nerušil naslouchal. Jak odcházel, už věděl, že klid mít nebude, kvůli těm višňovým očím a tichému hlasu Aleny, co mu zněl v duši.
Zpátky zašel až po čase. Bál se říct pravdu: že ho v noci opustila manželka, zanechala dva syny, jeden měl pouhé tři měsíce. Staral se o ně sám, protože jeho máma pečovala o nemocného otce. Chlapci někdy v noci plakali, hledali mámu, kterou si pamatovali letmo, nebo vůbec ne.
Nevěděl, jak to Aleně říct. Tak se motal kolem obchodu, ale vejít se neodvážil.
Nevěděl ale, že Alena si o Carlově životě zjistila vše od Terezie Petrové. Když se zase objevil:
Kolik je tvému staršímu? vyhrkla na něj.
Tři roky.
A mladšímu?
Právě slavil rok.
To jako Ondrovi.
Ale…
Seznam mě s dětmi. Pak uvidíme.
A bylo rozhodnuto.
Svatbu měli malou, nikoho moc nezvali, slavili v rodinném kruhu. Po svatbě všichni jeli poprvé společně k rybníku, a Alena byla snad nadšenější než kluci. Nikdy nikde nebyla.
Ale radost nebyla zadarmo. Když onemocněl Karlův nejstarší, Alena s ním byla dva měsíce v nemocnici a své nejmenší svěřila tchyni. Pak se objevila i chlapců matka, která chtěla děti zpět. Ale Alena se nezalekla jela do rodné vesnice se poradit s policistkou, čekala na soud a nakonec adoptovala chlapce.
Anka, kluků matka, nakonec zmizela stejně nečekaně, jako se objevila, a když bylo po soudním rozhodnutí, objala tchyně Alenu a řekla:
Teď už jsem pro vnoučata úplně klidná!
Šel čas, kluci rostli a Alena zůstávala stejná tichá, někdy až příliš opatrná, ale usměvavá. Všichni v okolí ale věděli je krotká jen do chvíle, než někdo sáhne na její rodinu. Pak se změní v lvici.
A teď co že prý není žena?!
Tu noc po tom, co jí Karel dal kartu, nemohla usnout. Prohlížela se nahá v zrcadle v šeru lampičky, otáčela se, hleděla do očí… Co je na ní špatně? U Karla to zjišťovat nechtěla, měla to za křivdu.
Ráno poslala děti do školy a školky a šla k Doubravce domů pro radu.
Co teď, Doubravo?!
Doubravka, stejná snilka jako ona, si vzala na pomoc ženské časopisy. Vždyť tam to přece musí být: opravdová žena samozřejmě musí jíst zdravě, oblékat vkusně, malovat se správně, jinak není žena, jen nějaký přívěsek, a to ještě pokud má alespoň mašli, což jak Doubravka s úsměvem poznamenala, Alena nemá.
Mašli nepořídila, ale do města s Douchou vyrazila, koupila si dobrou kosmetiku, novou noční košilku a krásné střevíce, které se bála doma vůbec vybalit, aby je kluci neponičili.
Karel však její snahu moc neocenil.
K právě dodělávanému oku vběhl do koupelny a Alena si natáhla řasenkou rovnou do oka! V tu chvíli rozhodla, že být opravdovou ženou ani chtít nebude.
Alenko, co je?! vyděsil se Karel, když ji viděl skákat po jedné noze, brečící bolestí, s rozmazaným make-upem.
To všechno kvůli tobě! zasyčela Alena, rozmáznuvši makeup nejen po obličeji, ale i po koupelně. Máš mě za něco míň než ženu?
Karel ji objal, konečně pochopil, kde je problém:
Počkej, nebuď bláznivá. Pomůžu ti.
A když jí něžně utíral tvář, šeptal:
Já jsem možná trouba, ale ty taky! Víš, že neumím dobře mluvit. Vymyslíš si, co jsem nikdy neřekl, a ještě se urazíš!
A proč jsi mi dal peníze a připomněl, že nejsem opravdu žena? zkusila vyklouznout Alena z objetí, ale nedal jí.
Protože, odkdy žijeme spolu, nikdy sis nic pro sebe nekoupila! Všechno pro děti, mě, mou mámu Sebe nikdy! To není správné! Tak jsem ti chtěl dát peníze, abys za ně utratila, za co budeš chtít. Jako ty ženy, co se procházejí po krámech a koupí si, na co mají chuť.
To už se musela Alena smát
Smála se, až jí tekly slzy a děti, když je slyšely, přiběhly myslíc, že pláče doopravdy, a zase byl doma rachot.
Večer, když děti uložila, vyšla na zápraží, zvedla čistě umytou tvář k hvězdám a tiše se usmála, jaký blázinec ten den zažila.
Máš, všechno je vyřízeno! přišel za ní Karel a sedl si vedle ní na schody.
Všechny okurky jsou dobře zavřené?
Jasně! Budou výstavní!
To se mi bude brzy moc hodit, usmála se Alena a položila mu ruku na břicho.
No počkej! Ty jsi mi to neřekla? zasmál se Karel a objal ji pevným náručí.
No a jak bych ti to řekla, když pořád spěcháš za okurkami a práce máš nad hlavu?
Chtěla něco dodat, ale muž ji umlčel polibkem aby nezapomněla, co opravdová žena nikdy nemá zapomenout. A pak si ji přitiskl k srdci, přesně tam, kde duše dýcháNad hlavou jim tiše zacinkaly hvězdy ranním chladem a Alena poprvé po mnoha letech cítila, jak je lehká. Všechna břemena, všechna slova, která v ní léta ležela, dnes padla k zemi jako šaty po tanci. Jen teplo vedle ní, jeho dlaň na jejím, a v hloubi nervózní radost z toho, co přijde ať už to bude cokoliv.
Karel ji držel k sobě, hleděl jí do očí a bylo jasné, že víc už říkat nemusí. Vždyť opravdová žena a opravdový muž to poznají prostě podle toho, že i přes spoustu okurek ve vaně, hysterii v koupelně a smích smíšený se slzami je jejich domov místem, kde všechno začne znovu každý večer, každé ráno, každý polibek.
A když pak za nimi zaklaply dveře a v domě zhasla světla, bylo jasné, že někdy si člověk nejlépe uvědomí, kým je, až když se pustí všech rolí a prostě zapadne do náruče toho, kdo ho zná doopravdy. Protože opravdová žena? Ta si klidně vezme i poslední okurku ze sklepa a na všechno ostatní už jen mávne rukou a usměje se.
