Šla jsem k lékaři, když už jsem nedokázala snést tu bolest. Tři dny mě v kuse trápila hrozná bolest hlavy, kterou nezabíraly žádné léky. V noci jsem ani nezažmúrila oko. Nejhorší nápad bylo zalézt na internet a pročítat, čeho že to může být bolest hlavy příznakem.
Vyhledávač mi hned nabídl možnosti: Jak poznat migrénu od nádoru mozku, a řadu dalších hrůzostrašných informací. Po přečtení všech těch článků a porovnání symptomů bych nejlépe rovnou mohla zamířit k pohřební službě místo do polikliniky.
Vzpomněla jsem si, jak hrdina Jeroma K. Jeroma náhodou otevřel lékařskou encyklopedii a objevil u sebe všechny nemoci včetně cholery, anémie, tanec svatého Víta i slintavku, se kterou encyklopedie končila na písmeno S. A ještě ho mrzelo, že nemá horečku omladnic, jen tyfovou.
Já byla stejně. Po celonočním studování internetu a diagnostikování si úplně všech smrtelných nemocí najednou jsem si řekla: Dost! Zítra lezu k lékaři!
V čekárně před ordinací jsem měla milý rozhovor s paní. Zeptala se mě:
Pili jste?
Nechápala jsem.
Co že jsem pila?
Včera jste nepila?
Nepila, urazila jsem se.
Máte oči červené jako po tahu…
No nazdar. Někdy mám pocit, že chodím k psychologovi, abych se naučila komunikovat s lidmi, kteří by tam měli chodit víc než já.
Děkuji, procedila jsem. Za starost.
Vstoupila jsem do ordinace a s výrazem slavnostního uvaděče jsem lékařce odrecitovala své symptomy. Na závěr jsem nezapomněla zdůraznit své červené višně oči.
Vypadám, jako kdybych pila, ale já fakt nic neměla, postěžovala jsem si.
Lékařka mi prohlédla oči a pokrčila rameny:
Máte normální oči, nefantazírujte…
No vidíte. Fakt nechodí k terapeutovi ti, co by měli.
Změřila mi tlak, tep, saturaci. Popovídala si se mnou. Mně se z těch odpovědí rýsovalo něco, co mě upřímně děsilo žádná migréna, spíš něco mnohem horšího.
Můžeme udělat magnetickou rezonanci? Zaplatím, navrhla jsem. Vždyť internet mi radil, co je třeba. V noci jsem byla skoro vystudovaný internista, neurolog, cévní lékař, všechno dohromady.
Napřed nepanikaříme, dáme si léky na cévy, uděláme testy, a když se to nezlepší…
V tu internetovou noc mi přišlo, že to už horší být nemůže. Plakala jsem a přemítala, že jsem za 40 let zvládla jen dvě děti a deset knih. A nevěděla, jestli je to málo, nebo hodně.
Děti jsou přece malé, ještě nezralé…
A knihy taky nejsou dokonalé. V té nové je na šestnácté stránce překlep Pořád je co vychovávat děti i redaktory.
Domů jsem se vrátila z ordinace, po cestě vyzvedla děti, v lékárně koupila předepsané léky a doma je hned spolykala. Padla jsem do postele.
Děti ke mně přišly:
Mami, je co k jídlu?
Je. Ale musí se uvařit. Hned to bude…
Bolest hlavy už polevila, jen síla mi chyběla byla jsem tři dny vyřízená naprosto.
Danek šel a připravil večeři sám. Usmažil míchaná vajíčka a ohřál těstoviny. Pak mi řekl: Nakrmil jsem Aničku a mám ti večeři přinést až do postele?
Bylo mi hned tak hezky. Můj syn! Už z něj je samostatný člověk! Neztratí se!
Ne, já nejsem hladová, dám si později. Jsi šikovný.
Dobře, kývl a přišel ještě s miskou nakrájeného ovoce. Mami, tady je kiwi. Má víc vitaminu C než pomeranč. A jablka v nich je železo. A mandarinka ta je pro radost, nebo by začala hnít…
Tolik radosti jsem dlouho nevnímala. Můj miláček! Pocítila jsem, jak mi síly rychle vrací.
Danek se pak zvedl a šel do obchodu.
Kam jdeš?
Došel kočičí žrádlo, vysvětlil.
A kup i zmrzlinu, zavolala Anička. Mně už taky došel krmný příděl…
Dcera slavnostně vešla do ložnice v brýlích, v županu se svým kufříkem hraček. Anička Novotná, dětský terapeut.
Tak co, maminko, půjdeme tě léčit? Dáme injekci?
Říkej mi maminko, ne pacientko…
Uzdrav se, tak ti budu říkat mami. Otevři pusu.
Otevřela jsem tedy pusu.
Vy jste jedli kiwi? A mě jste nepozvali? Kiwi?
Jen si dej, vždyť je tu pro všechny, podala jsem jí misku.
Už nechci, měla jsem vajíčka. Teď čekám na zmrzlinu. A teď tě poslechnu… pověsila si růžový fonendoskop na krk.
Každý večer za tebou běhám s knížkou, abys mě poslouchala, ale ty neposloucháš.
Juuu, to bude zlé, poslouchá mi krk. Moc mluvíte. A moc běháte za dětmi. Předepisuji vám injekci a zmrzlinu. Pokud ji Danek koupí všem. Kdo si neřekl, má smůlu.
Nedáš nemocné mámě kousek léčivé zmrzliny?
Místo odpovědi mi Anička píchla do nohy hračkářskou injekci.
Au! rozesmála jsem se.
Tak to má být. Jinak bys neozdravěla.
Popravdě, už mi bylo dobře. Po zmrzlině naprosto skvěle Danek koupil pro všechny. Hlava nebolela, síly se vracely. Oči byly modré, ne červené.
Ale ještě chvilku jsem si zahrála na nemocnou mámu a pohádku na dobrou noc četl Aničce Danek. Jako pohádku si vybrala Cyklenopedii.
To je encyklopedie cyklopů, zavtipkoval Danek.
Četli si o Saturnu, pak o dinosaurech, pak o mléčných zubech. Málem se pohádali, jestli dinosauři měli mléčné zuby.
Poslouchala jsem jejich povídání a rozplývala se vděčností, štěstím i hřejivým pocitem, že právě tohle je ten pravý a nejcennější smysl života.
Potom jsem musela převléct povlečení, protože mi při tom povídání obrátili na posteli misku s veškerým kiwi…
Nakonec jsme usnuli všichni tři spolu v objetí.
Pomohly léky? zeptala se mě lékařka druhý den.
Kývla jsem. Ale myslím, že tou pravou medicínou byly moje děti radosti mého života.
Ty, co vám dávají sílu místo bolesti, radost místo smutku, štěstí místo zloby.
Pohlaďte své děti, i když už vyrostly. Není nic uzdravujícího, než takové objetí. Možná jen kiwi, kde je spousta vitamínu C!
