Buď v klidu! Prostě nejsme doma! pronesl Petr naprosto klidně.
No jo, ale někdo zvoní! zarazila se Věra napůl vstanuvši z gauče.
Tak ať, odpověděl Petr s filozofickým klidem.
A co když je to někdo důležitý? špitla Věra. Nebo jde o něco vážného?
Je sobota, poledne, oznámil Petr. Ty jsi nikoho nepozvala, já taky nečekám návštěvu. Čili?
Jenom se mrknu do kukátka! zašeptala Věra.
Ne! ozvala se v jeho hlase ocel. Prostě nejsme doma! Ať je tam kdokoliv, ať klidně šlape zpátky, odkud přišel!
Ty víš, kdo to je? zeptala se Věra.
Tuším, proto ti říkám, ať si sedneš a za oknem se ani nehneš!
No ale jestli je to, co si myslím, tak se jen tak nevzdají! povzdechla si Věra.
To záleží na tom, jak dlouho jim tu neotevřeme, řekl Petr v klidu. Nakonec se zdejchnou. Před panelákem jistě spát nebudou. A nám se dnes nikam nechce, tak si dej sluchátka, vezmi mobil a koukej na film.
Péťo, volá mi máma, zahlásila najednou Věra, cpe mu pod nos displej s matčím jménem.
No vida, takže za dveřma stojí tvoje teta se svým geniálním synem, pravil Petr.
Jak to víš? vyjekla překvapeně Věra.
Kdyby to byl můj bratranec, Petr protáhl u slova bratranec tak, že to znělo odporně měkce, volala by moje maminka!
A jiné možnosti tě nenapadly? ušklíbla se Věra.
Kdyby to byli sousedi, nemám na ně náladu Kdyby to byli naši kamarádi, dávno by už odešli. Anebo mi radši zavolali předem, jestli se můžou stavit co taky zvonit půl hodiny?! Tak drzost mají pouze naši neústupní příbuzní!
Péťo, je to teta Alena, vyhrkla Věra utrápeně. Máma mi píše kde prý lítáme. Teta se u nás chtěla na pár dnů ubytovat, protože má v Praze vyřizování.
Napiš jí, že je tu spousta hotelů, Petr se usmál jako lišák.
Péťo! pohoršeně na něj sykla Věra. To přece nemůžu!
Vím, vím, zamyslel se Petr. Tak napiš, že doma nejsme, že jsme se ubytovali v hotelu, protože jsme nechali vyhubit šváby!
Ty jo, to je nápad! cvakla do mobilu a poslala zprávu.
Péťo, ona píše, jestli bychom jim zamluvili dva pokoje, pro ni a pro Standu! koktala Věra při pohledu na novou zprávu.
Odpověz, že nemáme peníze. Nebo radši, že jsme sehnali dvě postele v hostelu, a na pokoji je nás patnáct s ukrajinskými dělníky, uchechtl se Petr.
Máma se ptá, kdy budeme doma.
Napiš za týden, mávl Petr rukou.
Zvonek utichl. Oba si výrazně oddechli.
Péťo máma napsala, že teta přijede za týden, zaskuhrala Věra s pohledem štěněte.
Tak a my budeme zase přesně pryč, suše konstatoval Petr.
Péťo, ale to není řešení, nemůžem před nimi utíkat věčně Co když dorazí přes týden, nebo mě vychytají po práci?! Moje teta i tvůj bratranec jsou schopní všeho!
Jo zachmuřil se Petr. My si, kurnik, koupili třípokoják proč?
No pro naši budoucí velkou rodinu, přece, řekla Věra s úsměvem, jako by se snažila upřímně věřit svým slovům.
Takže musíme konečně pořídit dítě! Nebo radši dvě! pronesl Petr slavnostně.
A já snad bráním? Víš sám, že to úplně nejde Musíme ještě pár vyšetření, nic se nedaří!
Stačí vyhodit nervy z domu a uvidíš, půjde to! Tahle skvadra nám je drásá na střídačku!
Nejsou tu, leze jiní, a z toho nic kloudného nevzejde!
Věra se nehádala. Věděla, že má Petr vlastně pravdu.
***
Když plánovali svatbu, absolvovali mega předražené vyšetření komplet genetika, kompatibilita, plodnost a všechny ty šílenosti. Výsledky luxusní!
Děti ale musely počkat, dokud nenašetří na svoje bydlení. O dědictví si mohli nechat jen zdát, protože do té doby bydleli oba u svých matek v paneláku na sídlišti každý v jedné místnosti. Prostě soběstačnost!
Pět let dřely jako koně, šetřily kde mohly a konečně koupili větší byt. Starší barák, holt panelák z Husákovy éry, ale místnosti jedna báseň! Vrazili i do oprav, nábytek si skládali od nuly.
A štěstí? Jako první vlastní Mikuláš.
V hlavě Věře pořád hrála ta písnička z muzikálu Bytovka ta o rozestavěné Praze.
A ještě nestihli ani spravit zámek, už stála u dveří teta s dítkem a v závěsu maminka.
No vida, já věděla, že je tu místa dost! Ne jako my dvě s Věrou v pokojíčku! odfrkla si teta Alena.
Pohoda! Mám tu pro sebe pokoj a pro Standu taky, schválila teta nahlas.
U nás se v obýváku nespí, trval na svém Petr. To je pokoj na relaxaci.
Klid, stejně tu spát nehodlám! teta to vzala sportovně. Věro, vysvětli mužovi, že Standa děsně chrápe! A koukejte už prostřít, hosti čekají!
My jsme vás ale, ehm, nečekali, zmohla se Věra na upřímnost.
A lednička je prázdná, dodal pohotově Petr.
No co už, tetě svitla gloriola shovívavosti. Petr půjde nakoupit, Věra honem něco vykouzlí v kuchyni!
Co tu stojíte jak sochy? přihřála atmosféru maminka. Tak takhle vy hostíte rodinu?
To snad nemyslíte chtěl se nadechnout Petr, ale Věra ho odtáhla o pokoj dál.
Když si konečně osvobodil ruku z jejího stisku, sykl:
Věro, to se nezmýlili v adrese? Já je normálně vyhodím i s tvojí maminkou! Přišli na návštěvu a chovají se, jak kdyby jim to tu patřilo!
Petříku, vždyť jsou z vesnice Oni tak prostě mají ve zvyku.
Pche! Já taky vím, co je vesnický styl. Ale drzost opravdu není nikde běžná!
Nehádej se, prosím! To by mi pak rozdrásaly nervy na hadry Proč si dělat z matky a tety úhlavní nepřátele?
Stejně mi je to jedno, pro mě jsou teď vzduch! Ale abych je vůbec viděl? To ne!
Petříčku, to bys mi neudělal Mamka by mě zatratila! Mám už jen ji!
No, tohle už zabralo. Petr zatnul zuby a šel nakoupit.
Místo tří dnů byla teta nakvartýrovaná dva týdny. A Petr už první večer padl na kapky z kozlíku. Když konečně oba s Věrou odhodili svůj smutek i tetu s originálním Standou, slavili s koštětem a mopem. Ještě tři dny to vonělo Sava.
Jenže klid nebyl věčný. Než si stačili oddechnout, stál ve dveřích Petrův bratranec s rodinou.
Brácho, jen na chvíli! Musíme něco vyřídit v Praze, ale pak hned zmizíme, zubil se Radim široce.
Fakt to nezvládneš sám? zvedl obočí Petr.
Neblázni! Mám rodinu, jak bych je mohl nechat na vesnici samotné? rozchechtal se Radim. Co když mi tu najdu zábavu? Manželka mě musí hlídat!
Proto jsi sem dotáhl i děti? zeptal se Petr.
Není je kde nechat! Ať si užijou, město je velké! Tak jdeme pařit jak za mlada?
Radime! spustila jeho žena Jitka. Ty se ještě naposledy rozparádíš a pak už nebude co třepat!
Už po hodině s příjezdem rodiny bratránka byla Věra na pokraji migrény.
Děti lítaly po bytě jak torpéda s decibely koulového hromu. Jitka nonstop ječela, což byl asi její způsob komunikace.
Radim se chtěl stůj co stůj bavit. O to víc Jitka vřeštěla.
Petře, ty jsi přece jedináček, vzlykla Věra do polštáře.
To je bratranec od mámy, utrousil Petr. Říkám mu bratranče
Je mi jedno, jak mu říkáš, můžeš mu taky říct, ať vypadnou?
Víš, já bych rád Ale stejný problém jako s tvou tetou. Mamka mi to pak vrátí každou polévkovou lžící.
Než se stačili vzchopit z jednoho nájezdu, už stáli další ve dveřích. Teta Alena neustále něco vyřizovala v Praze. Radim s rodinou si potřeboval něco zařídit. Mámy taky nezůstávaly stranou a pily krev, kde mohly.
A tak šla psychika i zdraví mladé rodiny do kytek.
O nějakých dětech i kdyby technicky nebylo nic proti nemohla být ani řeč. Logistika prostě neexistovala.
***
Co kdybychom vyměnili byt? nadhodila jednoho večera Věra.
Za měkčí, polstrovaný pokoj? uchechtl se Petr. To nám přinese sociálka sama!
Ne, usmála se úkosem Věra. Prostě jen vyměnit za byt v jiném sídlišti. Nikomu neříct, kde bydlíme a zmizet.
To je jen dočasný úkryt, zamračil se Petr. Bratranec i tvoje teta si zjistí adresu, nový majitelé to vyzvoní a stejně nás doženou!
Ale třeba nám to stihne aspoň na početí špitla Věra plaše.
Jsou potřeba i porodit! potřásl hlavou Petr. Tvojí těhotenství je nezastaví!
Třeba pak aspoň zmizíme jinam Nebo pryč ke kamarádům třeba ke Katce s Vaškem? Mají pokoj!
Tam bydlí Tera, nezapomínej! připomněl Petr.
Radši budu bydlet s ovčákem než s příbuznými! složila Věra hlavu do dlaní.
Počkej! vykřikl Petr a chtěl už mobil. Vašku! Počítám s tebou, půjčíš nám Tery?
Člověče, spadl jsi mi z nebe! zajásal Vašek. My s Katkou jedem na lázně a nikdo čubu nechce hlídat. Je cizincům podezřelá, ale vás miluje! Přivezu vám granule, pelíšek, hračky, misky a ještě vám připlatím na pamlsky!
Dík, přivez ji hned! rozářil se Petr.
Otočil se na ženu radostný jako jarní slunce:
Volej mámě, ať teta zítra dorazí, já vytočím bratrance, že taky může přijet klidně zítra.
Jsi si jistý? kroutila hlavou Věra.
Samozřejmě! Budeme se těšit! Komu by se vlastně nelíbil náš domácí mazlíček?
Rodina bratrance jediné zavrčení Terky stačilo, aby se okamžitě ubytovali v hotelu.
Zavřete toho psa do ložnice! ječela Jitka a schovávala se za syna.
Teto Aleno, to snad nemyslíte vážně? pousmál se Petr. Čistá německá ovčanda, čtyřicet pět kilo živých svalů! To není čivava!
Proč ten pes na mě cení zuby? vyhrkla teta.
Nemá ráda cizí, pokrčila rameny Věra.
Zbavte se jí! Nezvládnu tu žít s tím monstrem!
Ale to nejde! Terka je náš mazlíček. Děti nemáme, tak aspoň někdo tu lásku potřebuje. My ji prostě milujem!
A nikdy ji nikomu nedáme! doplnila Věra slavnostně.
Maminky pak ještě chvíli volaly a lamentovaly, proč jsme příbuzným odmítli pohostinnost.
My je nevyhnali, vždy odpovídali prostě se jim u nás nějak nechtělo bydlet! Příště přijedou, jsme nadšení!
Ale ten pes?
Ale maminko, my přece neodmítáme NIKOHO!
A mamky už asi tušily své, protože se v kursech návštěv jaksi vytratily.
Za měsíc se Terka vrátila domů ke svým právoplatným pánům. Ale byla připravena na naše první zapískání přijet zas.
Už nebylo potřeba Věra čekala dvojčata.
Hlavní je nikdy se nenechat zatlačit do koutaZa rok, když už v dětském pokoji létaly dvě chlapecké hlavičky po koberci a v chodbě voněly dětské botičky, odevzdaně zazvonil zvonek. Petr se podíval na Věru s jiskrou v oku:
Jdem na to jako vždy?
Jen se shovívavě usmála a otevřela. Za dveřmi stála teta Alenas kytičkou, bez kufru, a s nesmělostí ve tváři, jakou u ní dosud neviděla.
Jen na chvilku, hlesla, přivezla jsem klukům medovník.
Petr jí podal hrnek s kávou a děti výskaly cizí už tu dávno nebyli.
A když pak Tera při další dovolené zase štěkala radostí po bytě, a příbuzní už zvonili hlavně s koláčem a bez nároku na přespání, usmála se Věra přes spící dvojčata na Petra.
Vidíš možná to s tou rodinou není zas tak těžké.
Petr povzdechl, políbil ji na čelo a odpověděl:
Chce se to jen nebát bránit svůj klid. A občas přidat trochu štěkotu.
Pak si oba spolu sedli na gauč, kluci broukali ukolébavku a zvonek už jim nikdy nezkazil ani jedno obyčejné sobotní poledne.
