Kočka vstoupila do kostela a lehla si k oltáři farář vše pochopil
Ranní mše ubíhala tiše, spíš zpomaleně než chvatně. Vše bylo důvěrně známé: slova modliteb znělá, stále stejná tvář většinou starší ženy, asi deset, víc ne. Pan farář Jaroslav už sloužil třiadvacet let a dávno neočekával, že by se ve všední den kostel naplnil lidmi.
Už byl skoro na konci, když něco lehounce zaskřípalo.
Pozvedl oči a jeho dech se zastavil.
Uprostřed hlavní lodi kostela kráčela kočka.
Šedivá, načechraná, s bílou skvrnou na hrudi. Ocas měla vztyčený jako praporek. Šla sebejistě, jako by přesně věděla, kam směřuje, téměř jako doma.
Ženy v lavicích si začaly špitat některá se přežehnala, jiná zalomila rukama. Jenže kočka klidně prošla kolem obrazů světců a svící, až si lehla přímo před oltář.
Stočená do klubíčka, strčila packy pod hlavu a ležela bez hnutí, jen ty její žluté oči upřeně, neblikajíc sledovaly svět.
Panu faráři Jaroslavovi sevřelo srdce.
Poznal ji.
Bože, jak se sem vůbec dostala?
Lehce mu povadly ruce. Přivřel na okamžik víčka, soustředil se. Ve vnitřním zorném poli hned spatřil Hanu Mariánovou.
Tiše hodná stará paní, v očích únavu i vřelost. Žila sama v malém panelovém bytě na okraji města. Každou neděli chodila do kostela pomalu, o holi, ale nikdy nechyběla.
A vždy krmila kočky před domem.
Oni jsou také Boží tvorečkové, pane faráři, řekla jednou, když jí přinesl svaté přijímání. Copak by se jim nemělo pomáhat?
A Žofka byla její nejoblíbenější. Šedobílá huňatá kočka, kterou Hana Mariánová našla jako úplně malou a vychovala ji, dokrmila. Kočka jí odpovídala věrností držela se jí vždy blízko.
Když u ní byl naposledy asi tak tři týdny nazpět Žofka seděla na parapetu a sledovala paní pohledem, ze kterého obyčejný člověk nic nevyčetl.
Pane faráři, pošeptala tehdy paní Hana, kdyby se mi něco stalo, prosím, nenechte Žofku samotnou. Je to chytrá holka.
Tehdy jen kývl a jemně zmáčkl její ruku.
A teď tady Žofka ležela u oltáře.
A pan farář Jaroslav všechno pochopil. A v duši náhle zkřehlo chladno.
Bohoslužba dozněla jako v mlze.
Recitoval poslední modlitby téměř automaticky slova zněla z úst navolno, zatímco v hlavě mu dokola tepalo jediné: musí jít. Hned.
Ženy se pomalu rozcházely, se svíčkami a šepotem; jednou se ještě otočily na kočku ta se ani nepohnula, dál ležela u oltáře.
Pane faráři, a ta kočka začala jedna babička, ale jen mávl rukou:
Všechno potom. Teď ne.
Zul ornát, navlékl obyčejnou sutanou prsty se mu třásly, knoflíky se nechtěly správně přichytit.
Pane Bože, kéž bych se pletl.
Ale věděl, celou bytostí věděl nespletl se.
Žofka zvedla hlavu. Podívala se mu dlouho do očí a tiše zamňoukla.
Jednou.
Jako by řekla: rozumíš, že ano? To je dobře.
Půjdeme, vydechl tiše a natáhl ruku.
Kočka vstala, protáhla se líně jako po spánku a zamířila ke dveřím. On za ní.
Venku bylo pod mrakem, vítr tancoval ve větvích, sychravé listí honil po chodníku. K domu Hany Mariánové to bylo patnáct minut svižné chůze.
Farář šel rychle, skoro klusal. Žofka mu byla v patách packy čiperně cupitaly, chlupatý ocas za ní vlál.
Jen aby přišel včas.
I když už chápal: když se kočka objevila v kostele u oltáře, znamenalo to, že už je po všem.
Cestou přemítal o paní Haně jak sedávala v křesle u okna, zabalená v dece. Jak se usmívala, když přišel. Jak roztřesenou rukou dělala kříž a přijímala eucharistii.
Víte, pane faráři, řekla tehdy, já se nebojím. Život byl hezký. Milovaný manžel byl, dcera dospěla. Mám vnoučata, i když daleko, nevídáme se. Ale Pán Bůh mě neopustil. Nikdy.
A neopustí, ujistil ji.
Povzdechla:
Vím to. Je mi jen někdy smutno. Žofka je tu, ale v bytě je stále ticho.
Tenkrát jeho slovům přehnanou váhu nepřisuzoval. Byly to běžné povzdechy; utěšil, nevěnoval jim hlubší pozornost. Nechápal, že to snad bylo loučení.
Známé zrezlé dveře šedý vchod paneláku. Domovní zvonek dávno nefungoval. Třetí patro, výtah nikdy nejel.
Stoupal po schodech, přidržoval se zábradlí. Srdce mu tlouklo buď z rychlosti, nebo strachu.
Žofka běžela napřed. Zastavila se před dveřmi s oloupaným číslem 17.
A sedla si.
Jaroslav zaklepal.
Jednou. Podruhé. Potřetí.
Nic.
Zkusil starý zvonek vrzal. Dutý tón zněl bytem, ale nikdo nepřišel.
Paní Hanó! zavolal. Paní Hana, tady je farář Jaroslav!
Ticho.
Přiložil ucho ke dveřím. Snad neslyší? Věk je znát.
Ale bylo až podezřele ticho.
Sklonil se, pohlédl na Žofku; ta nespustila pohled ze dveří.
Třesoucíma rukama vytáhl mobil, vyťukal číslo místního strážníka, který pomáhal, když do kostela vlezl zřízenec.
Dobrý den, Antoníne? Tady farář Jaroslav z kostela. Potřebuji vaši pomoc. Straší mě to, je tu stará paní, neotvírá. Bude asi potřeba vyrazit dveře
Z telefonu došel klidný hlas:
Adresa?
Nerudova sedmnáct, třetí patro, byt sedmnáct.
Dobrá, hned jsem tam.
Položil mobil a sedl si ke zdi na podlahu.
Žofka se přitulila ke sutaně, tiše zamňoukala.
Pohladil ji po hebké šedé srsti.
Jsi šikovná, pošeptal. Chytrá holka. Sama sis mě našla.
Kočka se stočila vedle něj.
A seděli spolu.
Jaroslav zatím myslel, jak málo tuhle tichou paní navštěvoval. Neviděl, že na tom mohla být hůř, než předstírala. Třeba čekala
Odpusťte mi, paní Hano. Odpusťte.
Strážník Antonín přijel za čtvrt hodiny.
Velký muž s kruhy pod očima stoupal nahoru. Zarazil se, uviděv faráře na zemi:
Pane faráři? Co se děje?
Paní Hana neotvírá. Mám obavu, že hlas se mu zlomil.
Strážník kývl, věděl, co má dělat.
Zůstaňte tu.
Zabouchal na dveře, rázně.
Paní Hana Mariánová! Tady policie! Otevřete!
Nic.
Vytáhl z brašny páčidlo, vklínil je mezi futro a dveře, opřel se celou vahou.
Zapraskalo. Dřevo povolilo.
Ještě jedno páčení a zámek povolil.
Byt se otevřel. Dovnitř zavál zatuchlý vzduch, pach léků a tíživé ticho.
Farář zavřel oči, pokřižoval se a vstoupil.
Chodba povědomá, na věšáku visí starý kabát Hany, u zdi srovnané bačkory.
Dál vpravo pokoj.
Strážník otevřel dveře a zůstal stát.
Jaroslav nahlédl přes jeho rameno.
A srdce mu spadlo až do břicha.
Paní Hana seděla v křesle u okna, zabalená v dece. Ruce měla složené na prsou. Hlava skloněná dozadu.
Jako by jen spala.
Ale tvář ztuhlá, vosková.
Pane na nebesích zachrčel Jaroslav.
Antonín pomalu přešel k ní, pro jistotu sáhl na zápěstí, zavrtěl hlavou.
Už je to víc dní. Možná tři, možná víc.
Tři dny.
Farář poklekl ve dveřích.
Tři dny tu ležela sama. V prázdném bytě. Nikdo nepřišel. Nikdo se nestaral.
Dcera v jiném městě. Vnoučata daleko. Sousedé? Kdo dnes zná sousedy.
Jen Žofka.
Jen ta u ní zůstala. Seděla u ní. A neodešla, přestože okno bylo pootevřené.
A až když pochopila, odebrala se do kostela.
Dobře jste ji znali? zeptal se strážník, hledaje telefon.
Ano, Jaroslav těžce polkl. Byla to má farnice. Hodná žena.
Rodinu je nutné uvědomit. Kde má doklady?
Ve skříni nebo ve stole. Hlas se mu třásl. Já zavolám její dceři. Mám na ni číslo, nechala mi ho.
Dobře, já volám záchranku.
Jaroslav přistoupil ke křeslu, zadíval se na Hanu tvář klidná, skoro prozářená.
Netrapila se. Bůh si ji vzal potichu. Ve spánku.
Odpusťte mi, pošeptal. Že jsem nepřišel dřív. Nenaštívil.
Rukou lehce pohladil bílé vlasy.
Pokřižoval ji a začal číst modlitbu za zemřelé tiše, jako slza.
V otevřených dveřích seděla Žofka. Ani okem nemihla, zírala na svoji paní.
A v tu chvíli Jaroslav jasně cítil: tahle kočka milovala Hanu Mariánovou víc než všichni příbuzní dohromady.
Víc než dcera, která volala jednou za měsíc.
Víc než vnuci, co přijeli jednou za rok.
Žofka zůstala do jejího posledního dechu.
A ani potom ji neopustila přišla do kostela, zavolat pomoc.
Pan farář poklekl před kočkou a opatrně ji vzal do náruče.
Neodporovala. Přitiskla se k jeho klopě, něžně, zastřeně zapředla.
Už je to dobré, šeptal. Postarám se o ni. Slíbím ti to. Pohřbíme ji křesťansky. A ty půjdeš se mnou, souhlasíš?
A rozplakal se.
Slzy kapaly do měkké srsti, zatímco hladil Žofku a myslel, že skutečná láska není ve slovech, ale v činech.
Paní Hanu pohřbili za tři dny.
Přijela dcera bledá, s červenýma očima, v černém. Vnoučata nechala doma škola, daleko, řekla.
Z farníků dorazilo asi dvacet hlavně ty ženy, které ji znaly. Tiše zpívaly Odpočinutí věčné dej jí, Pane, třesoucími se hlasy.
Jaroslav sloužil zádušní mši. Modlil se za ni a hleděl do rakve na klidnou tvář pod bílým šátkem.
Odpusť mi, služebnice Boží. Že jsem byl k tobě někdy chladný, nevšímavý.
U rakve na studené dlažbě kostela ležela Žofka.
Přišla sama ráno, když rakev přivezli.
Lehla si a zůstala celou dobu.
Dcera se ji pokusila vyhnat, rozmávala šátkem:
Kšá! Nemáš tu co dělat!
Ale farář ji zarazil:
Nechte ji. Chtěla se rozloučit.
Žena chtěla něco namítat, ale jeho pohled ji utišil.
Na hřbitov šla Žofka s nimi nenechali ji samotnou u vrat. Po celou cestu ji měl Jaroslav v náručí.
Po pohřbu dcera přišla:
Děkuji vám. Za všechno. Že jste ji našel. Že jste dali vědět.
Nepatří dík mně, řekl tiše. To Žofka mě přivedla.
Žena dlouho hleděla na kočku s prapodivným výrazem.
Vemte si ji. Já na ni nemám čas. Navíc mám alergii.
Chtěl jsem ji. přikývl farář.
Dcera odešla, ani se naposledy neohlédla na čerstvý hrob matky.
Jaroslav tam stál ještě dlouho.
Díval se na vlhkou hroudu země, dočasný kříž.
Hana Mariánová. Tichá. Osamělá.
Kolik jich takhle po bytech, domech? Žijí, stárnou, loučí se a nikdo si toho nevšimne. Jako by nebyly potřebné.
Jen pro kočky. A pro Boha.
Pohladil Žofku:
Půjdeme domů?
Kočka jen lehounce zapředla.
Od té doby vždy na parapetu u oltáře sedávala šedá huňatá kočka.
Farníci jí nosili dobroty, hladili ji, šeptali:
To je chytrá, svatá duše.
Farář Jaroslav se jen tiše usmíval.
A večer, než šel spát, usedal do křesla, bral Žofku do klína a hladil ji po měkké srsti.
Kočka přivírala oči a spokojeně předla.
A v jejich žlutých očích se odráželo světlo lampičky.
Tiché. Nehasnoucí. Věčné.
