Kdyby se to dítě podobalo tomu starému odmítnu dám mu život a pak ho odmítnu! bezdušným hlasem pronesla Míla.
Dobře, milá, už je pozdě na lítost, teď už jen čekáš na termín, shrnul lékař. Jinak můžeš zůstat bez dětí.
Míla opustila ordinaci, usedla na pohovku, aby se uklidnila. Cítila, že chce brečet ze vzteku zvedla hlavu a za oknem zahlédla, jak pod podzimním větrem bez milosti kolébají větve s posledními listy.
Myslela si, že je jako ta větev úplně bezmocná, a že je to dítě nyní zbytečné. Přesně před třemi měsíci si ho chtěla tak moc Jak se všechno během chvíle změnilo.
Po konzultaci prošla kolem šťastného páru: muž objímal svou ženu, oba se usmívali. Ten obraz ji ještě víc bolel. Míla šla na zastávku.
Když dorazila domů, zamkla se ve své pokojíku a téměř hodinu nevyšla ven. Matka ji lákala na jídlo, ale dcera neřekla ani slovo. Petra Janová prošla do kuchyně, posadila se a zamyslela se. V bytě vládlo těžké ticho.
Brzy se Míla vrátila ke stolu naproti matce a oba seděli v tichu ještě nějakou chvíli.
Kdyby se na něj podobal odmítnu dám mu život a pak ho odmítnu, opět tiše řekla Míla.
Petra Janová se najednou zachvěla, slova dcery ji vrátila k sobě:
To už nestačilo! Veroniko, co to vůbec říkáš! Petra, když chtěla vážně mluvit, oslovila dceru celým jménem.
Zdravá, pracovitá dívka odmítá své vlastní dítě a proč? Co řekne rodina? Co řeknou kolegové? Jak budeš vůbec žít? Co budou říkat lidé? A přece není viníkem dítě, když otec je nečestný.
Kažou na lidi, co mě budou litovat? zakřičela Míla. V tu chvíli vypadala jako zvíře chybící se do kouta. V očích se jí zrcadlil strach, rty se třásly, ramena klesla.
Budu tě litovat a pomůžu, odpověděla Petra. A neumožním ti vyhodit vlastního vnuka či vnučku
Ty sama už žiješ v hladu, plat nedostáváš, jakou pomoc můžeš dát?
Přežijeme, trvala matka. V těžkých časech lidé přežili, a teď, v mírovém období, rok šedesát devět.
Míla těžce vydechla. Už teď se jí zvedal strach a před ní ležel neznámý osud. Netušila, že devět let přinese další zklamání. Věděla jen jedno: Jan jí odešel.
Vzali se před půl rokem, předtím se spolu chodili půl roku a půl roku. Nic ne naznačovalo, že se mladému, krásnému páru čeká neštěstí.
Míla si po minutách vybavuje ten den, kdy Jan přišel domů úplně jiný. Snažil se být jako dřív, vstřícný, jak vždy.
Není možné přehlédnout jeho odtažitost, zamyšlenost a pohled pohled muže, který ztratil lásku k Míle.
Už věděl, že je naděje jen tím největším trnem v jeho srdci; jinak by odešel hned. Míla se celý měsíc ptala, co se stalo, a až Jan skutečně odešel, dozvěděla se pravdu.
Rozplakala se, když přišla matka Jana, a také plakala, že si nečekala takový zvrat od svého syna.
Celý ten příběh sahá až do školních let. Když Jan nastoupil do poslední třídy, vyrazil na výlet do hor. Byli tam teenageři z různých koutů republiky chodili na výpravy, spali v stanech. Tam potkal Veroniku a okamžitě se do ní zamiloval.
Dva týdny se od ní neschopně odloučil. Když se rozloučili, vyměnili si adresy. Jan však při přestěhování do nového bytu adresu ztratil a od Veroniky už nedostal žádný dopis.
Později se snažil zapomenout, ale po třech letech potkal Mílu a myslel, že Veronika už je minulostí. O dva roky později se vzali a čekali na dítě.
Veronika se náhle ozvala. Ani ona si adresu nezapamatovala, ale věděla, ve kterém městě Jan bydlí, a vložila inzerát do místního časopisu. Jan to četl, pozval ji do svého města a rezervoval pro ni pokoj v hotelu.
Nejprve chtěl jen setkat se s dívkou, kterou po letech už nemohl vymazat z paměti. Setkání je však okamžitě sblížilo. Rozhodnutí bylo těžké, ale nakonec se rozhodl: opustit manželku Mílu, která čekala na dítě, a jet s Veronikou.
V práci ho podporovali všichni. Nová kolegyně, která se právě nastěhovala, poznamenala s povzdechem:
Dítě je radost, a my s manželem už pět let nic nevyřešíme.
Přesně tak, s manželem, odpověděla Míla s nepříjemností. Už nemá radost z očekávání prvorozeněte, jen ji trápí pocit, že ji prostě opustil.
Doma se Petra snažila Míle ulevit, aby potlačila její smutek a zklamání. Jednou přišla tchyně. Vstoupila a rozplakala se. Opravdu chtěla, aby syn Jan a Míla byli spolu.
Veroniku novou manželku syna neškodila. Přestože ji odnesla za tisíc kilometrů, ve skutečnosti to byl Jan, který odešel svým vlastním rozhodnutím.
Od úlevy dvou budoucích babiček její dítě bylo těžké, ale zároveň lehčí. Nejvíc ji však děsilo, jak se setká s malým.
Co když bude mít oči, nos a ústa jako Jan a pak co? Celý život se dívat na své dítě a připomínat si manželskou zradou? To ji nejvíc děsilo.
Když Míla byla propuštěna z nemocnice, nečekala, že ji potká tolik lidí. Byla tam její matka Petra, bývalá tchyně Věra Sergejevna, blízká kamarádka s manželem, starší sestra s neteří a celý malý kolektiv.
Všichni chtěli držet dítě v náručí. Všichni přáli zdraví matce i miminku. Když doma rozbalili chlapečka, stará tchyně ho vzala do rukou, podívala se na vnuka, usmála se a plakala, pak zašeptala:
Janova chyba.
Myslela si, že Míla neslyší, ale slyšela. Přistoupila, vzala kluka do náruče a řekla:
A ne Jan, ale Honzík tak se bude jmenovat.
Teta i matka si s úlevou oddechly: tedy je to v pořádku.
Už uplynuly dva desetiletí. V roce 2010 studoval Vojta třetí ročník vysoké školy. Doma vyrůstaly dvě mladší sestričky, které miloval celým srdcem. Když byly ještě maličkými, pomáhal mamince, byl pravou nočnímičkou.
Veronika se po pěti letech po Vojtově narození provdala; manžel se stal dobrým otčímem pro jejího syna, téměř jako vlastní, a také otcem dvou dcer.
Míla milovala svoje dcery, ale v synovi Vojtovi už neviděla duši. Ten okamžik, kdy naschvál slíbila, že novorozené nechá v nemocnici, pokud bude připomínat jejího bývalého manžela, se už ani neodváží připomenout. Myšlenka na to je děsivá.
Jan s Veronikou, ke kterým měl bláznivou lásku, se po pěti letech rozvedli. Veronika s dcerou odjela do zahraničí. Jan se podruhé oženil, žije slušně, občas se setkává se synem Vojtou.
Veronika nebrání, ale k bývalému manželovi je naprosto lhostejná, nic necítí. Jen biologický otec jejího milovaného syna, Honzík
Děkuji vám, čtenáři, za lajky a komentáře! Čtěte s potěšením.
